„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“

„Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.“

Izajáš, Hrozby a zaslíbení, Šesteré „Běda!“

Závěrečná třetí část příspěvku navazuje na druhou část, která byla uveřejněna dne 28. března 2025. První část je z 18. března 2025. V předchozí, druhé, části jsme se zaměřili na některé duševní a právní jevy jako je hysterie mravní, politická a válečná, morální kýč a svévolné odplaty v základu právního státu. Nyní se věnujeme lidské přirozenosti, přirozenému právu a naději. Vedle otázek pocitu převahy a svrchovanosti státu a národa.

„Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, teď, když Tvá ztracená vláda věcí Tvých zpět se k Tobě navrátí, lide, navrátí“, zpívala Marta Kubišová v Modlitbě pro Martu z roku 1968 na text Petra Rady. Inspirace spočívala v Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Jen úvodní Komenského „Věřím i já v Bohu …“ v písni chybí. Asi by to bylo „příliš“ i na obrodný rok 1968. Symbolická píseň, původně určená pro oblíbený televizní seriál, ožila roku 1989. Ale, … „zloba, závist, zášť, strach a svár“ nepominuly. Naše špatné vlastnosti nezměníme a k pravdě se nedobereme jen tím, že zavedeme jiný politický a hospodářský režim.

Pocit převahy nad lidem a přizpůsobení se proudu sociální moci  

Jedno ze společenských nebezpečí spočívá v osobních pocitech převahy nad lidem či nad skupinami lidí nebo jednotlivci jakkoli, třeba jen názorově (dříve rasově nebo třídně), jinými. Takový jev je rizikem pro demokracii, která se vyznačuje, kromě obměnitelnosti veřejné moci a její dělby, právně rovnými příležitostmi a názorovou pluralitou.

Míra nebezpečí pro demokracii a pro s ní spojenou svrchovanost zákona vzrůstá tam, kde by se svými osobními pocity převahy nad lidem nechali ovládnout například ústavní činitelé v ústavním soudnictvím nebo justici, ač mají být údy právního státu. Příčinou může být jedna z našich špatných vlastností, domýšlivost. Pocit převahy nad lidem včetně mocenské převahy na odbornou obcí se může snoubit s přizpůsobením se, odkud zrovna vane vítr. Neboli s konformitou s momentálně silovým politicko-mocenským proudem. Srovnatelných příkladů z nedávné československé minulosti máme ve veřejné paměti spoustu. V paměti zůstává například panika elity, která nastala na konci 80. let v Československu. Stalo se tak po ztrátě opory domácí elity v cizí moci.

Soudci Ústavního soudu ústavněprávně slíbili, že budou na svou čest a svědomí chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana. Tedy proti svévoli státní moci. Proto se jejich činy nemohou vyhnout pozornosti odborné i široké veřejnosti. Zejména nikoli tehdy, pokud bychom mohli vysledovat některé tendence k tomu, aby ústavní soudnictví v současnosti do jisté míry, ovšem bez ohledu na obsah, povahově nahradilo někdejší „bojový svazek“. Neboli „vedoucí sílu ve státě a společnosti“, jak pravila československá Ústava z roku 1960 o vůdčí politické korporaci, KSČ. A to na úkor současné, ovšem i tehdejší, parlamentní demokracie, na které ústavně spočívá politická soustava. Tak jako kdysi, tak dnes hledáme „vůdčí skupinu“, která by povahově stála „nad“ potenciálně nedostatečnou parlamentní demokracií „prostého“ lidu. Osobní schopností vést ostatní ale není nadán každý. 

