„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“

„Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.“

Izajáš, Hrozby a zaslíbení, Šesteré „Běda!“

Převážně spotřebitelsko-materialistická západní společnost kvasí a vře. Slevové akce či zákaznické výhody nás nespasí. Děje směřující k dávno zaslíbené proměně světa k lepšímu jsou v lidmi nezadržitelném pohybu po celém světě. Viditelně se projevují nejen nebývale nahromaděnými přírodními pohromami a epidemiemi, ale i pohromami společenskými. Válkami, hospodářskými, politickými, náboženskými či kulturními úpadky všeho „starého“. Sklízíme, co jsme si po tisíciletí a po generace sami a vydatně zaseli.

Jedním z příznaků křečí dožívajícího „starého“ světa v současné české společnosti v době míru a veřejného pokoje jsou rozšířené prvky právně-politicky řízené represe a dohledu.

Příkladem slouží nový, neurčitě vymezený, trestný čin činnosti pro cizí moc, určený i pro dobu míru a veřejného pokoje. Zmínit můžeme i ministerský pokus o zvýšený státní dohled nad volební kampaní s odrazujícím správním trestáním či již umrtvenou ministerskou snahu o přípravu zákona o omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online z let 2022 až 2023. Gesci nad obě posledními pokusy mělo Ministerstvo vnitra, které za ně nese právně-politickou odpovědnost.

Autoritářské povahové rysy

Význam sehrávají autoritářské povahové rysy a sklony některých lidí dočasně vykonávajících svěřenou veřejnou moc. K tomu se druží charakterový rys podezřívavosti a nedůvěřivosti, až sklon k tzv. šmírování. Schopná a znalá vláda a parlament musí umět udržet zpravodajské nebo policejní a vojenské služby v jejích legálních mezích a nenechat se „opít rohlíkem“ podle toho, co by jim zrovna mohlo usnadnit službu. Ovšem právně nepřiměřeně na úkor jiných ústavně chráněných hodnot. V úvahu nutno brát, že některá povolání svou zvláštní povahou přitahují lidi, kteří nemusí být osobnostně plně způsobilí k jejich řádnému výkonu. Zejména nikoli v demokratickém právním státu a v názorově pluralitní občanské společnosti. Oč více „zvláštní“ službu se jedná, o to více do ní potřebujeme osobnostně „normální“ lidi.

Za příklad poslouží letošní neblahá právní novinka z března 2025. Na mysli máme úřední návrh novely vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem vnitra, o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů (vyhl. č. 357/2012 Sb.), který byl odeslán do připomínkového řízení. Vyhláška provádí zákon o elektronických komunikacích. V podstatě došlo k pokusu o státem řízený rozvoj dohlédací společnosti na úkor normální, ústavně významné, občanské společnosti. Lidově se mluví o tzv. šmírovací změně. U služby přístupu k internetu z pevného připojení nebo z mobilního připojení se podle dvou ministerstev má doplnit ustanovení, podle kterého se mají jako provozní a lokalizační údaje po dobu půl roku nově hromadně uchovávat též údaje o adrese IP a čísle portu, ke kterým bylo připojení uskutečněno. Nikoli jen údaje, ze kterých bylo připojení uskutečněno, jako tomu je léta dosud, ale i ke kterým. Tzv. šmírovací údaje mohou být uchovávány na potenciálně napadnutelných cloudových úložištích soukromníků. Případy zneužití, podobně jako u zneužití osobních údajů, jsou známy. Mezi uchovávané provozní a lokalizační údaje mají podle Ministerstva průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem vnitra, politicky vedenými politickým hnutím Starostové a nezávislí (STAN), patřit i technické údaje, kam, a tím pádem přinejmenším nepřímo i obsahově na co se svobodní občané připojují internetem. Jak z pevného připojení, tak z mobilního.

