Právnickou fakultu UK v Praze dostudoval Robert Fremr v roce 1980, o rok později zde získal titul doktora práv. Od roku 1983 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4. Od roku 1985 soudcem Městského soudu v Praze. Soudcem Nejvyššího soudu ČR (v rámci tehdejší federální struktury tedy českého nejvyššího soudu) se stal v roce 1989, později se tento soud transformoval ve Vrchní soud v Praze. Soudcem trestního kolegia Nejvyššího soudu v Brně byl Robert Fremr od roku 2004.
Hned dvakrát, konkrétně v letech 2006–2008 a 2010–2012, působil jako soudce ad litem u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, kde soudil obviněné z genocidy. Soudcem Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC) se stal na období let 2012–2021. Fakticky však k haagskému soudu nastoupil až v březnu 2013. Nyní o svých zkušenostech promluvil pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS.
V našem čtvrtletníku se neobjevujete poprvé – AEQUITAS 2/2018 – od roku 2018, kdy jste se stal prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC), přece jen uplynula nějaká doba a Vy jste se mezitím vrátil zpět do České republiky na Vrchní soud v Praze jako jeho místopředseda. Těšil jste se tehdy na návrat do republiky?
Těšil jsem se moc. V součtu mých misí u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR) a Mezinárodního trestního soudu (ICC) jsem v Arushe a Haagu strávil dlouhých třináct let.
Čím více jsem v zahraničí pobýval, tím více jsem si uvědomoval, jak moc mi naše země, Praha i Brno, naše příroda, kultura a naši lidé schází. Těšil jsem se i na Nejvyšší soud, na kolegyně a kolegy, na inspirativní spolupráci s nimi, ale i na přátelské a kolegiální prostředí, které jsem v roce 2013 opustil. Těsně před návratem mě ale oslovil předseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Luboš Dörfl s tím, zda bych jako místopředseda nechtěl vrátit Vrchnímu soudu to, co mi dal, a jeho nabídku jsem i z rodinných důvodů nakonec přijal. S odstupem času snad mohu říci, že mé působení u Vrchního soudu probíhá ke vzájemné spokojenosti.
Práce u ICC musí být pro soudce skvělou zkušeností, které se nedostane všem. Jak s odstupem času na toto období vzpomínáte?
Musím přiznat, že dojmy z mého působení u Mezinárodního trestního soudu jsou smíšené. Na jedné straně jsem dostal unikátní možnost psát historii mezinárodní trestní spravedlnosti, pracovat s kolegy soudci a asistenty, ale i obhájci a prokurátory z celého světa a získávat tak unikátní zkušenosti. Jako soudce ICC jsem se řídil Statutem ICC, v němž dominují prvky common law, a mohl tak srovnávat jak přednosti, tak i slabiny obou systémů.
Na druhé straně bylo frustrující vědomí, že ICC na rozdíl od Tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Rwandského tribunálu je mnohem slabším soudem, jehož šance naplnit svůj mandát je omezená. Omezená proto, že jeho činnosti jako justičního tělesa ovlivňují politické faktory.
Mohlo by vás zajímat
Pochopitelně nejefektivnější prevencí šíření všech forem nenávisti je její potírání již v jejím zárodku. Tím je „hate speech“, která v různých, více či méně sofistikovaných a skrytých formách, bují na sociálních sítích. Boj s ní ale není vůbec snadný.
Vy jste na Noci práva popisoval Vaše zkušenosti z Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, ale i některé historické souvislosti, které genocidě předcházely a které následovaly. Zmínil jste, že prvním aktem tamní genocidy bylo znásilnění a vražda předsedkyně vlády, která byla z kmene Hutu, ale byla umírněná a chtěla, aby Tutsiové dostali šanci. Můžete prosím přiblížit motivy, které v takových případech vzbouřenci mají? Jedná se o rozdílnost názorů, nebo i o výstrahu pro ostatní?
Tehdejší rwandská předsedkyně vlády Agatha Uwilingiyimana reprezentovala menšinovou skupinu Hutuů, která byla ochotna v praxi naplnit tzv. Arušské dohody, podle nichž měli i zástupci osvobozenecké armády Tutsiů získat odpovídající podíl ve vládě a armádě. To ale bylo v zásadním rozporu s radikálními postoji většiny Hutuů, kteří nesouhlasili s Arušskými dohodami. Po sestřelení letadla s prezidentem Juvenalem Habyarimanou, který byl Hutu, získali záminku k rozpoutání genocidy, kterou chtěli s Tutsii skoncovat jednou provždy. Brutální znásilnění a vražda premiérky měla odradit, a také odradila, ty Hutuy, kteří do té doby smíření s Tutsii podporovali.