Příkladem slouží plenární nález Ústavního soudu o snížení valorizace důchodů z roku 2024. O použití obecně uznané právní argumentace můžeme v tomto případě zásadně hovořit u odlišných stanovisek ústavně-soudní menšiny. Proto, i s přihlédnutím k některým jiným rozhodnutím s dopadem na širokou veřejnost, se nabízí otázka po příčinách. Myslíme tím důvody nepoužití anebo odborně vadného použití obecně uznaných a v právní praxi zavedených právně argumentačních metod. A to zásadně tam, kde by jejich použití zjevně vedlo k ústavněprávnímu závěru, který by se mohl podstatnou měrou příčit aktuálnímu většinově politickému zájmu. I bez ohledu na věcnost, rozumnost a spravedlivý důvod, jakož i právní poměrnost z ústavního hlediska dotčených přirozených práv člověka a práv občana. Poslední hledisko je ústavněprávně určující, neboť si hledí všeobecné zásady lidskosti. Nikoli služby dočasné moci a její ochrany před lidmi, kteří nepáchají žádné právní delikty.

Nabízí se proto otázka politicky názorové osobní konformity některých veřejných činitelů s míněním jiných dočasných držitelů veřejných mocí. Společenská nebezpečnost vyvstává zejména tehdy, pokud by se jednalo o konformitu se zlem v právním smyslu. A to dokonce za cenu ohýbání či překrucování práva a spravedlnosti, resp. jejich zásad vůdčího právně hodnotového významu. Jednalo by se o „stádní mentalitu“, sledující ochranu sociální autority dočasně mocných a sobě rovných příslušníků sociální elity.

V minulém režimu v Československu se tomu všemu právně říkalo ochrana „společenského a státního zřízení“. Podstatu a smysl ústavně určoval a konkrétně naplňoval „bojový svazek“, KSČ, a to i proměnlivými činy ideově-politickými, zejména pod vlivem cizí moci. Vůdcem „ústavního předvoje“ bylo předsednictvo ústředního výboru strany.

Příslušník skupiny se fakticky stává jen jejím „materiálem“, pakliže by v sobě utlumil vědomí osobní odpovědnosti a vlastní svědomí. Projevem by mohlo být až davové chování zaměřené na vyvolání povrchního dojmu a na vzedmuté pocity včetně politických emocí obsahujících někdy i strach. Není totiž v povaze davu, ať by se jednalo o jakoukoli skupinu, hledat pravdu, věcně hodnotit skutky a právně je poměřovat za účelem hledání spravedlnosti. Právní racionalitu opřenou o věcnost a svědomí lze utlumit ve prospěch davové mentality „vezení“ se s ostatními příslušníky sociálně vůdčí skupiny. Lze z toho i těžit pocit důležitosti. Vést to vše může až k sebeoslavnému sebepojetí právní (a morální) autority. Aniž by se ale muselo jednat o přirozenou autoritu. Roli může sehrávat i nedostatek sociálního cítění a nižší schopnost a snad i menší zájem plnit ústavní slib chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana. Ústavněprávní slib soudců Ústavního soudu, který stojí v jádru podstaty a smyslu „ochrany ústavnosti“, není právně hodnotově ukotven tak, aby chránil pomíjivou sociální autoritu a proměnlivý politický zájem jakéhokoli režimu. To by byl nepřípustný rys autoritářský až dokonce totalitní na úkor individuálních lidských životů a osobních štěstí žití podle svého.

Ústavněprávní slib chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana při vědomí věcnosti a pravdivosti má povahu „právního posvátna“ v právně filozofickém smyslu. Od něj se odvíjí důstojnost stavu.

Položme si řečnickou právní otázku.

Jak by ústavněprávní případ typu snížení valorizace důchodů z roku 2024 zřejmě rozhodli soudci Ústavního soudu Československé socialistické republiky nebo soudci ústavních soudů obou republiky za minulého režimu v Československu, pokud by ústavní soudy z roku 1968 byly uvedeny v život?

Rozhodovali by tehdy soudci uvědoměle ve smyslu oddané ochrany „společenského a státního zřízení“, ideově protknutého potenciálně proměnlivou státně mocenskou politickou linií včetně ochrany zájmů cizí moci? Rozhodovali by ve stylu „svůj k svému“? Například jak se zřejmě stalo v prosinci 2024 ve volebním případě soudců rumunského Ústavního soudu, kteří jednomyslně zrušili výsledky prvního kola prezidentských voleb. Důvody a důkazy byly následně veřejně podstatně zpochybněny.