V uváděném případě nelze vyloučit hrozbu hromadného dotčení práva na soukromí a vůbec soukromého života svobodných lidí. Ústavní nedotknutelnost soukromí lze navíc omezit jen zákonem. Ne vyhláškou technického typu o rozsahu uchovávaných provozních a lokalizačních údajů. Na pováženou je, že nejde o první právně-politický zásah do soukromí v současném volebním období. Řízené mocenské pokusy a zásahy jsou spíše systematické a staly se systémovým rizikem prosvobodnou občanskou společnost. Skrze úředně navrhované podstatné věcné rozšíření uchovávaných provozních a lokalizačních údajů při používání internetu nelze vyloučit nepřímé dotčení též osobních údajů. I ty patří mezi ústavně chráněné hodnoty.

Jestliže vláda a její členové chtějí ideově ctít „hodnotovou politiku“, tak se vším všudy a jen v ústavním duchu. Zejména skutky, ne planým řečněním nebo právní desorientací. A nikoli na úkor ústavně významné parlamentní demokracie.

Ať již bude budoucí právní osud novely jakýkoli, nelze pominout, že vůbec úředně vznikla a rovnou v dílně dvou ministerstev včetně Ministerstva vnitra politicky vedeného 1. místopředsedou vlády a ministrem vnitra.

Ve veřejné paměti zůstává, jak v Československu v únoru 1989 komunisté zpřísnili tzv. pendrekový zákon namířený proti shromažďovacímu právu a proti veřejnosti. S nimi sblížení novináři a propagandisté až do posledních dnů pádu hovořili o „antisocialistických silách“ apod. Ještě v témže roce politický režim padl. Oporu v cizí moci, na kterou byl odkázán, už ztratil. Postaven byl před hotovou věc a neobstál.

Hybridní cenzura

V posledních několika letech se opět vyrolily právní úvahy o cenzuře. Léta jsme u nás žili „sladkým životem“ zapomnění cenzurních praktik, známých z československé a rakouské minulosti před rokem 1990. Žili jsme zcela volně až do přijetí nařízení EU o digitálních službách (DSA) na podzim roku 2022 (a některých předpisů již předcházejících).

Zejména jsme tak žili až do přijetí evropsko-unijních preventivně paušálních omezení ústavně zaručeného politického práva svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice států. Poslední právní opatření, o jejichž prokázané důvodnosti panují právní pochybnosti, byla přijata a postupně věcně rozšířena orgány EU v psychické reakci na ozbrojený konflikt mezi třetími stranami (mimo EU a EHP), resp. v reakci na invazi vojsk Ruské federace na Ukrajinu v únoru 2022.

Právním případem se zabýval velký senát Tribunálu v Lucemburku ve věci RT France v. Rada Evropské unie (sp. zn. T-125/22). Rozsudkem ze dne 27. července 2022, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2022, byla žaloba zamítnuta a žalované straně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Zůstaly však právní pochybnosti. Týkají se důkazů a důkazního zhodnocení vydatnosti, rozsahu, míry vlivu, síly a zejména nepravdivosti či zkreslenosti pravdy ze strany cizí státní propagandy, jakož i reálnosti hrozby následku spočívajícího v rozvrácení Evropské unie a členských států tak, aby bylo objektivně nezbytné omezit politické právo skoro půl miliardy občanů Evropské unie, a to časově neomezeně.

Reálná hrozba podstatně nepříznivého následku cizozemské „propagandistické kampaně“, tj. rozvrat mezinárodní organizace a jejích členských států, by totiž musela být značná a musela by se týkat podstatných záležitostí veřejného významu. Přitom by nebylo možno se hrozícímu rozvratu vyhnout jinak, například komunikačně a otevřeností politiky včetně upřímného uvádění závažných nepravd nebo závažných zkreslení pravdy na pravou míru.

Právní pochybnosti se týkají samé právní přiměřenosti zákazu. A to vše při použití právně objektivizačního hlediska svéprávných občanů Evropské unie a členských států majících rozum běžného (průměrného) člověka i schopnost užívat jej při přijímání informací nebo myšlenek s běžnou péčí a opatrností k utváření si vlastního názoru a jeho zastávání. Naznačený právní postup, ač nebyl velkým senátem Tribunálu použit, by byl souladný s podstatou a smyslem mezinárodněprávní Listiny základních práv EU.

