Opravdu se čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na advokáty nevztahuje? A co čl. 1 dodatkového protokolu č. 1, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy?

Evergreenem posledního roku a půl, ba i déle, je snaha České advokátní komory zajistit novelu vyhlášky 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti „O odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb“, všeobecně známé jako advokátní tarif. Připomeňme, že advokátní tarif nebyl již více než 18 let novelizován, což se významně projevilo výši faktických odměn. V rámci rozsáhlého připomínkového řízení dospěl Úřad vlády k názoru, že kumulativní inflace advokátního tarifu dosáhla mezi lety 2006 a 2022 výše 64,86 %.[1] Jestliže připočteme inflaci za rok 2023, která činí 10,7 %, pak se snížení faktické hodnoty odměny dle advokátního tarifu může velmi snadno blížit 70 %.[2] To ve skutečnosti znamená, že advokáti pracují za o něco málo více než jednu čtvrtinu původně stanovené odměny.

Tento stav již je na hranici ekonomické únosnosti. Přes to Vláda ČR a Ministerstvo spravedlnosti svými postoji ve skutečnosti zabraňuje přijetí dorovnání advokátního tarifu na úroveň inflace, a to formou průtahů a dalších “legislativních koleček“, které svým rozsahem již začínají připomínat legislativní diskusi o parametrech výstavby nejméně atomové elektrárny. To vše za situace, kdy soudcům je dorovnáván inflační koeficient jejich platů s poukazem na skutečnost, že finanční nezávislost je jedním z předpokladů soudcovské nezávislosti.[3] Jen samotný nedoplatek soudcovských platů – nehledě na jejich další výplatu – přijde na půl miliardy. To ovšem rozevírá nůžky mezi soudci a advokáty do zcela nepřiměřených rozměrů.

Je situace advokátů a soudců srovnatelná? V případě ohodnocení jejich práce je nutno vzít v úvahu několik skutečností:

1. Ve směru k soudcům je dle názoru autorky článku nutno poukázat to, že dorovnávání platů soudců údajně kvůli jejich nezávislosti v podstatě znamená přijetí politiky „musíme vám dát, abyste si nebrali jinde“. Tento přístup (mimo jiné) zcela popírá veškeré manažerské poučky, které hmotnou motivaci řadí mezi motivační faktory na dosti nízké příčce. Jistěže nikdo nechce, aby soudci strádali hlady, ale soudci by měli být jistou elitou národa, což by se též mělo odrazit v jejich motivacích pro výkon této funkce. Můžeme mluvit o takových motivačních faktorech jako je čest, důstojnost, práce „na společném díle“ významně přesahující jednotlivce – totiž utváření celého právního prostředí země. Soudci mají v každém případě zajištěn plat – byť i v inflační výši – advokáti jsou však „podnikatelé“ a musí si na sebe vydělat. Záruky ve smyslu pravidelného příjmu nemají žádné, proto je jejich situace podstatně více nejistá než u soudců.

• Ve směru k soudcům je potřeba také ukázat na negativní stanovisko inflačního dorovnávání platů, a to ve směru k „soudnímu plebsu“, tedy zapisovatelkám a soudním úředníkům, včetně vyšších soudních úředníků. Zde se nůžky rozevřely ve srovnání k soudcovskými platy zcela nehorázným způsobem. Nástupní plat pro soudní zapisovatele se pohybuje kolem 17 tisíc, což je dokonce pod minimální i zaručenou mzdou, soudní úředníci mají méně než ve státní správě.[4] Přitom každý, kdo je s justicí v častějším kontaktu ví, že i soudní úředník může pouhou administrativou ledasco ovlivnit. Kromě toho musí být lidsky atmosféra na pracovišti zcela příšerná. Na jedné straně soudci se zaručenými nadstandardními platy ve v podstat neodvolatelné pozici, na druhé straně ti, kteří udržují celý chod soudu v chodu a na kterých je práce soudců přímo či nepřímo závislá. Ovšem s podstandardním ohodnocením a s příslušným ustanovením Zákoníku práce nad hlavou pro případ, kdyby se náhodou něco nepovedlo poněkud více než nepatrně[5]. Není divu, že justiční odbory vyhlásily stávkovou pohotovost.

• Co se týká advokátů, tak základním úhlem pohledu je setrvalé tvrzení České advokátní komory, že advokáti jsou (širší) součástí justičního systému státu. Z přístupu vlády i samotného Ministerstva spravedlnosti je možno vyčíst názor, že tomu tak je… jak kdy. Co se týká financí, tak dle vlády nemá advokacie s právním systémem státu nic společného. Proto není nic podivného na tom, že někteří advokáti si vzali z justičních odborů příklad a vyhrožují stávkou.[6] Ke stávce vyzývají i ostatní advokáty s tím, že toto je jediná možnost jak, podpořit boj ČAK za důstojný advokátní tarif.  Česká advokátní komora akceptuje úmysl iniciativního advokáta, vyzývajícího ke stávce akceptovat a svým způsobem podporovat, neboť předseda ČAK p.t. Robert Němec uvedl:

„Ústavně zaručené právo na stávku v širším slova smyslu a za situace, kdy ho nyní někteří advokáti volí jako krajní řešení, jako protest vůči neuspokojivým poměrům v oblasti financování právních služeb ze strany státu, však Komora chápe a respektuje.“[7]

I autorka respektuje právo kolegů na stávku, avšak je toho názoru, že advokáti coby právní odborníci měli využít především svých odborných znalostí. Právní hodnocení a z toho vyplývající právní kroky se totiž k danému případu – nutnosti adekvátního finančního ohodnocení práce advokátů – přímo nabízejí a je s podivem, že Česká advokátní komora této argumentace dosud nevyužila. Se stejnou motivací, jakou má stávku podporující kolega předestírá autorka níže právní argumentaci, kterou dle jejího názoru není možno při oprávněných žádostech advokátů o zvýšení advokátního tarifu pominout.