Přirozenost versus pohlavní právo?

Příznačným právním jevem posledních let je dříve nebývalý zájem Ústavního soudu o pohlavní právo. Ovlivněn je nápadem ústavněprávních případů. Zřejmě se tak děje pod vlivem dění v některých cizích zemích, jichž je menšina světa. Ačkoli lidská práva mají všeobecnou přirozenou povahu bez politického ohledu na státní hranice. Zohledňovány však někdy bývají spíše proměnlivé společenské záležitosti rázu ideologického, a to za vyhroceného materialismu. Na úkor přirozených práv člověka opřených o lidskou přirozenost včetně možných odchylností, zdravotních vad nebo poruch chování. Na mysli máme zájmově, i stranicko-politicky, prosazované sociálně-pohlavní konstrukty, pouhá mínění, ideově-politického charakteru a cizozemského původu. Cizozemský původ mínění může být v našem prostředí zároveň cizorodý. Výraznou ideovou roli sehrává osobní světonázor. Zejména, je-li světonázor osobně založen na hrubém, a tím pádem podstatně redukovaném rozumovém materialismu. A podle všeho i na subjektivních pocitech a jiných zjitřených emocí libosti bez pevného těžiště a bez vyšší autority než lidské.

Dnes by se tak mohlo občas dít v myšlenkovém rámci též „emoční ústavnosti“, která může být subjektivně pocitově opřená o soucit. Zcela by to bylo přirozené, lidsky pochopitelné a všeobecně morálně správné. Potíž ale spočívá v soucitnosti bez rozlišení, zda je soucit objektivně prospěšný všem lidem, účastníkům řízení i lidem dotčeným, anebo půjde o soucit falešný či jinak nesprávný (nepřirozený). Navíc opřený například o nezdrženlivost jako vlastnost.

Příznačná bývá světonázorová myšlenková redukce vymknutá z objektivního přirozeného řádu, v níž přirozenost málem patří mezi „nevhodná“ slova. Ke slovo se dostává proměnlivé sociálno, tedy i vlastní moc nad lidmi. Neboli dočasná a povahově proměnlivá společenská moc provázená pocitem, že zrovna teď „víme všechno lépe“. A zrovna v naší skupině, státě či v naší menšině zemí světa.

Konkrétní právní věcí rodičovského statusu ve vazbě na pohlaví jsme se zabývali již v roce 2017 s právním dovětkem z roku 2021:

Kritický pohled na nález Ústavního soudu: uznání kalifornského rodičovského statusu stejnopohlavního manžela

Z odkazovaného příspěvku citujme: „I kdybychom snad přirozené právo znát své rodiče brali za »slabé«, nelze nijak vyrušit atmosféru dětského štěstí, kterou si nelze plně představit bez štěstí mateřské lásky a štěstí lásky otcovské, ideálně i lásky žijících prarodičů. Nedostatek mateřské lásky a otcovské lásky, každé trochu jiné, a proto přirozeně dvojí, těžko plnohodnotně nahradí láska stejnopohlavního páru, protože vždy bude fakticky chybět mateřství nebo otcovství.“

Povahově, i bez ohledu na soudy, sem také patří pochybnosti o náhradním mateřství. Náhradní mateřství se stalo poměrně žádaným mezi některými lidmi stejného pohlaví. O držení se rady ctít otcovství a mateřství ale v takovém případě těžko mluvit. Text je z roku 2018:

Náhradní mateřství: osobní úsluha mimo právo

Opět citujme: „Pochybnosti směřují i k hrozbě bezohlednosti na zájem počatého a potenciálně naroditelného dítěte, a to i s možnou vazbou na okolnosti početí a okruh konkrétních lidí. Je-li něco technicky (racionálně) možné, neznamená to ještě, že to je zároveň objektivně dobré, zejména pro slabšího a pro celý jeho další osobní život. Na náhradní mateřství proto musíme nahlížet především nejlepším zájmem dítěte, se kterým má být takto zacházeno včetně od počátku záměrného budoucího odloučení dítěte od matky a od štěstí mateřské lásky. A zpravidla i od kojení matkou. Nelze se proto na náhradní mateřství dívat sobecky ani jakkoli jinak vlastním osobním zájmem kohokoli jiného nežli zájmem dítěte jakožto slabší strany. Náhradní mateřství je totiž svým významem způsobilé ovlivnit život takto záměrně počatého, narozeného, odloučeného, resp. opuštěného a osvojeného dítěte.“