V rozsudku Rwandského tribunálu ve věci Prosecutor v. Jean Paul Akayesu ze dne 2. 9. 1998 je znásilnění zařazeno mezi faktické prvky zločinu genocidy. V rozsudku se uvádí, že „znásilnění vyústila do fyzické a psychické destrukce žen kmene Tutsiů, jejich rodin a jejich komunity. Sexuální násilí tvořilo nedílnou součást procesu destrukce, specificky se zaměřující na tutsijské ženy a specificky se podílelo na jejich destrukci a destrukci Tutsiů jako celku.“ Potrestání pachatelů znásilnění má nepochybně významný satisfakční efekt pro jeho oběti. Je-li takový zločin páchán v rámci válečného konfliktu, vidím bohužel šanci na postavení všech pachatelů samotného znásilnění před soud poměrně skepticky. Co ovšem považuji za reálné je postavení před soud velitelů, kteří páchání takových zločinů svým podřízeným tolerovali nebo je k němu dokonce nabádali. V případě konfliktu na Ukrajině se postavení pachatelů těchto zločinů jeví reálné jen v případě těch, kteří padnou do ukrajinského zajetí. Že by je stíhala ruská strana, i když takovou povinnost ze zákona má, se aktuálně nejeví reálné.
Jsem ještě schopen pochopit, že někdo může pochybovat o tom, že Američané přistáli na Měsíci a uvěřit teoriím, že záběry z jejich pobytu tam jsou zfalšované. Ale v případě těch, kteří zpochybňují např. existenci koncentračních táborů v Německu za druhé světové války, nebo zpochybňují, že se staly válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jednoznačně prokázané důkazy v soudních řízeních vedených za podmínek fair trial, jak tomu bylo před mezinárodními soudy, to již považuji za zlý úmysl, který by neměl být tolerován. V případech, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku, by jeho pachatelé měly být důsledně trestně stíháni.
Několikrát na Noci práva byla zmíněna psychologická pomoc obětem válečných zločinů, nejen přímým obětem, ale i rodině obětí, a to v případě traumat, posttraumatických stresových poruch, apod. Je tato pomoc dostatečná a jakým způsobem je vlastně financována?
V případě případů projednávaných před Mezinárodním trestním soudem je navazující součástí řízení po rozhodnutí Soudu o vině a trestu řízení o reparaci škody, kterou utrpěly oběti souzených zločinů. Poprvé v historii mezinárodního trestního práva se tak oběti mohou prostřednictvím svých zástupců účastnit řízení a žádat odškodnění.
Speciální oddělení soudu zajišťuje ochranu obětí, které současně vystoupí před soudem jako svědci, a poskytuje jim také psychologickou pomoc. Výsledkem řízení může být přiznání odškodnění obětem, které může být přiznáno individuálně nebo kolektivně příslušné napadené komunitě. Odškodnění může spočívat v materiální pomoci, ale i v různých projektech, včetně psychologické pomoci, pomáhajících obětem v kompenzaci utrpěné újmy. Primárně by odškodnění mělo být hrazeno odsouzenými, jejich prostředky však na kompenzaci stovkám obětí často nestačí. Pak se do reparace zapojí Trust Fund for Victims – Svěřenecký fond pro oběti, do kterého přispívají dobrovolnými příspěvky členské státy ICC.
Máte obrovský přehled od Norimberského procesu až do současných mezinárodních konfliktů. Myslíte si, že se vymáhání trestního práva vyvíjí k lepšímu? Že od doby II. sv. války se alespoň přibližujeme k větší spravedlnosti vůči obětem, ale i vůči zločincům?
Historicky se důraz na vymáhání mezinárodního trestního práva vždy zvýšil po extrémních humanitárních konfliktech. Čl. 227 Versaillské smlouvy měl vést k ustavení mezinárodního tribunálu, který by potrestal bývalého německého císaře Viléma II., za jeho podíl na rozpoutání první světové války. Vzhledem k útěku Viléma II. do Nizozemí, kde dostal azyl, k ustavení tribunálu nedošlo.
Dalším impulsem byly zločiny páchané za druhé světové války, které vyústily v ustavení Norimberského a Tokijského tribunálu a potrestání nejvýznačnějších válečných zločinců. Podstatné přitom bylo, že na jejich potrestání byl tehdy společný zájem ústředních světových mocností. Norimberský proces a právní principy, které při svém rozhodování aplikoval, se staly pilíři mezinárodního trestního práva a jsou jimi dodnes. V období studené války ale zájem na prosazování mezinárodní trestní spravedlnosti opadl. Oteplení vztahů mezi Západem a Východem díky iniciativám Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova vytvořilo podmínky pro vznik Mezinárodních trestních tribunálu pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu, které byly ustaveny rezolucemi Rady Bezpečnosti OSN v letech 1993 a 1994.
Myšlenka ustavit univerzální a permanentní mezinárodní soud vyústila v podepsání Římského statutu a po jeho vstupu v platnost v roce 2002 v založení Mezinárodního trestního soudu. Slabinou tohoto projektu je, že ICC nebyl založen rezolucí Rady Bezpečnosti OSN, která by zavazovala ke spolupráci s ním všechny členské státy OSN, ale smlouvou, kterou dodnes ratifikovalo jen 123 států. Mocnosti jako USA, Rusko, Čína nebo Indie mezi nimi ale chybí. To efektivitu činnosti ICC oslabuje.
