Mír má trvalou životní důležitost pro celou Zemi. Týká se doslova podstaty a smyslu. Žití v míru a pokoji je lidskou přirozeností. Zlovolně si je však o své vůli kazíme vytvářením nedýchatelné atmosféry hluboké mezilidské nedůvěry, doutnající závisti a plamenné nenávisti. A celkově upřednostňováním „kultury smrti“.
- Dokument vrchnostensko právní povahy
Ministerstvo vnitra, Centrum proti hybridním hrozbám, které je oddělením Odboru bezpečnostní politiky, v blíže nezjištěnou dobu v roce 2023 zveřejnilo na svých oficiálních internetových stránkách politicky hodnotící materiál nazvaný „Mír jako kremelský propagandistický narativ“. Stalo se tak v úřední vnitřně bezpečnostní rubrice „analýzy a komentáře“.
Dokument byl zveřejněn za běžného stavu v době míru a veřejného pokoje.
Ministerské hodnocení se věnuje, poměrně tvrdé, kritice určitých shromáždění, petic či jiných podnětů k mírovému řešení „ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny vyvolaného invazí vojsk Ruské federace“ z roku 2022, řečeno slovy zákona.
Politický materiál je anonymní a nedatovaný. Podobně jako u některých dalších veřejných politických aktů úředníků ministerského Odboru bezpečnostní politiky. Nešvar skrývání se na úkor transparentnosti veřejné správy je zjevný. Skrytost veřejné správy neodpovídá přinejmenším principům dobré správy veřejných záležitostí ze strany ústředního orgánu státní správy. Vznikají i kárně právní pochybnosti. Zákonem nedovolené úřední skrývání by mohlo, krom jiného, svědčit například o zbabělosti, vystrašenosti nebo o nedostatku psychické odolnosti jako o zvýrazněných individuálních povahových rysech. Například i ve spojení s nesnášenlivostí jiných postojů a cizích mínění. Jak je veřejně známo, společensky neblahý a nezákonný rys skrývání osob ve veřejné správě se rozmohl i na Úřadu vlády. Proto mu musíme věnovat zvýšenou právní pozornost a občanskou bdělost.
Politický dokument obsahuje ministersky odmítavé hodnocení jednání konkrétních svobodných lidí, skupin či právnických osob. Aniž by však bylo zřejmé, že by z jejich strany mělo jít o jednání zakázané, tedy právně deliktní a právně postižitelné. V podstatě se jedná o názorový až světonázorový střet bez právních následků a bez postižně právní kvalifikace. Neboli o vyjádření mínění části občanské společnosti v běžné době míru a veřejného pokoje. A to o tak životně důležité záležitosti veřejného významu, jakou je mír mezi národy s dopadem na bezpečí v zásadě celého světa, životy, zdraví a majetky obyvatelstva. Včetně nepřímého dopadu na obyvatelstvo třetích zemí, stojící mimo strany rusko-ukrajinského konfliktu.
Ministerské hodnocení nese znak vrchnostensko právní povahy.
Obsahuje názor, zjevně osobně pobouřených, před veřejností skrytých úředníků a je bezplatně přístupné široké veřejnosti na oficiálních internetových stránkách ministerstva. Proto je objektivně způsobilé navodit dojem obsahové a účelové aktuálnosti a zároveň významnosti. Tím je politické hodnocení způsobilé mít vliv na utváření obsahu veřejného mínění české společnosti s možným dopadem zahraničním nebo mezinárodním. V prostředí internetu umocněným automatickými překladači do cizích jazyků.
Pocitu pobouření vyvolanému některou peticí nebo shromážděním lze u některých jedinců rozumět. Klade se však právní otázka o schopnosti správy veřejných záležitostí takovými jedinci. Otázka směřuje do pracovního lékařství. Trestný čin pobuřování, původně zákonem z roku 1852, byl u nás zrušen roku 1990. Stalo se tak hned po převratu roku 1989.