„Tam, kde bezduchý, chladný, »předpis nebo rozhodnutí snese všechno«, neznamená to nutně, že i dítě snese všechno anebo má mít právní povinnost doživotně »snášet všechno« i dle libosti cizích osob a v důsledku většinového politického dorozumění cizích lidí. Těžko říci, proč by rodičovství, jež je samo o sobě faktickým a přirozeným jevem lidí a mnoha jiných tvorů, vůbec mělo být předmětem právně politického (sociálního) konstruktu. Leda z důvodů politicko-mocenských, resp. stranických, které ovšem nelze upřednostňovat před zájmy dětí.“ (…) „Z řady dobrých důvodů bývá náhradní mateřství bráno za porušení lidských práv …“.

Hodně se poslední dobou politicky používá slovo „odolnost“ a její „posilování“. Podpořme proto posílení osobnostní odolnosti soudců a úředníků a zároveň jejich pokoru tak, aby nepodléhali pokušení odezírat očekávání dočasně politicky mocných ani vrtkavostem veřejného mínění, zejména ovlivněného hromadnými sdělovacími prostředky za jejich cíli. Upřímná, alespoň myšlenková, podpora posílení osobnostní odolnosti, zdatnosti, odvahy, argumentační schopnosti a pokory bližních, kteří mají ve svých rukou dočasně svěřenou moc nad jinými, je v obecném zájmu.

Dávno je známo, že moc se nesmí stát právem a pomsta se nesmí stát spravedlností.  Chybí-li však osobní pokora před objektivním řádem světa, jednalo by se jen o planá slova.

Důvodné pociťování

Doplňme pár slov o citu lidského ducha. Vytváří obsah svědomí, „vědomí ducha“. Nepleťme si ale hluboký cit vyvěrající z nitra s „pouhou“ emocí spjatou s tělem či rozumem jako je třeba vztek nebo zášť.

Občanský zákoník předpokládá důvodné pociťování cizí újmy jako vlastní u tzv. jiných osob blízkých v poměru obdobném poměru rodinnému. Nevýslovným, ovšem povahově nezbytným, předpokladem je přítomnost vzájemné citové blízkosti mezi těmito lidmi. Rozhodná je „důvodnost“ vylučující pouhá pocitová pohnutí, ke kterým může docházet při osobní oblibě kohokoli bez vzájemné osobní blízkosti a bez poměru obdobného poměru rodinnému. Emočně rozladěn mohu být i v případě dotčení mé oblíbené herečky, aniž bychom se osobně znali, natož si byli sobě blízkými lidmi typu druha a družky apod.

Bez nadsázky lze říci, že právě zde dochází k průniku lásky do práva tak, že ji stát nepřímo uznává prostřednictvím citové blízkosti a vyvozuje z toho právně významný následek pro osobní stav lidí. Můžeme proto hovořit o přirozeném citu jako o právně poznávacím základu nejen v dílčím případě osobního stavu, ale co do vší podstaty a smyslu spravedlnosti a práva. Cit pro přirozenost, vedle navenek zprostředkujícího rozumu, sehrává zásadní roli při poznávání subjektivních přirozených lidských práv týkajících se osobnosti. A to bez ohledu na časoprostorově proměnlivé politické či jiné sociální ideje a ideologie a jejich dočasná panství. Jen za poslední století se politických ideologií u nás vystřídalo několik, a to i zcela protichůdných.