Pojďme si nejdříve vyjasnit postavení advokacie a České advokátní komory v rámci justiční soustavy České republiky. I když tato skutečnost všeobecně uniká pozornosti veřejnosti, ba, někdy i advokátů samotných, Česká advokátní komora není žádný „spolek“ a s náplní její činností má velmi málo společného i fakt, že je tak zvaně samosprávná. Ostatně advokáti ani nejsou žádnými „členy“ advokátní komory, ale jsou to osoby, které jsou na základě své registrace u ČAK oprávněny vykonávat povolání advokáta. Česká advokátní komora má ze zákona[8] pouze jediné oprávnění, a to vykonávat veřejnou správu na úseku advokacie. Tím se obvykle myslí, že stát přenesl na ČAK dozor nad řádným výkonem advokacie, ale on na ni také přenesl část svých povinností, a to zejména ve směru dodržování čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy povinnost státu zajistit každému ve své jurisdikci právo na spravedlivý proces. Ve skutečnosti to znamená, že stát pověřil advokátní komorou provedením takových organizačních opatření, aby dodržování tohoto mezinárodně-právního závazku České republiky bylo zajištěno. Na tomto místě je potřeba poukázat na dále rozebíraný judikát ESLP Van der Mussele proti Belgii, kde je v bodech 29 a 39 zdůrazněno, že je zcela lhostejné, za k ustanovení ex offo došlo prostřednictvím stavovské organizace – advokátní komory – protože je to v každém případě stát, který zodpovídá za dodržování základních práv, zde tedy práva na právní pomoc, jako součásti práva na spravedlivý proces.

Jistěže i soud může v civilně-právních věcech na žádost ustanovit nemajetné osobě advokáta, ale tohoto procesně-právního ustanovení je využíváno dosti málo. V trestních věcech, zejména, když se jedná o nutnou obhajobu, ustanovuje advokáta soud, ovšem v navazujících řízeních – na příklad v dovoláních, které je již mimořádným opravným prostředkem – se odsouzení opět obracení na advokátní komoru s žádostí o ustanovení bezplatného advokáta.  Dále není možno opominout, že i při obhajobách ex offo, ustanovovaných soudem, hraje ČAK roli jistého „servisního orgánu“ právě pro soudy, neboť vede seznamy advokátů, ochotných tento druh práce přijímat…

Postavení advokátů jako „výkonných ramen“ státu při zajišťování mezinárodně-právních závazků České republiky, jmenovitě zajištění práva na spravedlivý proces, bylo již objasněno výše. Avšak jak tomu je se vztahem advokátů a státu ohledně odměn za převzetí závazku státu na bedra advokátů? I tímto vztahem se Evropský soud pro lidská práva již v minulosti zabýval. Jelikož tento aspekt problému výše advokátního tarifu byl dosud zcela opomíjen, je na místě jej rozvést podrobněji.  

Relevantním ustanovením je v tomto směru čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy se Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve dvou případech zabýval dokonce přímo otázkou práva advokáta na odměnu.

Připomeňme si znění daného ustanovení:

Článek 4 – Zákaz otroctví a nucené práce

1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.

2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.

3. Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje:

a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu[9];

b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;

c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství;

d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.

Časově nám bližším, ovšem obsahově méně relevantním je stížnost č. 43259/07 s rozhodnutím vydaným dne 20. 9. 2011 ve věci „Bucha proti Slovensku“,[10] kde byla odmítnuta stížnost slovenského advokáta, který si stěžoval, že mu Ústavní soud nepřiznal odměnu za účast na ústním soudním jednání. ESLP uvedl, že je povinností advokáta, vyplývající z jeho stavu, zastupovat zdarma nemajetné klienty.[11]

V tomto rozhodnutí navázal ESLP na svoje předcházející, zásadní rozhodnutí Velkého senátu ve věci ohledně odměn advokátům, konkrétně na případ Van Der Mussele proti Belgii[12] č. 8919/80 ze dne 23. listopadu 1983.  Zde se advokátní koncipient ohrazoval proti tomu, že byl v trestní věci ustanoven advokátem ex offo a tuto funkci musel vykonávat zdarma a na vlastní náklady. Jeho stížnost, opřenou o tvrzení porušení čl. 4 (zákaz otroctví a nucených prací), a to v souběhu s čl. 14 (zákaz diskriminace) a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 (právo vlastnit majetek) byla zamítnuta. Soud toto své zamítavé rozhodnutí odůvodnil následujícím způsobem[13]:

1. Absentoval prvek fyzického nebo psychického donucení; nešlo o práci pod hrozbou trestu.

• Stěžovatel – advokátní koncipient – si byl vědomý toho, že při dobrovolném zápisu do seznamu advokátů bude požívat jistých nevýhod, včetně výkonu obhajoby bez nároku na odměnu a náhradu nákladů, ale toto bylo kompenzováno přístupem k výkonu svobodného povolání advokáta.

