Různé návratové politiky v oblasti migrace napříč Evropou jsou podle všeho naprostým chaosem. Jak se v tomto složitém labyrintu překrývajících se právních, politických a geografických faktorů mají orientovat vlády, instituce i samotní imigranti? Camille Le Coz, ředitelka Migration Policy Institute Europe, se o své postřehy k tomuto tématu podělila v podcastu EU Perspectives společně s europoslanci Lukasem Mandlem (EPP) a Tomášem Zdechovským (KDU-ČSL/EPP) a odborníky Katarínou Cséfalvayovou, ředitelkou Institutu pro střední Evropu, a Başak Yavçan, vedoucí výzkumu Migration Policy Group.
Migrace způsobila v Evropě za poslední dekádu na politické úrovni značné napětí. Její část — návratová politka — se nyní stala terčem snahy lídrů EU politiku sjednotit. Návrh Evropské komise z března se má stát krokem tímto směrem. Le Coz v podcastu rozebrala jeho hlavní rysy.
„V posledních letech probíhalo dlouhé vyjednávání o migračním paktu, který byl přijat před minulým létem. Ale paktu chyběla zásadní část – návratová politika,“ vysvětlila Le Coz. „Stále existuje 27 členských států s 27 různými systémy návratů a to je i nadále slabinou evropské politiky, protože míra návratů je považována za příliš nízkou.“
Přesné statistiky mohou být podle ní sporné. „Otázka, jestli je to 20 procent nebo víc, závisí na tom, co se podařilo jednotlivým státům. Ale je jasné, že vedle sebe existují různé systémy,“ uvedla.
Sjednocení politik je běh na dlouhou trať
Návrh Komise se snaží tento nepřehledný stav zjednodušit – ale nebude to snadné. „Bude to trvat dlouho, protože jednotlivé státy mají různé priority,“ upozornila ředitelka Migration Policy Institute Europe.
„Státy spolupracují s různými zeměmi původu. Návrh se například snaží zavést společný evropský návratový příkaz,“ doplnila. „Celkově návrh návraty zpřísňuje. Například prodlužuje dobu zadržení osob s návratovým příkazem, ale zároveň zvyšuje roli agentury Frontex při organizaci návratů.“
Mohlo by vás zajímat
Návrh se rovněž zmiňuje o kontroverzním konceptu návratových center. „Některé členské státy se zdají být ochotny tuto myšlenku zvážit – tedy posílat osoby zpět do třetí země, se kterou ale nemají žádný předchozí vztah ani důvod tam být.“
Zřejmým problémem těchto center je otázka lidských práv. „Tady se vracíme k tomu, co jsme už diskutovali – tedy spolupráci se zeměmi původu, což je naprosto zásadní téma,“ zdůraznila Le Coz. Nedostatek spolupráce ale podle ní sám o sobě nevysvětluje neúspěch snah o efektivnější návratovou a reintegrační politiku.
„Některé země původu nemají zájem přijímat své občany zpět – je to pro ně velký problém. Mnohé z těchto zemí jsou silně závislé na remitencích (penězích, které migranti posílají domů). Během pandemie i nyní, kdy se snižuje rozvojová pomoc, budou na těchto příjmech závislé ještě více,“ vysvětlila některé důvody nedostatečné spolupráce.
Snahy o návratová centra? Úspěch zatím neměly
To vede k nepředvídatelným – a potenciálně nebezpečným – situacím. „(Některé členské státy si myslí), že by bylo možné spolupráci se zemí původu obejít a spolupracovat s třetí zemí. Například Nizozemsko jednalo s Ugandou o tom, že by právě Uganda mohla hostit jedno z těchto návratových center.“ V praxi by to znamenalo, že pokud Nizozemsko vydá návratový příkaz osobě, kterou není možné poslat domů, mohla by být přesto deportována do Ugandy.
„Zásadní otázka zní – co se s těmito lidmi stane? Dostanou se skutečně do Ugandy? Získají tam právní status? Bude to jen dočasné zastavení před dalším návratem? Je tu mnoho nejasností…“ upozornila Le Coz s tím, že dosavadní evropská legislativa takový model neumožňovala.
„Tento návrh otevírá možnost experimentovat. Nejpravděpodobnější je, že to proběhne bilaterálně – vyjednat celoevropskou dohodu by bylo extrémně obtížné,“ dodala. Připomněla také dřívější pokusy – jako například neúspěšnou dohodu mezi Spojeným královstvím a Rwandou, nebo podobné ujednání mezi Itálií a Albánií. „Jsou to různé modely, ale všechny jsou postaveny na bilaterální dohodě. Otázka ale je – opravdu to pomůže? Zajistí to návraty za dodržení standardů?“
Le Coz k těmto modelům zůstává skeptická. „Viděli jsme, že modely externalizace testované v posledních letech obvykle vedly k soudním sporům a nakonec nebyly realizovány,“ připomněla. „Minulý týden agentura OSN pro migraci oznámila, že je otevřena podpořit členské státy při pilotních projektech. Ale myslím, že bychom se měli poučit z dosavadních experimentů – tyto modely bývají velmi drahé a často nefunkční.“
Místo toho Le Coz prosazuje větší důraz na poradenství. „Mnozí z nás pracují v terénu a poskytují lidem přístup k poradenství, aby měli větší přehled o svém právním postavení,“ uvedla a zmínila také pomoc s reintegrací ve vlasti. „To je krok ke zlepšení spolupráce se zeměmi původu – a tam v posledních letech skutečně došlo k pokroku,“ dodala.
U azylového paktu bude záležet i na implementaci
Když se debata stočila na implementaci nového migračního a azylového paktu EU, který vstoupí v platnost příští rok, objevily se známky opatrného optimismu. „Záleží to částečně na tom, jak bude implementován,“ řekla Başak Yavçan z Migration Policy Group. „Stále existují značné rozdíly mezi členskými státy v tom, jak procesy azylu probíhají, jaké jsou k dispozici zdroje, nebo legální cesty,“ upozornila.
Zmínila například Blue Card – povolení, které umožňuje vysoce kvalifikovaným pracovníkům ze zemí mimo EU pracovat a žít v některém z členských států, pokud mají odpovídající vzdělání a pracovní smlouvu s nadprůměrnou mzdou. „Dvě třetiny žádostí o Blue Card se zpracovávají v Německu, zatímco ostatní státy mají jen minimum případů. Mnohé země tedy stále zaostávají,“ dodala Yavçan.
„Mluvili jsme také o narativech – o narativu selhání, že EU ztrácí kontrolu. Tento pakt od Evropské komise ale představuje určitou znovuobjevenou jednotu, která v této oblasti dlouho chyběla,“ přidala pozitivní poznámku Le Coz. „Zaznělo to už několikrát, ale pokud jde o mobilizaci zdrojů – bude potřeba školení, infrastruktura, najímání lidí. A to, jak se to reálně projeví, teprve uvidíme. Vyjednávání paktu trvalo tři a půl roku a má tisíce stran.“
Nakonec Le Coz vyjádřila naději, že se zúročí poznatky nasbírané od roku 2015. „V uplynulých letech se mnoho změnilo v tom, jak azylové agentury zpracovávají žádosti – naučili jsme se to dělat rychleji a lépe. A teď je důležité, aby se všechny tyto poznatky promítly do dalšího vývoje,“ uzavřela Le Coz.