Ministerstvo vnitra musí snést pobouření, pokud by k němu u některých politiků, úředníků či zaměstnanců v něm zařazených pocitově došlo. Dokonce i tehdy, jestliže by jejich osobní pocit pobouření byl vyvolán z nepřátelství k nim. Například proto, že by Ministerstvo vnitra – jejich prostřednictvím – nedbalo ústavní hodnoty míru a pokoje a lidi jinak laděné veřejně znevažovalo díky jejich svobodným a pokojným projevům na veřejnosti.
Má snad Ministerstvo vnitra strach z pokojných skutků části občanské společnosti?
Odkaz na ministerský materiál uvádíme zde: Mír jako kremelský propagandistický narativ.
Právně nelze pominout, že – přes nedávné i současné právní, politické a hospodářské kroky – jsou Česká republika a Ruská federace mezinárodněprávně spřátelené země. Český stát, ač mohl, nevypověděl Smlouvu mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993, (vyhl. č. 99/1996 Sb.). Tato ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva je proto součástí českého právního řádu a podle Ústavy má přednost před zákonem. – Podobně má český stát sjednánu mezinárodní smlouvu s Ukrajinou z roku 1996, (vyhl. č. 38/1997 Sb.).
Ministerstvo vnitra proto mělo a mohlo ve svém spisku právně vyřešit střet citované dvoustranné mezinárodní smlouvy z roku 1993 s jinými zdroji mezinárodního práva včetně univerzálního mezinárodního práva, popř. na veřejně dostupné právní řešení odkázat. Opačným stavem by stát mohl právně objektivně přivodit právní zmatení veřejnosti ve významné mezinárodněprávní záležitosti.
Zde spočívá právní potíž „Míru jako kremelského protiválečného narativu“. Sice má jít o akt bezpečnostně-politický s rozsahem pro vnitřní bezpečnost českého státu, a tím pádem pro bezpečí všeho jeho obyvatelstva, avšak vymyká se úřednímu rámci „vlády práva“ (rule of law) neboli právnímu státu. Nejedná se o otázku právně formální, nýbrž právně materiální ve významu právně chráněných vysokých hodnot.
Zastavme se u nich blíže.
Ještě předtím však poukažme na podobně laděný, rovněž anonymní a nedatovaný, ministerský dokument s názvem „Chceme mír. Mírové iniciativy ve službách válečné propagandy“. Ministerstvo sdělilo veřejnosti jen datum aktualizace ze dne 1. února 2023. Datum zveřejnění není běžně dostupné, resp. je skryté. Anonymní spisek připravil Krizový informační tým Ministerstva vnitra. Aniž bychom se ale nacházeli v některém ze stavů podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nebo podle krizového zákona či ve veřejnoprávním stavu podobném. Úkoly Ministerstva vnitra podle krizového zákona přitom plní generální ředitelství hasičského záchranného sboru. Dokument je úředně zařazen do rubriky „Dezinformační témata“. Právně kritický rozbor spisku by si vyžádal zvláštní pozornost. Odkaz uvádíme zde:
Chceme mír. Mírové iniciativy ve službách válečné propagandy
2. Mezinárodněprávní zásada (právní hodnota) pokojného řešení sporů
Ministerstvo vnitra při svém hodnocení některých politických mínění části svobodného obyvatelstva zcela pominulo, že stát je vázán Chartou Spojených národů z roku 1947, (vyhl. č. 30/1947 Sb., též ve spojení se sděl. č. 36/1999 Sb.). Její kapitola VI. upravuje „pokojné řešení sporů“.Mír a pokoj patří věcně i právně k sobě.
Charta právně hodnotově uvádí, že „Strany ve sporu, jehož trvání by mohlo ohroziti zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, budou především usilovati o jeho řešení vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím neb soudním, použitím orgánů neb ujednání oblastních nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastního výběru.“ (čl. 33 odst. 1).
Koneckonců v současném rusko-ukrajinském sporu bylo záhy po invazi Ruské federace na Ukrajinu v roce 2022 stranami usilováno o řešení sporu vyjednáváním. Vyskytly se i snahy či nabídky další. Zprávy o tom jsou veřejně dostupny i z českých hromadných sdělovacích prostředků. Strany sporu ale, ať již z jakýchkoli důvodů, nepředešly zhoršení situace včetně zmaru, narůstání krutosti a rozsévání smrti, a to i civilních obětí a včetně přímých a nepřímých ztrát i pro budoucí pokolení, přírodu a celé životní prostředí. „Démoni krvelačnosti a smrti“ slaví hody, které jim někteří lidé o své vůli přichystali a které stále vyživují.