• Závazek vykonávat tuto práci nebyl nespravedlivý a jeho splnění nebylo poznamenáno „zbytečnou tvrdostí“. Soud se zabýval i proporcionalitou mezi výhodami budoucího advokáta a nevýhodou poskytnutí služby zdarma. Soud konkrétně uvedl že za povinnou práci by mohla být považována služba… jestliže tato služba ukládá břemeno, které je natolik nadměrné či nepřiměřené… že nelze mít za to, že by výkon takové služby byl před tím dobrovolně akceptován.

• Služba byla vykonávána ve veřejném zájmu.

Autorka tohoto textu je přesvědčena, že pokud by kolegové advokáti přednesli své nároky před ESLP (a doufejme i před českým Ústavním soudem), výše naznačené argumenty soudu by v jejich případě neobstály a jejich stížnost by ať ze strany ÚS tak ze strany ESLP nebyla zamítnuta. Pojďme si rozebrat jednotlivé argumenty recenzovaného rozhodnutí ve věci Van Der Mussele proti Belgii a následně jej srovnejme se situací se současným českým advokátním tarifem.

Pro úplnost je ještě nutno připomenout, že český Ústavní soud se rovněž judikaturou ve věci Van Der Mussele zabýval,dokonce jejpřímo citoval v odůvodnění svého nálezu ze dne 24. září 20119 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ve věci návrhu na zrušení ust. § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. – advokátního tarifu.

Nyní však k odůvodnění rozhodnutí ESLP ve věci Van Der Mussele samotnému:

AD 1 – Absence donucení a hrozby trestu. Do

Citovaný případ se vztahoval na advokátního koncipienta, kdy určité penzum práce zdarma bylo kompenzováno přijetím do advokátního stavu. Dle českého práva je advokátní koncipient zaměstnancem advokáta a náš případ netýká koncipientů, ale všech advokátů. Jistěže nikdo z advokátů není nucen poskytovat služby ex offo, tedy dle advokátního tarifu, avšak nelze pominout skutečnost, že i tak je advokát vystaven jisté administrativní zátěži, která, mimochodem, v posledních letech pro advokáty drasticky narůstá. Pro to, aby žadatel o bezplatnou právní pomoc uspěl se svou žádostí u České advokátní komory, musí se totiž žadatel prokázat stanovisky dvou advokátů, kteří jej odmítli zastupovat.[14] Proti ustanovení ex offo soudem pak advokát nemá vůbec možnost se bránit. Autorka si připomíná situaci, kdy její kolegyně měla doslova pár dnů staré dítě a byla ustanovena soudem k podání stížnosti k Ústavnímu soudu, a to v extrémně krátkém termínu. Na poukázání její situace soud odvětil, že jej to nezajímá, výkon advokacie nemá pozastavený[15], tak ať si to zařídí, jak chce. Situace byla vyřešena kolegiální výpomocí celé kanceláře. Situace, kdy je advokát žádán jednak o bezplatné poskytnutí právní služby, jednak o potvrzení, že je neposkytne, patří k nejnepříjemnějším druhům komunikace mezi advokátem a osobou potřebnou právní pomoci. Bohužel, tato komunikace v dosti častých případech přerůstá v agresivitu ze strany žadatele, který je přesvědčen o tom, že advokát má morální povinnost jej zastupovat. Tomuto trendu nahrává obecná lidová představa, že advokáti jsou jednak osoby pochybné pověsti, jejichž vlastností je jen vše komplikovat, a dále, že se advokáti „topí v penězích“. Rozdíl mezi advokátními společnostmi, které se zabývají korporátním a obchodním právem zejména na úrovni poradenství s tržbami na úrovni desítek či stovek milionů korun ročně[16] a k tomu odpovídajícími zisky na straně jedné a advokáty, vykonávající každodenní barristerskou činnost, je ovšem naprosto propastný. Fakticky se jedná o dvě zcela odlišná povolání, a to nejenom ohledně výše odměn, ale i způsobem práce. Zde je ovšem nutno říci, že k těmto velkým advokátním společnostem běžní žadatelé o „potvrzení o nezastupování“, případně o bezplatnou právní pomoc vůbec nedochází[17]. Nelze tedy říci, že advokátům, kteří odmítají bezplatnou právní pomoc či pomoc ex offo hrozí nějaký trest, v každém případě je výše advokátního tarifu ex offo trvalou diskriminací práce advokátů, o čemž bude pojednáno v dalších odstavcích.

AD 2) Kompenzace práce zdarma a nesení nákladů na právní zastupování klienta advokátem:

V recenzovaném případu se uvádí, že výkon práce zdarma a na úhradu nákladů bylo kompenzováno přístupem k výkonu svobodného povolání advokáta. To ovšem není případ českých advokátů, kteří nejsou kompenzováni naprosto žádným způsobem. Naopak jsou vystavení další velmi nepříjemné situaci, kdy svým klientům, které zastupují za smluvní odměnu, musí vysvětlit, že i v případě výhry, kdy protistrana bude soudem uznána povinnou uhradit náklady na právní zastupování, dostane se klientovi pouze náhrady ve výši advokátního tarifu, což i v případech, kdy advokát v rámci smluvního vztahu pouze reflektuje inflaci, je podstatně méně, než úspěšná strana vynaložila na obhajobu svých práv. Zde se dostáváme k velmi zajímavé otázce, která dosud nebyla řešena ani Ústavním soudem ani ESLP. Udržováním advokátního tarifu ve výši nereflektující inflaci totiž dochází k systémové diskriminaci soukromých osob, které jsou na základě rozhodnutí soudu, vycházejícího z vyhlášky MSp. – advokátního tarifu – povinny nést náklady na dosažení a obhájení svých práv, a to navíc, a dokonce bez ohledu na sociální postavení neúspěšného žalovaného. Systematicky, na základě svévolného rozhodnutí státu dochází tedy k tomu, že neúspěšná protistrana je via facti osvobozena od úhrady zcela podstatné části nákladů řízení, a to i v situaci, kdy je majetná a v žádném případě by nebyla osvobozena od soudních poplatků, tedy nebyl by zde předpoklad k osvobození i od dalších nákladů řízení.

Připomeňme si relevantní ustanovení Občanského soudního řádu, která jsou obsažena v hlavě III. OSŘ, tedy v ust. §§ 137 – 151.

Základem je ust. § 142, které zní:

§ 142

(1) Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Situaci, kdy prohravší strana nemůže nést všechny náklady, jsou v OSŘ také definované, a to v ust.

§ 150, který hovoří o nutnosti existence důvodů hodných zvláštního zřetele, a to takto:

§ 150

Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

K částečnému – a to v podstatné výši – faktickému osvobození od úhrady nákladů řízení však v občanskoprávních sporech dochází paušálně, tedy aniž by byla splněna podmínka „důvodů hodných zvláštního zřetele“.  Jedná se tedy o systémovou diskriminaci jednoho druhu účastníků řízení a to těch, kteří jsou ve svých sporech úspěšní.

Pro úplnost je nutno ještě připomenout ust. § 151 OSŘ, které upravuje, jakým způsobem soud rozhoduje o přiznání nákladů řízení. Relevantní je odst. 2) citovaného ustanovení, který zní:

§ 151

(2) Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem⁵⁷⁾ anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy^57b) podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně⁶⁴⁾. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem^57d). Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. Náhradu za odměnu znalce, který podal posudek podle § 127a, soud určí podle sazby odměny stanovené zvláštním právním předpisem. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly.

Jinými slovy, při určení výše náhrady nákladů řízení je i soud vázán vyhláškou Ministerstva spravedlnosti – advokátním tarifem, na kterou zákon výslovně odkazuje poznámkou pod čarou[18], a to bez ohledu na to, jaká je skutečná výše nákladů řízení. 

Zde se nám problematika výše odměny advokátního tarifu rozpadá na dvě části, z nichž jedna má ještě dvě varianty.

1. První aplikací advokátního tarifu je stav, kdy odměna advokáta dle advokátního tarifu je jedinou odměnou advokáta. Obvykle je tak tomu v případech trestní obhajoby. V takovém případě je odměna advokát nižší o celou inflaci, než byla v době poslední novelizace advokátního tarifu, což je jak řečeno výše, až 80 %. Je tedy zřejmé, že odměna advokáta neodpovídá ani představě státu samotného o spravedlivé odměně za jeho práci, kterou vyjádřil původní hodnotou odměn v advokátním tarifu.

• Druhou aplikací advokátního tarifu je stav, kdy se advokát dohodne s klientem na tzv. „přísudkové odměně“, tedy, že odměna advokáta bude taková, jaká mu bude přiznána soudem. Zde se naskýtá otázka, zda s odkazem na poměry, způsobené inflací, je možno považovat takto uzavřenou smlouvu za uzavřenou „svobodně, vážně, a nikoliv za obzvlášť nevýhodných podmínek“. Je faktem, že advokát je zcela závislý na tom, co si sám vydělá a často mu prostě nic jiného nezbude než se klientovi vlastně podbízet tím, že na tuto variantu smlouvy přistoupí. Je to ovšem stát, kdo zasahuje do smluvního vztahu mezi advokátem a klientem, a to ve významný neprospěch advokáta.

• Třetí aplikací advokátního tarifu je stav, kdy soud přizná „náhrady nákladů řízení“, ovšem tato „náhrada nákladů řízení“ není příjmem advokáta (pokud toto nemá ošetřeno smluvně jako zvláštní bonus za úspěch ve věci, což ovšem je výjimečné), ale klienta. Advokát, k jehož rukám protistrana má povinnost „přísudek“ zaslat, je povinen tento přísudek předa klientovi, od něhož v průběhu řízení pobíral odměnu. Protože přiznaná náhrada nákladů od protistrany následkem inflace zcela pravidelně naprosto neodpovídá odměně, kterou musel vítězný klient svému advokátovi v průběhu svého zastupování zaplatit. Tímto způsobem rozhodování stát prostřednictvím soudů zásadním způsobem zasahuje do soukromoprávních vztahů mezi soudícími se stranami. Tím porušuje jednak právo vlastnit majetek, chráněné čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak právo na spravedlivý proces ve smyslu č. 6 odst. 1 Úmluvy. Touto aplikací – nepřiměřeně nízkými náhradami nákladů řízení totiž vytváří situaci, kdy pro některé oprávněné je „doplatek“ mezi přísudkem a úhradou advokátovi, vyžadovanou smluvně, tak velký, že si zastupování prostě nemohou dovolit. K případným úvahám, že advokát má tedy jít „s cenou dolů“ je nutno připomenut, že advokacie je podnikatelská činnost, vykonávaná – kromě svých celospolečenských aspektů – pro zisk, slouží k obživě toho, kdo ji vykonává, a i z jejího výkonu plynou náklady, které je advokát pod pohrůžkou kárného řízení povinen hradit.