Ve veřejné paměti máme uloženo, že sami českoslovenští komunisté přestali, ovšem až po sovětském vzoru, rušit příjem „štvavé vysílačky“, mnichovského Rádia Svobodná Evropa, financovaného USA. Stalo se tak 16. prosince 1988, kdy jim zbýval ještě necelý rok do politického pádu.

 Se stavem podobným jako v Československu před půlkou prosince 1988 jsme se u nás setkali až za třicet čtyři let, roku 2022. Stalo se tak na základě zákazů orgánů EU. Tentokrát ve vztahu k vysílání ruskému. Došlo k tomu bez ohledu na podstatu a smysl stále platné, ratifikované a vyhlášené Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993 (vyhl. č. 99/1996 Sb.), mající ústavní přednost před zákonem. Mezinárodní smlouvu jsme nevypověděli, ač bychom mohli. Stále také platí Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vojensko-technické spolupráci z roku 2001 (sděl. č. 25/2003 Sb. m. s.). Ani zde jsme neučinili oznámení o úmyslu ukončit její platnost. Nabízí se proto otázka, zda se jedná o diplomaticky skrytý úmysl, nedbalost, licoměrnost či o pohrdání mezinárodním právem.

V Evropské unii i mnohde jinde v současnosti hovoříme o zásazích cenzurní povahy nežli o cenzuře v pravém či tradičním právně pojmovém smyslu. Slýcháme slova o „hybridní cenzuře“, která spočívá v kombinaci různých, i nepřímých, zásahů orgánů veřejné moci, jež vytvářejí politické svobodě nepříznivé prostředí.

Znak „hybridní cenzury“ spočívá v tom, že určité veřejně projevené názory a podobné projevy skrze platformy online se technickou pomocí stávají následně méně „viditelnými“, méně dostupnými, až nuceně okrajovými či podobně úmyslně upozaděnými tak, aby byl podstatně snížen jejich dopad na širokou veřejnost. Technickou roli sehrává tzv. algoritmická cenzura, která je ovšem jen nástrojem v rukou toho, kdo dočasně drží moc nad jinými lidmi.

Mezi další ústavně nekalé praktiky cenzurní povahy v EU (ale i jinde ve světě), přímo či nepřímo způsobené či přinejmenším vědomě trpěné orgány veřejné moci, patří jev digitální šikany, a to i zorganizované, stejně jako vyvolávání obav vedoucích k autocenzuře. Druží se k tomu orgány veřejné moci přímo či nepřímo prováděný hospodářský nátlak například v podobě zákazu reklam na výrobky či zboží některých původců apod. Cílem bývá hospodářské „vyhladovění“ určité činnosti, aniž by se ale jednalo o činnost zákonem zakázanou, tedy právně deliktní. Podobně se to má s právním tlakem za účelem znepříjemnění života, i kdyby snad výhrůžná jednání měla oporu v některém předpisu. Patří sem i zásahy orgánů veřejné moci v podobě důrazných anebo emočně zabarvených doporučení, objektivně právně způsobilých vyvolat důvodnou bázeň. Například obavu nebýt společensky považován za „potížistu“ se ztrátou příležitostí, ztrátou výhod, ztrátou společenství, hrozbou kontrol apod. Nikoli na posledním místě sem patří právní úprava, resp. správa informací, ať již se děje pomocí zákona, anebo nepřímo skrze soukromoprávní obchodní podmínky, zejména v právních případech, kdy musí být povinnými součástmi adhezně uzavíraných smluv se spotřebiteli nebo jinými zákazníky. Základní podmínky takových smluv byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Vše z toho se týká zejména „služeb informační společnosti“.

V důsledku nebývalého technického rozvoje a komunikačních proměn včetně jejich hromadného zlidovění došlo k proměnám podob a způsobů státních zásahů do politických práv a svobod.

Platformy online

„Služby informační společnosti“, jak se jim právně říká, přinesly nejen nebývalé technické pomůcky, jak šířit své názory a vyhledávat informace bez ohledu na hranice států. Projevují se však i pokušení vypočítavého rozumu a dočasné moci, jak tomu zabránit anebo omezit. Platformy online obsahující pořady, texty, fotografie či videa aj. totiž slouží za důležité nástroje politických a jiných společensko-mocenských pohybů.