V době, kdy mezi osobami stíhanými ICC byli téměř výhradně Afričané, byl ICC kritizován, že opomíjí pachatele z ostatních kontinentů. Poté, co se mezi potenciálními obžalovanými ocitli i Američané (situace Afghanistan), se ICC stal cílem sankcí uvalených na něj prezidentem Trumpem. Následovalo zpochybňování legitimity ICC Vladimírem Putinem v souvislosti se situacemi Gruzie a Ukrajina. Třetí vlna kritiky ICC následovala po otevření vyšetřování v situaci Palestina, která vyvrcholila po vydání zatykačů na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a ministra obrany Joava Galanta. Ta přerostla ve volání po destrukci ICC ze strany Izraele a jeho spojenců v čele s Donaldem Trumpem. I když se v reakci na to k rezoluci na podporu ICC připojil velký počet zemí, postavení ICC jako hlavního reprezentanta mezinárodní trestní spravedlnosti to zjevně oslabilo.
Osobně to hodnotím jako krizi mezinárodní trestní spravedlnosti. Pokud svět ustoupí zájmu těchto státníků, její další existence bude v ohrožení. Říkám záměrně zájmů státníků, ne státu. I občané USA, Ruska nebo Izraele by měly mít zájem na tom, aby podezření ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů byla objektivně vyšetřena. Mrzí mě i postoje některých našich politiků, kteří na jedné straně vehementně podporují vyšetřování údajných zločinů, z nichž je podezříván prezident Putin, ale na druhé straně jim vadí otevření vyšetřování údajných zločinů v Gaze jen proto, že jsou z nich podezřelí mimo jiných i naši spojenci. Před zákonem si mají být všichni rovni.
Když se vrátíme ze zahraniční zpět do České republiky, ráda bych se Vás zeptala na další velké téma poslední doby a tím je žánr true crime.
Kina se v poslední době plní filmy podle skutečných zločinů a hlavní postavy mají svoji předlohu v reálných zločincích. Vy sám jste soudil případ manželů Stodolových, o kterých – není to tak dávno – byl natočen film. Zajímal by mě Váš názor na to, zda tyto filmy mohou mít nějaký přínos, nebo jen dělají „hvězdy“ z někoho, kdo by takový mediální prostor získat vůbec neměl?
Myslím, že záleží na způsobu podání. Tak například legendární americký film Bonnie a Clyde z roku 1967 se principy žánru true crime určitě neřídil. Naopak zcela v rozporu s pravdou jejich příběh romantizoval a idealizoval jeho „hrdiny“, ačkoliv se jednalo o nelítostné, amorální vrahy.
Film Stodolovi měl podle mě do žánru true crime nakročeno, jako popularizaci manželů Stodolových jsem ho nevnímal. Mám za to, že se poměrně zdařile pokusil o vykreslení jejich vzájemného vztahu, psychologických vazeb a částečně i jejich odlišné motivace pro páchání trestné činnosti.
Za jednoznačně nejzdařilejší v žánru true crime u nás považuji minisérii Metoda Markovič: Hojer. Jako začínající soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 jsem se v budově Městského soudu v Praze chodil dívat o patro výš na proces s Ladislavem Hojerem, který excelentně vedl předseda senátu JUDr. Vladislav Šíma. Myslím, že minisérie byla výstižným náhledem do psychologie sériového vraha a zdařile ukázala divákům, jak složité vyšetřování jeho zločinů probíhalo a jaký úspěch slavily netradiční vyšetřovací metody legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče. Ani zde ale podle mě o žádnou oslavu zločinu nešlo.
Cituji: „Každý z nás by se měl zamyslet a podpořit to, co je dobré. Co se nám teď jeví jako špatný film, se může v budoucnu proměnit ve velice špatnou realitu.“ Vaše slova na letošní Noci práva. Myslíte si, že je v dnešní době těžší se rozhodovat morálně správně?
Naše doba je aktuálně velmi vyhrocená. Přiostřuje se mezinárodní situace. Pár stovek kilometrů od nás na Ukrajině probíhá intenzivní válečný konflikt. Další doutná v Palestině. Názory na jejich řešení příkře rozdělují společnost ve světě, ale i u nás. V řadě zemí můžeme pozorovat zpochybňování principu „rule of law“, tedy „vlády práva“, který některým připadá jako překážka zvládání této „těžké doby“ a volání po přímočařejších metodách vlády.
V době intenzivního působení médií velmi různorodého charakteru není pro nikoho snadné rozhodnout se, komu uvěřit, rozpoznat dobro od zla. Pokud se nám to ale podaří, neměli bychom zůstat ke zlu neteční, ale podle svých sil a schopností zlu oponovat a podpořit dobro. Jak řekl irský filozof Edmund Burke: „Jediná věc nutná pro vítězství zla je, když dobří lidé zůstanou sedět se založenýma rukama.“