Nyní pojďme situaci zhodnotit z hlediska ust. Čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zní:

Článek 1 – Ochrana vlastnictví

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Zde se ovšem nacházíme v situaci, kdy žalující, kteří žalovali poprávu k ochraně svých práv, jsou zbavování rozhodnutím státu části svého majetku, totiž, musí nést náklady na ochranu svých ústavně zaručených práv v rozsahu, který vychyluje rovnovážné postavení vzájemně si konkurujících práv. Zde připomeňme, že náhrada nákladů řízení nikdy není a ani nebyla přiznávána ve skutečné (smluvené) výši vynaložených nákladů, a to zejména se zohledněním čl. 17 Úmluvy[19], dle kterého, řečeno zkráceně, nesmí být zneužito práv, garantovaných Úmluvou. Na tento aspekt cílil advokátní tarif již od svého vzniku, když neakceptoval na příklad plnou náhradu hodinové sazby advokáta vítězné protistrany, protože by to mohlo vést k umělému navyšování takovéto odměny a mohlo by dojít ke vzniku dalšího – právně neoprávněného – prospěchu strany vítězné. Dnes je ovšem situace přesně opačná a zejména v případech, kdy předmětem řízení není přímo určená „hodnota věci“, ze které se výše odměny dle advokátního tarifu vypočítává, dochází k zásadnímu majetkovému poškozování vítězného účastníka řízení.

Tímto jednáním státu dochází vůči stranám, které se na soud obrátily s oprávněnými požadavky, nejen k odebrání části jejich majetku ve prospěch stran prohravších, tedy k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, ale také k porušení práva na spravedlivý proces dle ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.  Připomeňme si relevantní část tohoto ustanovení:

Článek 6 – Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Jestliže náklady na domožení se práva představuje z vítězné strany (většinou žalobce) investici, která může snadno přesáhnout i poprávu vysouzenou částku, případně může způsobit i závažnou následnou majetkovou újmu, není možné nadále tvrdit, že takovýmto způsobem dochází ze strany soudů k naplnění práva na spravedlivý proces, totiž, že dochází ke spravedlivému projednání a ke spravedlivému rozhodnutí. Rozhodnutí o nákladech řízení je totiž samostatným výrokem soudu, který může být vydán dokonce i samostatným usnesením[20]. 

Je tedy možné konstatovat, že udržováním výše advokátního tarifu v době z před osmnácti lety stát založil systémovou nerovnost/systémovou diskriminaci stran, která je sama o sobě v rozporu s Úmluvou i Ústavou ČR. Zde je nutno připomenout čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

Čl. 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 

Rovnost v právech stran žalovaných žalujících ovšem žalostně pokulhává. To je ovšem doprovázeno i porušením čl. 3 Listiny základních práv a svobod, která ve svém odstavci 1 uvádí:

Čl. 3

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Rozdíl v ochraně osob na straně žalované oproti osobám (oprávněně) žalujících je z právního hlediska nevysvětlitelná a neodůvodnitelná.

AD 3) Spravedlivost závazku vykonávat práci (obhajobu) a posouzení „zbytečné tvrdosti“ regulace odměny. Posouzení proporcionality mezi výhodami postavení advokáta – tedy posouzení přiměřenosti břemene povinně vykonávané práce – a posouzení, zda by výkon takové služby byl dobrovolně akceptován se znalostí všech okolností a důsledků.

Zde je situace z hlediska porovnání případu Van Der Mussele proti Belgii se situací českých advokátů, odměňovaných dle advokátního tarifu, docela jednoduchá.

Advokátní tarif – vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., byl přijat dne 4. června 1996, novelizován byl celkem devatenáctkrát, avšak k poslední úpravě (navýšení) výše částek advokátního tarifu došlo vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 276/2006 ze dne 1. 9. 2006. Z této novely lze usoudit, že v době, kdy byla přijata, byla považována výše odměny advokátů, stanovená tímto předpisem, za spravedlivou a přiměřenou. Jestliže v současné době zasáhla inflace do spravedlivé a přiměřené odměny tak, že ji snížila o 80 %, je možno ji i nadále považovat za spravedlivou a přiměřenou? Zcela evidentně nikoliv. Otázka proporcionality pak také zcela postrádá smysl, protože takovéto dramatické snížení faktické hodnoty odměny advokáta není kompenzováno vůbec ničím. Autorka nezaznamenala ani to, že by Ministerstvo spravedlnosti, vláda či kterákoliv jiná složka státu advokátům byť jen poděkovala za to, že fakticky převzali na svá bedra mezinárodně-právní závazky České republiky.

Zvláště je potřeba se zabývat postavením advokátů, kteří své kanceláře vybudovali právě na poskytování právní pomoci ex offo, a to zcela převažujícím způsobem v trestních věcech. Vývoj hodnoty advokátního tarifu je v jejich případech možno považovat za naplnění čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být vystaven nejen nelidskému, ale ani ponižujícímu zacházení. Zejména v tomto případě je jednání státu vůči těmto poskytovatelům státem garantovaných právních služeb vysloveně ponižující a je otázka, zda je není možno považovat za svým způsobem i institucionalizované vydírání.