Pokojné řešení každého sporu mezi stranami, navíc patřícími mezi Spojené národy, bývá lidsky nabíledni i bez mezinárodněprávní povinnosti. A to i bez ohledu na konkrétní okolnosti sporu povahy skutkové, podléhající dokazování, anebo povahy právní, včetně okolností předcházejících, následných apod. Rozuměno bez stranící účelové výběrovosti či bez osobně nebo davově emočního či jiného zkreslování skutkových dějů (pravdy). Tedy i včetně skutkových dějů předcházejících invazi.
Ačkoli se jedná o „ozbrojený konflikt“ mezi třetími zeměmi, stojícími mimo Severoatlantickou smlouvu (NATO) z roku 1949, v celkovém kontextu konfliktu stojí za zmínku že strany Severoatlantické smlouvy v preambuli výslovně „potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty Organizace spojených národů“, tzn. i v pokojné řešení sporů, „a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.“, tj. i s těmi, které se neúčastní Severoatlantické smlouvy, (sděl. č. 66/1999 Sb.). Vedle toho strany Severoatlantické smlouvy výslovně vyjádřily rozhodnutí „spojit své úsilí k zachování míru a bezpečnosti“ (vedle kolektivní obrany).
Strany rusko-ukrajinského sporu, třetí země, nejsou smluvními stranami Smlouvy o Evropské unii (ani Dohody o Evropském hospodářské prostoru). Přesto nelze pominout, že výslovným mezinárodněprávním cílem Evropské unie je „podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel.“, [čl. 3 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, (sděl. č. 44/2004 Sb. m. s.), ve znění Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, (sděl. č. 111/2009 Sb. m. s.)]. Pocitové vyvolávání strachu z války není podporou míru. Slova nejsou na hraní nedospělců.
Nikoli bezdůvodně reklamní právo zakazuje reklamu obsahující prvky využívající motivu strachu.
Listina základních práv EU ve své preambuli hovoří o „sdílení mírové budoucnosti mezi národy Evropy“. Unie tím dává najevo dbání hodnoty míru. Při sledování stejného nebo srovnatelného legitimního cíle je lze právně výkladově rozšířit na „sdílení mírové budoucnosti“ se třetími zeměmi. Zejména s přihlédnutím k účelu Charty Spojených národů. Nejen mezi členy Evropské unie.
Jenže, podle Tomáše Pojara, poradce pro národní bezpečnost v Úřadu vlády a tajemníka Bezpečnostní rady státu, na válce na Ukrajině vyděláváme. Poradce a tajemník to uvedl v Lidových novinách dne 28. ledna 2024 a na Lidovkách.cz z téhož dne.
Na válce na Ukrajině vyděláváme
Za stavu kořistění z cizí války je obtížné věcně a právně uvažovat o míru či alespoň o upřímném příměří k uklidnění mezilidských poměrů. Navzdory doslova válečným jatkám na obou cizích stranách včetně mnohačetných civilních obětí. Zřejmé je, že co člověk, to jiná představa o lidských hodnotách včetně možných individuálních stavů „moral insanity“ čili bezcitnosti a přinejmenším bezohlednosti na hodnoty jiných lidských životů. V duchu ústavní hodnoty obecně sdílených hodnot lidství válka, navíc mezi cizími státy, zůstane zabíjením, i kdybychom na zabíjení mezi cizinci vydělávali. Nelze ji objektivně ospravedlnit ani pomocí zdravého rozumu. Děsy a strachy v nitrech některých lidí však mohou bránit nejen věcnému posouzení, ale i právní kvalifikaci.