Přehlížení národa a národního cítění

V hlavě mi utkvěl text z Rudého práva v Československu někdy z přelomu 70. a 80. let. Obsahoval, politicky poněkud mrazící, pochvalnou zmínku o „sovětském člověku“ jako ideovém monolitu. V sovětské právnické učebnici z 50. let, používané v překladu u nás, nalezneme zase „sovětskou rodinu“.

„Ideový monolit“ sovětského člověka měl čnít nad lidskými rasami a národy v Sovětském svazu včetně národů politicky ujařmených.

Národy však mají svou vlastní přirozenou „krásu“. Ač mnohé postupem doby zanikly a jiné zase vykvetly, přirozenější se jeví nechat věcem volný průchod a zdržet se všech forem nuceného „sociálního inženýrství“. Nuceně jednotná sovětská, ale i jakákoli jiná současná, lidská šablona se příčí lidské přirozenosti tím, že popírá rozmanitost jedinečných lidských osobností. Lidé nejsou jen duchem stejnorodí, ale též jinorodí. Mohou mít i odlišné životní zkušenosti podle jiných osobních prožití.

Přehlížení svrchovanosti státu

Podstatný znak státu spočívá, na rozdíl od jiných právních útvarů, ve svrchovanosti. Jedním z jejích projevů je ústavní princip svrchovanosti zákona. Princip vyplývá z preambule Listiny základních práv a svobod. Ústavní hodnota zde politicky (a právně) odpovídá zastupitelské demokracii, jež u nás hraje zásadní ústavní roli. Svrchovanost zákona cílí na omezení soudcovské, úřednické nebo jiné svévole moci.

Ohýbání práva je kupříkladu v Německu a na Slovensku trestným činem. U nás nikoli.

Jednou z mnoha mezinárodních organizací je Evropská unie, založená mezinárodní smlouvou. Vysokými smluvními stranami Smlouvy o Evropské unii (a Smlouvy o fungování Evropské unie) jsou jednotlivé svrchované státy. Jinými slovy, Evropská unie je „mezi-státní“ organizací.

Setkáváme se ovšem i s odlišným politickým zájmem, aby se evropský svaz stal „nad-státní“ organizací. Organizačně a politicky vzato, obojí je možné. Stejně jako by bylo možné třetí nebo další právní (a politické) pojetí. Do jisté míry lze takovému politickému zájmu rozumět. „Nad-státně“ lze totiž jednodušeji, zejména administrativně-direktivně, řídit celý organizační útvar nežli „mezi-státně“.

Vysoké smluvní strany Smlouvy o fungování Evropské unie však svěřily mezinárodní organizaci, Evropské unii, jen některé své dosavadní pravomoci. Dovolily jí provádět jen určité vymezené politiky. Nutno ale být právně (a politicky) ostražití. Beze změny mezinárodního práva nelze svěřené pravomoci měnit. Ani je měnit oklikou, nepřímo, soudně či politicky výkladově je posouvat na úkor suverenit členských států. Pamatujme, že stále se jedná jen o jednu z mnoha mezinárodních organizací, která má Vysokým smluvním stranám sloužit, být jim k užitku státnímu i národnímu.

Závěrem o přírodních silách, právu přirozeném a o cítění ducha

Můžeme souhrnně říci, že technologizovaná společnost, jež nese rys bezduché racionality, díky nebývalým technickým možnostem „neuvěřitelně lehce“ svádí k pokušení, aby se proměnila v dohlédací společnost (surveillance society). Ta však může být v potenciálním střetu s ústavně zásadní občanskou společností (civil society), která hodnotově spočívá na názorové pluralitě. Její přirozená podstata spočívá v jedinečnosti lidských osobností, se kterou výslovně počítá stát v občanském zákoníku.

Do hry proto vstupuje i ochrana práv menšin. Nikoli jen menšin pohlavních či národních nebo náboženských, nýbrž jakýchkoli menšin. Tedy i práv menšin světonázorových a jakkoli politických, tedy i politicko-názorových menšin. Ovšem i takových smýšlení, která by byla zjevně, na první pohled, scestná. Odpovědnost si neseme každý sám za sebe.