Součástí právního řádu, který je obhospodařován právním státem, je předvídatelnost rozhodnutí. To se týká nejen rozsudků samotných, ale celé legislativní práce státu. Dlužno připomenout, že právo je řídícím nástrojem společnosti, ke kterému žádná z civilizací nenašla alternativu – snad s výjimkou „doporučení“ tibetského orákula. I tomu jsou však dle znalostí autorky předkládány pouze ty otázky, které neumí standardní systém buddhistické věrouky uchopit a vyřešit svými vlastními standardními nástroji. Proto je zřejmé, že i v případě advokátního tarifu je nutno zachovávat předvídatelnost jeho vývoje ve směru naplňování ústavních demokratických principů státu. Jestliže myslíme na kolegy, kteří se specializovali na poskytování právních služeb ex offo, anebo u kterých tato činnost naplňuje více než 20 % činnosti jejich kanceláře,[21] pak je otázka, zda by směřovali budování své profesní kariéry tímto směrem. Lze tedy důvodně pochybovat o tom, zdaje současný stav dobrovolně akceptován. Podle názoru autorky jsou tito kolegové v možná i neřešitelné situaci, kdy buď musí situaci akceptovat – a to nedobrovolně, v podmínkách pro ně krajně nepříznivých – anebo nikoliv na základě vlastního rozhodnutí se pokusit změnit orientaci právních služeb své kanceláře. Další možností je z advokacie odejít. Na tomto místě autorka upozorňuje na situaci, která vznikla po 1. 7. 2024 v důsledku nového stavebního zákona. Ten vnesl do stavebního řízení takový chaos, že nemalé množství projekčních a architektonických kanceláří se prostě rozhodlo nepokračovat ve své činnosti a její majitelé odcházeí do důchodu, případně řeší svou situaci jiným způsobem než výkonem svého svobodného povolání.  Je to cesta, kterou se che ubírat i advokacie? Důsledky tohoto rozhodování jsou již viditelné: dlouhodobě dochází ke zmenšování počtu advokátů a k zásadnímu propadu počtu advokátních koncipientů. Mladí absolventi práv již nevidí v postavení advokáta perspektivní životní uplatnění. Počet advokátů, kteří jsou ochotni převzít obhajoby ex offo klesá, dokonce se objevují výhružky stávkou advokátů, jak referováno výše.

AD 4 – Služba byla vykonávána ve veřejném zájmu.

Advokátní tarif je aplikován ve dvou systémově odlišných situacích. Prvním je přiznání náhrady nákladů řízení vítězné straně v civilněprávním sporu, do čehož je možno započítat – v rámci adhezního řízení – i náhradu nákladů obhajoby zájmů poškozených trestnými činy třetích osob. V těchto případech je poškozena současným uspořádáním advokátního tarifu úspěšná strana sporu, jak vyloženo výše. V těchto případech není služba vykonávána ve veřejném zájmu. Určení zjevně nesprávné a nereálné odměny úspěšné straně sporu je z hlediska veřejného zájmu neodůvodnitelné, přičemž navíc podkopává důvěru občanů v právní stát.

Druhým případem jsou úhrady za právní zastupování ex offo, kdy advokát vykonává svou činnost ve veřejném zájmu, přičemž tento veřejný zájem vyplývá z mezinárodně-právních závazků státu. Nicméně krácení odměny advokáta za vykonanou práci v důsledku inflace je ve zjevném nepoměru k faktu, že se jedná o práci, která má být vykonána ve veřejném zájmu. Zde dochází ke klasické konkurenci práv, kdy na jedné straně stojí právo na spravedlivý proces, garantovaný všem obviněným/obžalovaným, na druhé straně právo na spravedlivou a přiměřenou odměnu za práci, která vyplývá jak z č. 4 tak z dodatkového protokolu odst. 1 Úmluvy.  Podle názoru autorky je disproporce mezi právy advokátů na spravedlivou a přiměřenou odměnu a obranou veřejného zájmu tak velká, že takovýto výkon práce není možné po advokátech spravedlivě požadovat. Navíc k tomuto požadavku na vyváženost práv a povinností přistupuje ještě další, naprosto nezanedbatelný fakt, totiž, že odpíráním přiměřené odměny dochází k obohacování se státu, protože tyto nevyplacené prostředky zůstanou ve státním rozpočtu. Je zřejmé, že stát odmítá novelizovat advokátní tarif formou dorovnání inflace i ke svému vlastnímu prospěchu, kdy zneužívá svého postavení zákonodárce. Nejedná se přitom „jen“ o peníze. V případě soudců je valorizace jejich platů považována za předpoklad existence právního státu. Zdá se však, že tento názor může mít i politické pozadí. Jsou to totiž soudy, které rozhodují i o otázkách buď přímo politických anebo promítajících se do politického života země. Toho si samozřejmě jsou zákonodárci vědomi a je v zájmu jak moci výkonné, tak zákonodárné, aby se moc soudní na dvě předchozí „kolegyně“ nehněvala. Mohlo by to totiž vést k ohrožení postavení jak moci zákonodárné, tak výkonné. Advokáti však mají v tomto směru pouze velmi nepřímý vliv na vývoj případů, které moc zákonodárná výkonná považují pro sebe za důležité. „Veřejnému zájmu“ může být proto zcela lhostejné – a také evidentně lhostejné je – že k pošlapání práv a spravedlnosti vůči advokátům dochází.