Na okraj zákonodárství z roku 2023 i z jiné doby, legální výraz „poradce pro národní bezpečnost“ v Úřadu vlády je odborně vadným překladem z angličtiny. Výraz „national“ je vícevýznamový. V případě „national security“ se v právních a politických reáliích USA, odkud byl výraz zjevně převzat, významově jedná o státní, resp. celounijní (celostátní), bezpečnost. I kdybychom neuměli anglicky a neznali tamější reálie, lze si snadno pomoci. Otevřít podrobnější anglicko-český slovník a zároveň vycházet z názvosloví Listiny základních práv a svobod, která hovoří o „bezpečnosti státu“ vedle „udržení veřejné bezpečnosti“ (čl. 13 odst. 4). Stejných či podobných jazykových vad je v českých zákonech více.
Případ má však vyšší rozměr.
Válka se příčí samé podstatě a smyslu duchovního lidství. Může však být „hodnotou“ pro krajně materialisticky smýšlející lidi i bez ohledu na to, zda z ní těží prospěch nebo si užívají osobní moc nad životními osudy jiných lidí, nad přírodou, životním prostředí a nad životem na celé Zemi. Moc do doby vlastní smrti. Společenská škodlivost nebo nebezpečnost spočívá v tom, že svými skutky přímo či nepřímo ohrožují v podstatě celé lidstvo a život na Zemi.
3. „Narativ“ jako ministersky oblíbené cizí slovo
Vraťme se k úřadování Ministerstva vnitra.
Na okraj můžeme podotknout, že citovaný dokument již ve svém názvu používá poslední dobou novinářsky a politicky módní, cizí slovo „narativ“. Ačkoli bychom našli české slovní vyjádření narativu například jako „příběhu“, který je záměrně zformován podle subjektivního schematicky hodnotícího úsudku. Lze to říci nejen o přístupu „kremelském“, nýbrž o jakémkoli jiném státně či jinak významném. Například i o „narativu českém“ či třeba „africkém“. Některé narativy mohou být myšlenkově zformovány až manipulativně. Způsobem zavádějícím či jinak pravdu zkreslujícím, a to s vlivem na veřejné mínění. Bývá tomu zejména u státní propagandy. Výraz „narativ“ bývá někdy používán k „nálepkování“ neboli ke zjednodušujícím až pravdu zkreslujícím hodnotícím úsudkům o jiných lidech, národech či skupinách.
Dovolme si vsuvku o jednom domácím „populistickém narativu“.
Politický „narativ“ tohoto druhu byl u nás státně použit například v případě zrušení evidence tržeb v roce 2022. Bez ohledu na věcné, právní (daňově a pojistně spravedlnostní) a morální aspekty této evidence, původně zavedené roku 2016 v podobě elektronické evidence tržeb (EET). Ve srovnatelném smyslu „populistického narativu“ byl již dříve, roku 2007, opuštěn zákon o registračních pokladnách z roku 2005. Stalo se tak zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ačkoli právě registrační pokladny s fiskální pamětí by měly svým dílem věcně přispívat ke „stabilizaci“ příjmové stránky veřejných rozpočtů. V obou právních případech můžeme vysledovat podobný povahový rys některých lidí. Z veřejných rozpočtů včetně fondů veřejného zdravotního pojištění chci plně těžit na základě obecné solidarity. Přispívat do nich však chci sobecky, svévolně podle své individuality i bez ohledu na veřejné blaho.
Vraťme se však k našemu tématu.
Sám výraz „kremelský“ (narativ) je žurnalistický, použitelný leda mimo veřejnou správu a právo.
Jestliže Ministerstvo vnitra pojednává o „kremelském narativu“ v dané válečné věci, může vyloučit například „washingtonský narativ“?
Současný „washingtonský narativ“, prostý blouznění morálního šílenství a rozjitřených osobních pocitů ohrožujících Zemi, je v zásadním směru mírové povahy.
Je vůbec zákonným posláním Ministerstva vnitra tyto věcné a právní otázky řešit?
Navíc na řídící úrovni „pouhých“ úředníků či zaměstnanců. Jakým způsobem a v jakém podstatném rozsahu tyto otázky spadají do vnitřní bezpečnosti České republiky?
V čem spočívá reálný, prokazatelný, závažně nepříznivý vliv uplatnění politického petičního práva na vnitřní bezpečnost státu? Například u petice za mír nebo příměří po bezvýchodném zabíjení a dalším ničení?
