Lidé tu umírali ve jménu ideologií, politických režimů i bezpráví. V pankrácké věznici byly v průběhu 20. století vykonány stovky poprav – od nacistické gilotiny přes komunistické šibenice až po poslední absolutní trest v dějinách Československa. Záznam o poslední exekuci pěti lidí zapsal do popravčí knihy německý kat Alois Weiss přesně 26. dubna 1945. Při výročí této události připomíná Památník Pankrác temnou minulost a varuje před zvůlí moci, která si nárokovala právo rozhodovat o životě a smrti.
„Památník Pankrác vznikl po druhé světové válce v autentických prostorách bývalého popraviště tzv. sekyrárny, aby připomínal zrůdnost nacismu a hrdinství těch, kteří mu odporovali za cenu vlastního života,“ uvádí se na oficiálních stránkách pankrácké věznice.
Popravy oběšením bez záznamu
Vedle gilotiny sloužila k popravám i ocelová traverza s osmi háky, zavěšená vedle popravčí komory. Zatímco gilotinou popravoval Alois Weiss s asistenty a zanechával přesné záznamy, popravy oběšením probíhaly většinou v tichosti pod vedením příslušníků SS. Záznamy o nich se nedochovaly.
Na smrt bylo možné být odsouzen prakticky za cokoliv – politické delikty, hospodářské přečiny, členství v odboji i běžnou kriminalitu.
Po válce se Pankrác stala místem nových politických poprav. V 50. letech zde byla například popravena JUDr. Milada Horáková. Tato popraviště se nacházela za budovou vězeňské nemocnice, kde dnes stojí památník politickým obětem komunismu.
Mohlo by vás zajímat
Pankrác sloužila od roku 1954 jako jediné místo výkonu absolutního trestu v celém Československu. Teprve v 60. letech vznikla další popraviště na Slovensku – nejprve v Ilavě, později i v Bratislavě.
Olga Hepnarová a poslední žena na šibenici
Morální odkaz Památníku Pankrác však byl v době komunistického režimu zneužit k ideologické manipulaci. Propagandistické výklady zdůrazňovaly zásluhy KSČ a SSSR, zatímco zamlčovaly perzekuci odpůrců komunistického režimu. Mezi lety 1948 a 1964 se zacházení s politickými vězni často příliš nelišilo od praktik nacistických represivních složek.
V roce 1975 byla na Pankráci popravena poslední žena v české historii – Olga Hepnarová. Nákladním autem úmyslně najela do lidí na tramvajové zastávce v Praze, osm z nich zabila. Její čin i proces dodnes vyvolávají diskuse o duševním zdraví, trestu a morálce.
Poslední poprava na území dnešní České republiky proběhla 2. února 1989. Na šibenici skončil Vladimír Lulek, který brutálně zavraždil svou manželku a čtyři děti. Jeho čin se stal posledním vykonaným absolutním trestem v českých dějinách. Trest smrti byl zrušen po sametové revoluci a dnes je v České republice považován za nepřijatelný.
Památník Pankrác jako varování i místo výuky
V letech 1994–1995 byl Památník Pankrác nově koncipován tak, aby dokumentoval důsledky odporu proti nacismu i komunismu a nabídl mravní příklad skutečného vlastenectví. Zároveň má být trvalým varováním před jakoukoliv formou totality založené na národnostní, třídní, etnické či náboženské nenávisti.
Památník spravuje Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. Slouží nejen pietním účelům, ale i jako místo vzdělávání – zejména v oblasti historického vývoje vězeňství a právního státu. Je využíván pro výuku v rámci nástupních kurzů VS ČR, pro studenty vysokých škol, ale i odborné školy resortů spravedlnosti, vnitra a obrany.
Navzdory tomu, že Památník není veřejně přístupným muzeem, bývá otevřen při pietních akcích, které se zde konají každoročně v květnu a červnu – na památku obětí nacistické gilotiny a JUDr. Milady Horákové. Účastní se jich představitelé justice, vězeňství a významní hosté.
Expozici navštěvují i zahraniční delegace a zástupci médií, často slouží jako kulisa pro dokumentární a hrané filmy, které se vracejí k tragickým kapitolám českých dějin.