Jedna z příčin současného „babylonského zmatení“ spočívá v osobních pocitech sebedůstojenství až sebemilství čili ve vlastní povýšenosti a v pocitu převahy „lepšího člověka“. Nejen nad „horšími“ či jakkoli „odlišnými“ jinými lidmi, ale zejména v pocitu povýšenosti nad přírodou a celým jejím řádem, který však neošálíme, neboť k tomu ani nemáme sílu. Nadutost ani bezcitná „pýcha rozumu“, prostá hlubší vnímavosti, se nevyplácí.

Občanský zákoník používá tradiční právní pojem ovladatelné přírodní síly jako je například rozváděná elektřina z vodní elektrárny. Vnímat však můžeme i opak, tedy přírodní síly, které nejsou námi ovladatelné, a tudíž ani obchodovatelné, a přesto vyvolávají následky povahy vis maior. Příkladem slouží elektřina z blesku. Síla větru také vyvolává tlak. Právně mluvíme o působení vyšší moci bez ohledu na naši svobodnou vůli. Proto je dobré vědět o povaze a druzích vyšší moci i bez ohledu na její právní vymezení. Nepřezírejme tyto věci a nesnažme se na ně vyzrát.

Občanský zákoník na několika místech rovněž pojednává o subjektivních přirozených, již vrozených, právech člověka, která stát spojuje s jedinečnou osobností každého člověka. „Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva“ (§ 19 odst. 1).

Přesto si někteří lidé občas kladou otázku, zda jsou přirozená práva spojená s lidskou osobností skutečně poznatelná nejen rozumem, ale i citem?

Jistěže tomu tak je. A docela běžně. Stačí si vybavit například přirozená práva spjatá s osobností autora, třeba výtvarníka. Stát přirozená práva uznává a chrání. Tvůrčí schopnost, nadání či vlohu nelze nikomu státně přidělit. Pouze ji můžeme státem brát na vědomí skrze její vnější projevy a chránit ji cestou ochrany výsledků, tj. tvůrčích plodů. Ovšem můžeme ji rozvíjet i za státní či jiné veřejné podpory.

Krásu výtvarného díla uměleckého vnímáme právě pomocí citu pro krásu s využitím lidského smyslu pro krásu. Podobně bychom mohli hovořit o smyslu pro vkus. Například v právním případě průmyslových vzorů. Mají povahu státem udělených omezených výsad na designy neboli na vnější vzhledy výrobků. Kupříkladu na průmyslově významné vzhledy karosérií vozidel, vzhledy nábytku, oděvů, ale i kuchyňských spotřebičů. Vše z toho je součástí našeho běžného života. V důsledku běžné povahy nám tyto poznávací úhly pochopitelně pronikly i do soukromého práva. Vnímáme-li pomocí citu pro krásu přítomnost uměleckého díla, pak z toho můžeme racionálně učinit právní závěr o existenci subjektivního přirozeného práva spojeného s osobností autora. Do značné míry to platí podobně i v právu veřejném u obecného blaha. Stačí si vzpomenout na veřejnoprávní význam přírodních krás nebo na význam krásy kulturních památek vystihujících umělecké hodnoty.

Osobnostní význam lidského citu ale zdaleka není právně vyčerpán tvůrčím osobnostním právem. Tak či onak proniká do podstaty a smyslu i všeobecného osobnostního práva podle občanského zákoníku. Máme na mysli například jemné vyvažování, kdy se ještě jedná o legální postup, a když již o nepřípustný zásah například do soukromí anebo o veřejné znevážení jiného člověka apod. S exaktním měřením přírodovědeckého typu tu neuspějeme. Ani s jakýmkoli myšlením vědotechnickým. Ještě více se nám tato otázka vyjeví u pociťování nemajetkové újmy jako nelidskosti.

Schopnost vnímat nemajetkovou újmu, třeba duševní útrapy, obyčejným lidským cítěním se kloubí s postupem rozumově objektivizačním pro právní účely. Neboli s vnějším prokazováním vnitřního stavu duševních útrap, které se nemusí projevit seznatelně tělesně. A nemusí se jednat ani o medicínsky diagnostikovatelnou poruchu chování, jako by tomu bylo například u posttraumatické stresové poruchy (Dg. F43.1) nebo dokonce u přetrvávajících změn osobnosti po katastrofické zkušenosti (Dg. F62.0).

