Až třináct miliard korun dluží neplatiči alimentů svým dětem. Zanedbání povinné výživy je totiž v Česku jedním z nejčastějších trestných činů a drží už pomyslnou druhou příčku. Přestože v českých věznicích si odpykává trestný čin zanedbání povinné výživy téměř 1 500 odsouzených, je to jen nepatrné číslo z celkového počtu neplatičů.
Zákon nebude
Zákon, který by dětem prostřednictvím jejich zástupce pomohl řešit neutěšenou finanční situaci se sice připravil, ale není a jen tak nebude. Podle původního návrhu zákona bylo zálohované výživné „zvláštní sociální dávka“ a byl schválen vládou. Plán počítal s možností této zálohy, pokud dítě nedostává od rodiče soudem nařízené alimenty či jejich část přes tři kalendářní měsíce. Leč zůstalo u záměru vlády.
A nová vláda ústy ministryně Jaroslavy Němcové plán odmítá: „Stát by zálohované výživné podle původního návrhu přišlo ročně na 737 milionů korun, předpokládaná návratnost by přitom byla asi deset procent.“ Jiným slovy stát by prodělával, tak ať raději jsou děti třeba i hlady? A pokud nepřežijí a budou v zítřejším pracovním procesu chybět, stát si asi doveze mladé a statné Afričany a chybějící populaci si doplní? Inu vidíme v celé západní Evropě, kam tato šílená politika dospěla a jak se ekonomicky všem sociálním inženýrům vymstila. Zdá se, že se ale poučit neumíme.
Prý nezodpovědné maminky
Tak se na samoživitelky dívá mnohý a často nesoudný kritik. Výrazy bývají i mnohem horší. Jistěže lze připustit, že některé matky přistoupily k rodičovství lehkovážně, o otcích ani nemluvě. Ale co s tím má co dělat dítě, které nic nezavinilo, nic nemohlo ovlivnit ani rozhodnout a samo se živit nedokáže? Kde je pohled politiků na občánka, v jehož ochranu se stát zavázal?
Ministr Pelikán by zrušil neplacení alimentů jako trestný čin, protože má přeplněné věznice. Navíc u chronických neplatičů ani opakované trestní postihy nemají efekt. Leč to problém s nedostatkem peněz pro děti nevyřeší. Mnozí otcové jsou bez práce, mnozí chytračí. „Mé sestře neplatí její přítel na své dvě holčičky peníze. Nepracuje, dělá pouze na černo. Peníze má dle dohody posílat složenkou ale nestalo se tak. Holčičkám je 5 a 2.Ona neustále žije bez těchto peněz a trvalé bydliště jí nikdo dát nechce a nebo v bytě s vysokými náklady.“ Pravděpodobnost, že exekucemi či odebráním řidičského průkazu se stav vyřeší je nulová. Ano, všechny represe včetně trestního postihu dílem stav vylepšují, ale policie a soudy sice mohou neplatiče odsoudit, závazky však nevymáhají a tolik potřebné peníze rodinám stejně nedorazí.
Prostituce a šedá ekonomika
Prostitucí se v Česku živí odhadem 10 až 13 tisíc žen, počet matek se 2 dětmi zdvojnásobil. A to jsou jenom odhadovaná čísla z celkové počtu cca 200 tisíc neúplných rodin. A tak zatímco stát ukládá živnostníkům drakonické pokuty za pozdně podaná kontrolní hlášení, zaklekává na kdejakou firmu tak, až to musel Nejvyšší správní soud tvrdě zakázal, tak šedá ekonomika z prostituce bují a mnohé samoživitelky jinou možnost, jak sehnat peníze pro své děti nemají. Poznámka, že i pronajímatelé se vyhýbají samoživitelkám má také opodstatnění. Kdo by riskoval, že soud nařídí z důvodu ochrany dětí, že pronajímatel neplatiče nesmí vystěhovat, protože jde o samoživitelku. Jistěže soud soud řeší, co je nejlepší pro dítě, a proč má občan pronajímatel suplovat stát?
Kdyby závazek povinné výživy převzal stát, byla by situace jiná. Avšak proti takovému přístupu státu lze najít oponenturu velmi silnou a pádnou a to ve Spojených státech amerických (USA). Tam se stát rozhodl, že samoživitelkám bude pomáhat. Ota Ulč k tomu píše: „Příčinou černošské chudoby není dědictví otroctví nebo rasismus, ale je to welfare state, který zdecimoval černošskou rodinu. Odpovědnost neexistující rodiny převzal okolní stát. Však tři čtvrtiny všech nynějších černošských dětiček se narodí v prostředí bez otce, jeho výchovného vlivu a podle toho výsledky vypadají, jak vypadají.“
Řešení v nedohlednu
Socialistický stát byl opatrovatelem až příliš. Dnešní stát je extrémním opakem a zdá se, že jej občan už vůbec nezajímá. A nejde vůbec jen o samoživitelky. Základním řešením by mělo být to, že kdo dluží svým dětem, ať svůj dluh uhradí. Pokud dlužník nemůže, měl by stát pomoc. Pokud nechce, měl by to stát vynutit. Pokud stát vidí jako řešení by ve vzniku flexibilních úvazků, sdílené práci, v mikrojeslích nebo školních obědech zdarma, je to dobrý začátek. Ale je to řešení provizorní a na dlužníka alimentů nijak nedopadá.
Možná, že až se přestaneme bát toho, že by vězni resp. odsouzení mohli také pracovat a alespoň částečně tak uhradit své dluhy, možná tehdy se problém výrazně zmenší. Vždyť na takovou „represi“ stačí elektronický náramek na noze a místo výkonu práce. Neplatiči nejsou žádní vrazi a někteří z nich jsou neplatiči nedobrovolně. Stát musí přijmout opatření pro obě strany, stranu postiženou a stranu dlužníka. Na konci všeho jsou totiž čeští občánkové a o ty musíme pečovat především. Zdá se, že tento pohled vládě stále a stále chybí.
Rudolf Mládek