Dlužno dodat, že veřejná správa vnitřní bezpečnosti má svůj zákonem sledovaný účel a obsah. Ministerstvo vnitra není „Ministerstvem propagandy“.
Cizojazyčný výraz „narativ“ si před veřejností skrytí úředníci či státní zaměstnanci jazykově osvojili. Poukázat můžeme na jiný, opět anonymní, nedatovaný a veřejně dostupný, ministerský vrchnostenský dokument nazvaný „Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazi-mediální scéně“. Právně jsme se mu věnovali zde:
Právní kritika Ministerstva vnitra v otázce středoevropské identity
Zůstává otázkou, zda a nakolik je právně únosné, aby zásadní bezpečnostně-politické „narativy“ jako je otázka míru ve světě mělo a smělo Ministerstvo vnitra veřejně kriticky řešit na anonymní úrovni úředníků státní služby či státních zaměstnanců vnitřní bezpečnosti, skrytých před očima veřejnosti. Aniž by se jednalo o ministerstvu zákonem dovolenou zpravodajskou službu.
Pro dokreslení stavu veřejné správy, ještě dvěma tématům z úřadování Ministerstva vnitra jsme se kriticky věnovali:
Příprava zákona o omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online
Kritická poznámka k Protivlivovému manuálu pro sektor vysokých škol
4. Názorově pluralitní občanská společnost jako ústavní hodnota
Občanská společnost, která výslovně patří mezi ústavní hodnoty, již svou povahou může být a běžně bývá „plná narativů“. Názorově protichůdných i věcně zmatených nebo dokonce podivných až nepravdivým tak, jak odpovídá různým lidským povahám, pocitům, smýšlením či znalostem a vědění o světě vůbec.
Legální význam má pouze to, je-li projevem „narativu“ spáchán přestupek, přečin nebo zločin či soukromoprávní delikt. Například delikt na ochraně osobnosti jiného člověka nebo na pověsti právnické osoby.
Zákonným úkolem Ministerstva vnitra není, ani nepřímo, „ideově dohlížet“ nad „narativy“ plnou občanskou společností, i kdyby snad některým jeho úředníkům nebyly libé.
Nepravdivá nebo pravdu zkreslující skutková tvrzení závažně nebezpečného následku na státní či veřejnou bezpečnost lze věcně a právně uvádět na pravou míru. A to pomocí běžné, důvěryhodné, věcné, právně přiměřené a otevřené komunikace s veřejností včetně svobodné a bezpředsudečné veřejné debaty o věcech veřejného zájmu. K ní odedávna slouží politické právo petiční a politické právo shromažďovací. Samo sebou se tím rozumí pokojná shromáždění i bez ohledu na možné individuální vybočení některého jedince podle jeho nálady či povahy, aniž by bylo přičitatelné svolavateli, pakliže by sám splnil svou zákonnou povinnost.
Státní propagandu v oblasti vnitřní bezpečnostní politiky lze jistě vést směle, věcně a po právu. Tedy i bez možného pocitu „ideově dohlížecí“ nadřazenosti, namyšlenosti či nadutosti nebo snad pocitů „neomylnosti“ skrytých osob v postavení vrchnostenského typu směrem ke svobodné veřejnosti. Již samotná anonymita výkonu veřejné správy se vymyká principům dobré správy veřejných záležitostí. Tím pádem se dílčí, netransparentní, činnost Ministerstva vnitra dopředu veřejně diskvalifikuje ze společenské normálnosti a sama sebe znehodnocuje, i kdyby snad věcně stála na pravdivém základu či sledovala obecný prospěch v duchu lidské přirozenosti.
Rozumně nelze shledat žádný veřejný zájem na ochraně osobních pocitů některých úředníků státní správy či zaměstnanců státu. Leda by se snad jednalo o veřejný zájem pracovnělékařského významu z důvodu možné pochybnosti o jejich patřičné schopnosti či způsobilosti. Pracovnělékařské služby podle zákona zajišťuje služební úřad.