V podstatě se jedná o nové podoby prastarých hodnotových střetů, které se ovšem odehrávají v současné značně emocionalizované a zároveň technologizované společnosti.

Významnou roli sehrávají pocity, jako je nejen obliba, ale třeba i pocit bezmocnosti, zesměšnění, nerespektování, ponížení, pobouření, ale i zhnusení nebo popuzení, které může vést k nesnášenlivostí až nenávisti. Vření doby charakterizuje nejen vzájemná podpora na pouti světem, povzbuzení, chvála dobrého a poděkování anebo snad i „hádka v dobrém“, hledající pravdu a tříbící myšlenky i poznání, ale též potřeštěnosti, hašteřivosti, pomluvy, posměch, jízlivosti, úskočnosti, zlořečení a urážky i hrubého zrna. Nemluvě o pocitech vlastní morální či společenské nadřazenosti nebo o pocitech vnímání sebe sama jako „lepšího“ člověka, než jsou mnozí „jiní“.

Dezinformace a fámy

Příliš nenadsadíme, řekneme-li, že současný, někdy až vyděšený, politický a právní „boj s dezinformacemi“ podstatnou měrou představuje „boj s lidmi“. Někteří z nich navenek projevují své negativní pocity či dojmy, spojené s nepravdou. A to bez ohledu na věcnost, soudnost a objektivní spravedlnost. Jestliže chceme tyto otázky pochopit, ptejme se nejprve po společenských, ale i osobních, příčinách těchto pocitů, a to v celkovém obrazu světa a současných dějů v něm probíhajících.

Odedávna se běžně říká „fáma“. Ta bývá projevem lidských pocitů a míří zase na pocity. Kupříkladu fáma typu „strašáku“. Vypuštění fámy do oběhu, zpravidla přímo nebo nepřímo úmyslně, může vést k emočnímu uspokojení, k určitému vybití vnitřního tlaku. Například u fámy typu „vzdušných zámků,“ vyvolané touhou po naději, byť by se jednalo o naději falešnou. Fáma nemusí mít jen negativní význam. V současné době ale bývá u nás, v Evropské unii (a EHP) výraz „fáma“ politicky zatlačen vojensky údernějším výrazem „dezinformace“. Aniž je ale dostatečně právně zřejmé, zda má jít vždy o totéž.

Část „politického podsvětí“ po několik let zneužívá „strašák dezinformace“ tak, že za dezinformaci je schopna bezmyšlenkovitě zásadně označit cokoli, co by neodpovídalo jí vyhovující ideově-politické mocenské linii nebo co by ji mohlo mocensky ohrozit bez ohledu na pravdivost. Podobně to platí o „podsvětí vědeckém“ a o jeho nežádoucím vlivu na politická rozhodnutí zejména v nedávné době epidemie.

Příkladem posledního slouží vadné, ovšem jak se ukázalo úmyslné, označování zprávy o pravděpodobně laboratorním původu viru SARS-CoV-2 za dezinformaci.

Úzké, a spíše povrchní, pohledy stranicko-politické či vůbec politické nám příliš nepomohou. Běžně totiž nejdou na hlubinu, někdy i ztrápené, lidské duše. Čím je však větší sociální cítění, tím větší naděje na pochopení bližních včetně názorových menšin.

Dalším krokem zůstává, nemluvě o slušnosti, obyčejná lidská komunikace. Ta se má promítnout i do důvěryhodné strategické a další komunikace vlády. Právní opatření by byla až na posledním místě. A to jen ze závažných důvodů a za mimořádných stavů anebo v zájmu nezletilých dětí, jenž patří upřednostnit.

