Evropa slibuje dramaticky podpořit zbrojení. Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen za pomoci mobilizace až 800 miliard eur. Ačkoliv reakce na plán jsou převážně pozitivní, řada otázek zůstává: Kde konkrétně peníze vzít, jak je utratit a jak se více koordinovat.

Plán, který Von der Leyen v úterý představila, zahrnuje uvolnění fiskálních pravidel, možnost využití evropských financí určených na kohezi také na zbrojení nebo plán vytvoření nástroje, prostřednictvím kterého by si členské státy mohly půjčit až 150 miliard eur na společné investice do obrany.

Viktor Daněk, zástupce ředitele institutu Europeum, to považuje za zásadní vstup do debaty. „Ambice mobilizovat dodatečných 800 miliard eur do obrany je ambiciózní, je potřeba se však ptát, co z toho jsou ‚skutečné‘ peníze, nad kterými má Unie kontrolu. Řeč v této souvislosti bude patrně asi především o chystaných společných půjčkách v objemu 150 miliard eur. To může v řadě evropských zemí vyvolat rozporuplné reakce nebo přímo odpor. Nemyslím si však, že má Evropa nyní jinou okamžitou alternativu, než se dále zadlužit,“ popsal.

To evropská sedmadvacítka již jednou udělala – společně si půjčila peníze na postcovidovou obnovu evropských ekonomik. Řada zemí, převážně těch fiskálně konzervativnějších, však v poslední době deklarovala neochotu k tomu přistoupit znovu.

Mohlo by vás zajímat

Na to, že navzdory „popostrčení“ ze strany Komise je otázka výše výdajů na zbrojení především věc národních států, poukazuje také Petr Kaniok z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. „EU jako taková nemá žádné vymáhací kompetence, vše je závislé na dohodě členských státech a jejich individuálních rozhodnutí,“ uvedl.

Jak se lépe zkoordinovat

Ještě důležitější však bude podle Daňka diskuze o tom, jak tyto prostředky smysluplně utratit. Jednak je na stole otázka, zda nakupovat americké zbraně. „Dnes 80 procent evropských investic do obranných technologiích míří do třetích zemí, zejména do USA. Od administrativy Donalda Trumpa se dá očekávat tlak, aby evropské státy investovaly zejména do amerických technologií a kompenzovaly jim tak pozastavenou americkou pomoc Ukrajině,“ uvedl. To postaví evropské státníky před dilema, zda Trumpovi vyhovět, a tím ho de facto odměnit za jeho zahraniční politiku, nebo zda investovat do evropského obranného průmysl, který je však technologicky pozadu.

Druhá věc je pak koordinace. Dnes si totiž evropské státy při nákupech vzájemně konkurují, a tím navyšují cenu. „Fragmentace vede navíc vedle neefektivity také ke snižování interoperability,“ uvedl Daněk. Právě zde mohou být společné nákupy důležitým krokem kupředu: země si nebudou konkurovat a naopak získají silnější vyjednávací pozici.

Dojde někdy na společnou evropskou armádu?

Ačkoliv se v debatách o obraně občas zmiňuje myšlenka společné evropské armády, podle obou odborníků není toto téma realisticky na pořadu dne. „Pokud je řeč o vytvoření nových společných jednotek pod jednotným velením EU, které by doplňovaly nebo snad nahrazovaly národní armády, pak takovou diskuzi nepokládám za realistickou. Vzhledem k překotnému vývoji bezpečnostních hrozeb pokládám za produktivnější bavit se o tom, co členské státy mohou udělat dnes,“ uvedl Daněk.

Kaniok poukazuje na to, že i kdyby náhodou na věci byla politická shoda a vůle, ani to by nestačilo. „Muselo by se naprosto změnit rozhodování o evropské bezpečnostní politice, uvažování o roli armád ve společnosti, sjednotit celá řada věcí – protože armády přeci jen fungují jinak ve Finsku, jinak v Česku a jinak ve Španělsku,“ řekl. „Od evropské armády jsme skutečně velmi daleko,“ dodal.

Co však potenciál má, jsou projekty posílené obranné spolupráce PESCO a společné vojenské mise. Ty dnes již úspěšně existují, některé se zapojením Česka. Fungují na principu vytváření koalic ochotných, což znamená, že není potřeba při rozhodování jednomyslnost a zapojí se jen ty státy, které se zapojit chtějí.