Právně určující je logický úsudek o právně pravděpodobné příčině duševních útrap. K tomu se druží racionální poměřování patřičného zadostiučinění podle okolností případu a jejich prokázání. Vůdčím zůstává probuzený cit pro spravedlnost. Roli má i rozumnost v podobě právní přiměřenosti. Dodejme, že podle občanského zákoníku „Výklad a používání právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ (§ 2 odst. 3).

Přirozená lidská osobnost znamená přirozenou způsobilost mít v mezích přirozeného řádu přirozená práva a povinnosti. Příznačným přirozeným, vrozeným, právem každé lidské bytosti, resp. celého lidského druhu, je právo svobodné vůle. Jeho podstata a smysl spočívají ve schopnosti lidského ducha svobodně se rozhodovat. Svobodné rozhodování je povahově nezbytné k vlastnímu vývinu každé sebe uvědomělé lidské bytosti. Vše se však odvíjí v mezích přirozeného řádu a jemu odpovídajícího seznatelného objektivního chodu světa, na kterém nic nezměníme, protože k tomu ani nemáme sílu. V opačném případě k vlastní újmě o své vůli vybočíme z dobra přirozeného chodu světa neboli sejdeme z cesty čili zbloudíme.

Jakmile vybočujeme hromadně, vydatně a dlouhodobě po tisíciletí, stáváme se škůdci přirozeného světa, do kterého patří i příroda kolem nás a celá námi obývaná planeta. Nelze se pak divit, po všech alarmech, objektivnímu spuštění samočistícího „ochranného mechanismu“ a jeho soukolí bez ohledu na to, zda a nakolik tomu všemu subjektivně věříme. Následky můžeme běžně pozorovat kolem sebe. A příčiny můžeme odhalit u sebe samých.

„Jak zaseješ, tak sklidíš“, je dávno známým příkladem jednoho z objektivně přirozených zákonů čili nastavení světa. Aniž bychom přirozené nastavení museli chápat v některém ze společensko-náboženských pojetí. Shoda či podobnost však není vyloučena.

Mezi vlastní příčiny celkově neblahého stavu zjevně patří naše protiprávní nebo „jen“ nemorální činy vedené záštiplnou pohnutkou. Vedle pohnutky například nenávistné nebo z pomsty, které jsou trestním zákoníkem výslovně řazeny mezi pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Soud k nim v trestní věci přihlédne jako k okolnosti přitěžující. Obdobně to lze použít v právu soukromém při posuzování okolností zásahu do vrozených přirozených práv člověka spojených s osobností. Například do přirozeného práva na vážnost včetně veřejné vážnosti, které je bytostně spjato s každou lidskou osobností.

Překážkou volného průchodu přirozené proměny k lepšímu bývají vyhrocené projevy záště. Plni neovladatelné zášti jsme schopni dokonce mařit rozumné kroky k ukončení nebo alespoň podstatnému zmírnění zabíjení cizích lidí. Neovládnuté vlastní pocity a dojmy spojené s vybíravostí fakt pro nás mívají větší cenu než životy, zdraví a majetky jiných lidí. O zničené přírodě a o podstatné, reálné, hrozbě pro život na Zemi nemluvě.

V čem spočívá naděje na lepší budoucnost?

V příležitosti vlastního prožití konečného rozuzlení a v objektivně přirozené očistné proměně světa, která není závislá na naší vůli a je podobná stavu po bouři. Závisí na nás, jaké bude probuzení a zda ke své škodě nezaspíme. Pomůckou slouží rozvíjení osobní schopnosti právního citu a sociálního cítění, a tím pádem citlivého rozlišování dobrého od zlého. A samostatné usuzování zdravým rozumem, které je prosté přepjatého „vědátorství“, ale i povrchnosti a pohodlného „strkání hlavy do písku“. V neposlední řadě půjde o důvěrné sepětí s přírodou, jíž jsme součástí, a s jejími ději, které si zachovávají přirozenost.

