Spolu s podzimem přišla i „Závěrečná zprava Vyšetřovací komise k OKD“. Nebudu hodnotit její obsah ani motivy, proč je závěrečná zpráva vyšetřovací komise koncipována jako soubor obvinění vůči osobám, které se patrně nebudou mít příležitost hájit a obhájit. Údajné prohřešky patrně nikdo nebude, již pro samotný časový odstup, řešit. Tuto notorietu potvrdí každý, kdo k trestnímu právu alespoň „přičichl“.
Závěrečná zpráva vyšetřovací komise se vyjadřuje k ledasčemu a mimo jiné tepe i do advokátní mlčenlivosti. V kapitole „Další zjištění komise“ se komise podivuje nad tím, že advokát při svém výslechu odmítl podat vysvětlení s odkazem na zákonnou povinnost mlčenlivosti advokáta včetně toho, že odmítl identifikovat svého klienta. Konkrétně advokát uvedl: „Nemůžu sdělit ani jméno klienta, ale komise má k dispozici policejní spis a asi tu informaci je schopna si opatřit. Ode mě to zaznít nemůže a vy to víte.“
Nyní přichází to nejlepší. Dle názoru vyšetřovací komise je takový výklad zákona o advokacii v přímém rozporu s ochranou klienta, jelikož advokát jej odmítá, byť jen identifikovat. Komise uvedenou situaci ihned zobecňuje a uvádí, že taková praxe je zneužívána k ochraně advokáta při jeho protiprávním jednání, aniž by jednal v zájmu klienta, a brání se tak přezkoumání jím uvedených skutečností. Takové jednání lze dle komise považovat za porušení etických pravidel ČAK, konkrétně čl. 17 etického kodexu.
Komise jde dokonce tak daleko, že navrhuje Poslanecké sněmovně zvážit úpravu zákona o advokacii ve smyslu povinnosti identifikovat klienta, v jehož zájmu advokát jedná. Pokud jej advokát neidentifikuje, nemůže se odvolávat na povinnost mlčenlivosti vůči klientovi.
Pomiňme skutečnost, že výklad zákonů, včetně zákona o advokacii a Etického kodexu nepřísluší moci zákonodárné, nýbrž pouze moci soudní. To pouze na okraj.
Co je však podstatné. Doposud bylo nezpochybnitelnou notorietou, že samotná skutečnost, že advokát zastupuje konkrétního klienta natož pak jeho identifikace je nesporně nedílnou součástí zákonné povinnosti mlčenlivosti advokáta. Lze si představit řadu případů, kdy již samotná identifikace či skutečnost, že je advokátem zastupován, může klientovi přivodit újmu na jeho právech.
Pochopitelně pokud klient souhlasí s tím, aby s uvedenou informaci advokát poskytl třetí osobě, může advokáta kdykoliv zákonné povinnosti mlčenlivosti zprostit. Tak jednoduché to je. V daném případě je závěr vyšetřovací komise naprosto nepřípadný. Advokát uvedl, že informaci o tom, kdo byl klientem advokáta, si byla komise schopna sama opatřit na základě spisu. Nic nebránilo vyšetřovací komisi obrátit se na subjekty, které považovala za klienty advokáta s žádostí, aby advokáta zprostili mlčenlivosti. Je to mimochodem zcela standardní cesta, jak postupují orgány činné v trestním řízení.
Komise namísto toho napadá institut advokátní mlčenlivosti jako takový. Pokud komise uvádí, že advokát svým postupem nejednal v zájmu klienta, je takový závěr nejen právně vadný, ale z podstaty věci zcela nesmyslný. Je pouze a výlučně na klientovi advokáta, zda a případně v jakém rozsahu, advokáta mlčenlivosti zprostí. Judikatura stanoví, že zákonná mlčenlivost advokáta je vyjádřením ústavního principu práva na spravedlivý proces. Tvrdit, že postup advokáta, který byl plně konformní jak se zákony, tak stavovskými předpisy má být hodnocen jako jejich porušením je jak z románu Hlava XXII.
Výzvu k úpravě zákona o advokacii adresovanou Poslanecké sněmovně pak nelze chápat jinak, než jako další snahu o penetraci nejen zákonných, ale i přímo ústavně chráněných práv klientů advokátů. Podobné útoky vůči advokacii, obhajobě vyústili ve známou historickou doktrínu sovětského práva, že obhajoba má tvořit nedílnou součást obžaloby.
Lukáš Trojan