Závěr

Téma navýšení advokátního tarifu ve smyslu zohlednění inflačního vývoje za posledních osmnáct let, po který nebyl advokátní tarif novelizován, se může jevit jako pouhé handrkování se o peníze. Autorka však vnímá tuto záležitost jiným způsobem. Totiž jako deklarování moci výkonné, že nehodlá dodržovat své mezinárodní závazky vztahující se k dodržování lidských práv, případně že jí je ohrožení dodržování lidských práv samotným státem lhostejné. Současná vláda má problémy s dodržováním lidských práv i v jiných oblastech, než je pouhopouhý advokátní tarif. V listopadu 2023 se vláda výslovně vzdala a odvolala své usnesení, kterým se v lednu 2022 přihlásila k tradicím zápasu Charty 77 o lidská práva a demokracii[22]. V rámci tohoto aktu úřad vlády ve své tiskové zprávě uvedl, že „to ale neznamená, že by se kabinet odkazu vzdal.“ Jak však známo, hovoří činy nikoliv slova. A z činů je zřejmé, že pro vládu politologa prof. Petra Fialy a ministra spravedlnosti, dříve advokáta JUDr. Pavla Blažka lidská práva a mezinárodní závazky státu v oblasti lidských práv neznamenají zhola nic.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

---

[1] Viz připomínkové řízení – stav k 9. 5. 2023: https://odok.cz/portal/veklep/material/pripominky/KORNCR8JFDP7/

Uvedená připomínka je u Úřadu vlády, označeného v materiálu jako VÚV

[2] ČAK tvrdí ve svých prohlášeních, že míra inflace advokátního tarifu dosáhla 80 %. To by znamenalo, že advokáti pracují za 20 % původně stanovené odměny.

[3] K inflačnímu dorovnání platů soudců viz: https://www.ceska-justice.cz/2024/06/dorovnani-platu-soudcu-vyjde-na-pul-miliardy-nedoplatek-dostanou-v-cervnu/

[4] Viz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/soudni-urednici-mzda-stavka-justice-plat-odborovy-svaz.A240424_200524_domaci_vals

^[5] Viz ust. § 55, písm. B) Zákoníku práce, zák. č. 262/2006 – Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem

b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

[6] Viz: https://www.ceska-justice.cz/2024/06/advokat-vybizi-ke-stavce-kvuli-nenavyseni-tarifu-nechce-obhajovat-ex-offo/

[7] Viz: https://advokatnidenik.cz/2024/06/04/ceska-advokatni-komora-se-vyjadrila-ke-stavce-advokatu-ex-offo/

[8] Zák. č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii, ust. § 40 odst. 3: „Komora vykonává veřejnou správu na úseku advokacie.:

[9] Odst. 3 a – d se vztahuje výlučně k odst. 2 a slouží jako výkladové stanovisko k odst. 2

[10] Viz: https://www.justice.gov.sk/tlacovespravy/tlacova-sprava-1498/

[11] Abychom vyčerpali přehled judikatury ESLP ohledně advokáty tvrzené námitky „práce zdarma“ úplně, je nutno ještě připomenout rozsudek ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06. Zde nad rámec ve věci Van der Mussele proti Belgii ESLP zdůraznil, že p. Weiss v době, kdy se rozhodl stát se advokátem, věděl o dvé povinnosti vykonávat mimo jiné jako advokát funkci opatrovníka, kdy tato povinnost opět nepřesahuje druh a povahu povinností spojených  s běžnou činností advokáta. Skutečnost, že tato povinnost dopadá jen na některá právnická povolání, není rovněž diskriminační, neboť jen některá právnická povolání nabízejí dostatečnou kompetenci k zastupování opatrovance před soudem (k tomu odst. 65 cit. Rozhodnutí). Pro posuzování situace českých advokátů je opět podstatné, že v Rakousku věděl stěžovatel předem do čeho jde, zatímco situace ohledně advokátního tarifu se v České republice vyvinulo postupně, za zjevné lhostejnosti státu, či spíše za situace, kdy stát je s porušováním svých vlastních závazků, plynoucích z Úmluvy, srozuměn. Tento vývoj nemohli čeští advokáti předpokládat a nemohli a nemohou se vůči němu bránit. 

[12] Viz: https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-57591%22]}

[13] Viz též in:

1. Kmec – Kosař – Kratochvíl – Bobek : Evropská úmluva o lidských právech, Velké komentáře, Beck, 1. vydání 2012, str. 451 – 463
2. Ján Svák: Ochrana l´udských práv (z pohladu judikatury a doktríny štrasburských orgánov ochrany práv), II. rozšírené vydanie, vydal Poradca podnikatela, 2006, str. 237 – 255.

[14] Viz:  https://justice.cz/potrebuji-pravni-pomoc

A zde relevantní info:

Jsem v nepříznivé ekonomické situaci a nemám peníze na drobnou právní poradu u advokáta. Jaké mám možnosti?

Můžete se obrátit na Českou advokátní komoru a požádat o advokáta, který Vám ve Vaší věci poradí. Máte nárok až na 120 minut právního poradenství ročně. Za vyřízení žádosti zaplatíte poplatek ve výši 100 Kč. Stokorunový poplatek však nehradíte, pokud jste např. držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P, osoba pobírající dávky pomoci v hmotné nouzi nebo osoba mladší 15 let. Žádost je nutné podat na speciálním formuláři, který je k dispozici zde nebo na webu České advokátní komory.