Samostatným případem jsou dezinformace projevené v důsledku strachu, podivínství či až duševní poruchy nebo poruchy chování některé lidské bytosti. Například u afektivní poruchy (poruchy nálady). Nechť má takový člověk dostupnou léčbu i pocit soucítění v nesnázi. Místo by tu bylo i pro psychologické poradenství, jak zvládat své pocity (emoce) a psychické zátěže v běžném životě a být běžně psychicky odolní v technologizované (a zároveň názorově pluralitní) společnosti. Někdy může jít jen o projevy člověka „podivína“, který z hlediska svých osobnostních rysů překračuje pásmo běžné statistické normality populace svého věku, pohlaví a kultury. Všeobecná právní pravidla upravující lidská chování týkající se služeb informační společnosti se však nemohou odvíjet od abnormalit čili od zvláštních osobnostních vlastností některých lidí.

Stranou necháváme dezinformace jako mezinárodněprávně přípustné válečné lsti anebo jako podoby hybridních hrozeb cizích států či jimi použitých aktérů (pomocníků). Tyto záležitosti jsou odjakživa běžnou součástí státní vojenské a bezpečnostní politiky a strategie i taktiky příslušných orgánů veřejné moci, o čemž tu nyní nemluvíme.  Právě sem bychom měli zaměřit státní pozornost. „Zbytek“ bychom snad měli nechat být, nechť se vyžije sám. Kromě zvláštní ochrany nezletilých dětí. Se silami státu a jeho represí nelze plýtvat.

Zřejmě se musíme politicky (i právně) smířit s tím, že součástí neurážejících veřejných debat bez ohledu na jejich způsob a formu, vedených i mezi „prostým lidem“, bývají i názory „ranící, šokující a rozrušující“. Děje se tak i ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Chybějící veřejnou morálku nebo obyčejnou lidskou slušnost však nelze plnohodnotně nahradit právními zákazy. Ještě více se to týká vad morálního charakteru, které musíme překonat každý sám u sebe vlastním přičiněním.

Sociální kredity

Opomenout nelze aktuální právní otázku potenciální nebezpečnosti sociálních kreditů ve smyslu „aktu“ mezinárodní organizace, právně správně „nařízení“ („regulation“), a to aktu EU o umělé inteligenci (AIA) z června 2024. Právní pochybnosti se týkají toho, že právo EU v případě používání umělé inteligence počítá se sociálními kredity, aniž by byly zároveň omezeny jen na zvláštní zákonné případy. Jako je tomu u nás například u bodového hodnocení řidičů v podobě trestných bodů podle zákona o silničním provozu, jehož následkem je nepříznivé řidičské zacházení, anebo u trestního rejstříku (i bez ohledu na použití umělé inteligence).

Sociální kredity lze v duchu nařízení EU o umělé inteligenci „propašovat“ například do „pouhých“ obchodních podmínek, ovšem i u smluv uzavíraných adhezním způsobem. Podle práva EU totiž postačuje, aby postupy umělé inteligence použité k hodnocení nebo klasifikaci lidí či jejich skupin na základě jejich sociálního chování nebo osobnostních vlastností byly jen „odůvodněné nebo přiměřené“ sociálnímu chování lidí nebo jeho závažnosti [čl. 5 odst. 1 písm. c) bod ii) cit. nař.]. Nemusí se jednat pouze o zákonem dovolené zvláštní případy. Lze však apelovat na svrchovanost Vysokých smluvních stran a rozumnost jejich představitelů, aby dostály svrchovanosti zákona, a tím pádem udrželi sociální kredity ve zcela úzkých legálních mezích jen zvláštních případů podle svého zákonodárství. A to i bez ohledu na použití hodnotících postupů pomocí umělé inteligence.

Rámcová úmluva Rady Evropy o umělé inteligenci, lidských právech, demokracii a právním státu ze září 2024, mezi jejíž signatáře patří Evropská unie, v tomto směru ničemu nepomůže. Přijaté znění mezinárodní smlouvy je totiž zásadně odlišné od prvotní pracovní verze. 

Ve druhé části příspěvku se šířeji vrátíme ke vření doby, zejména k přirozenému právu a naději.

Poznámka k mottu:

Iz 5,20 a 5,21. Citováno ve spoluautorském komisionálním ekumenickém překladu dle Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. 7., přepr. vyd. Praha: Česká biblická společnost 1996, s. 630 – 631.