Nic nezmění, že pokus o obnovu všeobecně soukromoprávního uznávání platnosti objektivních „přirozených zásad právních“ byl před časem odstraněn z návrhu občanského zákoníku pod vnějším vlivem. Tradiční právní pojem spjatý s přirozeností byl nahrazen jen „obecně uznanými zásadami práva a spravedlnosti“. Ty však jsou výrazem potenciálně proměnlivého společenského dorozumění. Jako by snad volní srozumění lidí bez objektivně pevného těžiště mělo aspirovat na právně vůdčí hledisko životů v soukromých osobních a majetkových poměrech, počínajících před narozením a majících důsledky daleko po smrti.

Ve veřejné paměti zůstává nedávná československá minulost, kdy byly u nás „obecně uznány“ převzaté sovětské hodnotové zásady lidově-demokratického a později socialistického práva. Uznána byla sociální třídnost, až krutá, anebo přízemně ústavní hodnota, legitimita, nereálného komunisticko-materialistického a vnuceně vědecko-ateistického cíle.

Výstižně kdysi napsal Goethe ve Faustovi: „Takzvaný rozum, drahá, často dost je zvůle, nevole a ješitnost“. Stačí se připomenout například „vědecký konsensus“ s jeho politicko-mocenskou podobou z nedávné doby epidemie.

Ve stati Rozum a cit, která vyšla roku 2003 v Právních rozhledech, č. 7, jsme v závěru upozornili na dopravní právo. Proč zrovna na dopravní právo? Upravuje totiž zvuková a světelná výstražná znamení. Výstražných znamení je kolem nás více, zdaleka nejen dopravních. Veřejnoprávní dopravní ikonografie zná výstražné dopravní značky „Křižovatka“ a „Nebezpečné klesání“. Upravuje takéinformativní směrovou dopravní značku „Směrová tabule (s jedním cílem)“. Mezi informativní dopravní značky rovněž patří „Slepá pozemní komunikace“, ale i „Konec tunelu“ s pověstným světlem na konci. Zůstává na nás, zda a nakolik budeme dopravní značky brát i za něco více. Za podobenství o světě.

 Na jistotné, cítěním vnímatelné naději, podložené důvěrou ve vyšší sílu, nic nezmění, že komunisté roku 1950 v Československu při vypuštění zločinu rušení náboženství zrušili i trestnost zlého úmyslu rouhání se Bohu. Podstata spočívala v jejich sporu o autoritu. Subjektivní nevědomost, nepřipouštění si, nedůvěra či nezájem, ale nemají žádný vliv na objektivní chod přirozeného řádu světa, na jeho Zdroj a zákonité děje. Mezi tyto děje patří následky našeho dlouhodobého a podstatného vychýlení se z přirozeného řádu o své vůli.

Informativní dopravní značka „Silniční kaple“ nám bez vyvinutí vlastního úsilí a tichého přání dobra všem lidem nemusí pomoci. Právní nápomocí může být „rozhodování podle nejlepšího vědomí a svědomí“, jak přikazuje mnohý zákon. A radost ze života … i z drobných krás, jež uzdravují duši.

„Otevři!“ Ale komu? Kam? „Do svého srdce! Ano, tam!“ Výstižně popsal nezbytný děj Wolfram von Eschenbach v Parzivalovi, počátkem 13. století.

Poznámka k mottu:

Iz 5,20 a 5,21. Citováno ve spoluautorském komisionálním ekumenickém překladu dle Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. 7., přepr. vyd. Praha: Česká biblická společnost 1996, s. 630 – 631.

Poznámka ke Goethově Faustovi:

Citováno v překladu Otokara Fischera. Praha: St. nakl. krásné literatury, hudby a umění 1954, s. 177.

Poznámka K Eschenbachově Parzivalovi:

Kniha IX, verš 433. Citováno v překladu Jindřicha Pokorného. Praha: Aula 2000, s. 156.