Neobejdu se bez advokáta. Kde ho najdu?

Advokáta můžete najít na webu České advokátní komory. Vyhledávejte podle města, ve kterém advokát působí, podle oblasti, které se věnuje (trestnímu, rodinnému, obchodnímu právu a podobně) nebo podle jazyka, který advokát ovládá. Advokát Vám může nabídnout právní poradenství nebo právní zastoupení.

Jsem v nepříznivé ekonomické situaci a nemám peníze na advokáta. Jaké mám možnosti?                   
Můžete se obrátit na Českou advokátní komoru a požádat, aby Vám advokáta určila, a to tehdy, když:             
1. potřebujete právní pomoc ve správním řízení                                                                                                     
2. potřebuje právní pomoc v řízení před Ústavním soudem                                                                                  
3.jste sami nebyli schopni si advokáta obstarat (to doložte dvěma odmítajícími prohlášeními) a                                               zároveň nesplňujete podmínky pro ustanovení advokáta soudem (takzvaného advokáta ex offo).

Právní služby určeného advokáta hradit nebudete, ale musíte prokázat svou nemajetnost. Žádost o určení advokáta směřujte přímo České advokátní komoře a je nutné ji podat na speciálním formuláři. Ten najdete zde nebo na webu České advokátní komory. Za vyřízení žádosti nic neplatíte.

Můj případ se dostal k soudu. Jak je to s právním zastoupením?

1. Jsem účastníkem občanského soudního řízení:

Advokáta nutně mít nemusíte, ale je to vždy výhodnější, předejdete tím případným chybám, které mohou prodloužit celý proces. Ale jde-li o složité soudní řízení, soud Vám jej přidělí. Je to ve Vašem zájmu. V některých případech je zastupování advokátem dokonce ze zákona povinné (například u dovolacího řízení). Soud můžete sami požádat o ustanovení zástupce a současně o osvobození od soudních poplatků. Musíte podat žádost pro ustanovení právního zástupce před soudem a prokázat, že Vaše majetkové poměry nestačí na to, abyste si zástupce hradili sami.  Tyto skutečnosti musíte přesně doložit a připojit je k žádosti.

[15] Zejména pro advokátky – matky – je otázka pozastavení či nepozastavení výkonu advokacie skutečně velmi obtížně řešitelným oříškem. Většinou si i v době, kdy mají malé děti, ponechávají několik klientů, zejména těch, se kterými pracují řadu let, a proto si výkon advokacie nepozastavují. Drasticky však omezují svou činnost. Jejich osobní situace však není žádným způsobem zohledňována, což autorka považuje za diskriminační.

[16] K tomu viz: studie EPRAVO.cz, a.s. „„Analýza trhu advokátních služeb pro rok 2023 (segment velkých advokátních kanceláří)“, kde nejúspěšnější z 25 vybraných kanceláří měla tržbu téměř 1.500.000.000, – Kč, z 25 sledovaných kanceláří pak „nejmenší“ měla v roce 2023 tržbu 60.500. 000 Kč

[17] Autorka vychází ze svého soukromého výzkumu praktikovaného po celu dobu její třicetileté praxe advokátky, kdy se žadatele o bezplatné právní služby ptá, kde všude byli žádat o bezplatné právní zastupování, případně potvrzení o odmítnutí. Poté, co je žadateli předestřena myšlenka, aby žádal o pomoc v některé velké advokátní kancelář obvykle následuje replika, že „to by si nedovolil“. Je tedy zřejmé, že většina bezplatné právní pomoci je požadována po řadových advokátech, většinou pracujících jako samostatný advokát nebo v několikačlenném sdružení advokátů, případně na úrovni vzájemně spolupracujících advokátů.

[18] Je na místě poukázat na charakter „poznámky pod čarou“, kterou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 485/98, kde uvedl:

„Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování. Proto stejně jako jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování.“ (zdůraznění autorkou článku, avšak jedná se o část právní věty).

[19] Ust. Čl. 17 zní: Článek 17 – Zákaz zneužití práv

Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.

[20] Viz ust. § 151 odst. 6 OSŘ, který zní: „(6) I když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla náhrada nákladů řízení přiznána.“

[21] Některé advokátní komory v USA zakazují svým členům, aby od jednoho klienta měli více než 20 % svého fakturačního obratu. Tento zákaz vychází z požadavku na nezávislost advokáta. Pokud totiž hrozí výpadek příjmů o více než 20 %, advokát může začít „modifikovat“ své právní názory tak, aby vyhověl přáním a předpokladům klienta, čímž přestane být intelektuálně nezávislým a tím utrpí kvalita jím poskytovaných právních služeb. Z této právní úpravy je možno dovodit, že ztráta 20 % příjmů advokátní kanceláře je z dlouhodobého hlediska pro ekonomické přežití advokátní kanceláře kritická. Dle názoru a zkušeností autorky toto pravidlo 20 % platí i pro Českou republiku, což se projevilo jak v roce 2008-9, kdy se zhroutil realitní trh a na něj navázané advokátní kanceláře utrpěly vážné ztráty, tak i „doba covidová“, kdy omezení činnosti soudů v březnu až červnu 2020 přivedlo řadu malých advokátních kanceláří a samostatných advokátů do velmi obtížné ekonomické situace. 

[22] Viz: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vlada-odvolani-usneseni-gruntorad-hladovka_2311252032_epo