5. Mír jako obecně sdílená hodnota lidství (ústavní hodnota) versus subjektivní stav strachu, děsu nebo morálního šílenství
Vada ministerského bezpečnostního spisku „Mír jako kremelský propagandistický narativ“ doznává ústavněprávního významu. Ministerstvo vnitra totiž v podstatě věci nerozlišuje anebo tak činí nedostatečně. Zásadně totiž nerozlišuje mezi vojensko-politicky účelově pojímaným „mírem“ v duchu jedné (či druhé) z válčících cizích zemí, hledících si svého domnělého či skutečného politického prospěchu. A mezi mezinárodním mírem jako obecně sdílenou hodnotou lidství.
Anonymní či jinak skrytí úředníci nebo státní zaměstnanci Ministerstva vnitra si hledí jen vnější, totiž společensko-politické, roviny. Ústavní a mezinárodněprávní podstata a smysl, které dbají o lidskou přirozenost a ochranu lidských životů včetně civilního obyvatelstva zahrnujícího i děti, jim tím pádem veskrze uniká anebo se stává sociálně podružnou.
Sociální cítění, které lze legitimně požadovat po každém „správci země“ vedoucím ostatní lidi, může přicházet vniveč. Úvodní všeobecně deklarované hodnoty „míru a bezpečí“ obsažené v ministerském dokumentu se proto jeví spíše formalisticky jako „politicky nutná“ fráze na oko.
Rozvinuté sociální cítění, vnitřní vnímavost, se může navenek projevit kupříkladu vystříháním se bezohledností, ochranou slabších včetně dětí a mladistvých, odstraňováním tvrdostí zákonů aj. Může také napomáhat zklidnění intelektuálně rozbouřené mysli, a tím přispět k zachování soudnosti ve spojení se zdravým rozumem.
Normální lidskou přirozeností či alespoň touhou je běžně žít a zemřít v klidu přirozenou smrtí. Nejlépe v láskyplném prostředí. Osobnostně se vyvíjet v míru, klidu a pokoji a nezavdávat utrpení sobě ani jiným lidem, zvířatům a celé přírodě. Dokonce i bez ohledu na to, zda by se snad – shodou okolností – mělo jednat o shodu s „kremelským“ či jiným mírovým „narativem“. Třeba s mírovým „narativem indickým“, „čínským“ nebo „washingtonským“.
Stranické, státní či mezinárodní politické (a hospodářské) zájmy nelze než podřadit pod podstatu a smysl lidské přirozenosti. Jinak se vymknou k obecné škodě.
Obecně lidsky prospěšný mír je přirozený jakožto obecně sdílená hodnota lidství. Taková hodnota se však nemusí plně nebo vůbec krýt s jakoukoli momentální politickou či hospodářskou nebo jinou společenskou zájmovou představou anebo politickou doktrínou kterékoli válčící nebo válku podporující či z ní těžící strany.
O válčících stranách stojících mimo Severoatlantickou alianci, mimo Evropskou unii a mimo Evropský hospodářský prostor právně mluvíme jako o „třetích zemích“. Nepřímý vliv, typicky uprchlický nebo jiný humanitární, však jejich postavení může přinášet. A také již tři roky přináší i k nám. Aniž by některými lidmi, jejich nepokojným nitrem, vyvolaní „démoni krvelačnosti a strachu“ byli za tu dobu sdostatek nasyceni.
Nelze pominout subjektivní stránku. „Klíčovou roli osobností v dějinách“.
Můžeme mluvit o individuálním až kolektivním puzení k morálním či morálně-politickým hodnocením jiných lidí, cizích skutků či cizích zemí takříkajíc svrchu. Dlužno dodat, že nenávist bývá plodem pýchy, namyšlenosti s pocitem vlastní nadřazenosti „lepšího“ člověka nad jinými, zásadně poníženými, lidmi.
Sem patří i příznaky dalšího neblahého subjektivního jevu. Dříve se mu říkalo „morální šílenství“. Dnes konvenčně spadá mezi medicínsky diagnostikovatelné poruchy chování. Někdy ovšem subjektivně neuvědomované, a proto i neléčené. Léčba těchto poruch však odvisí od postoje pacienta.
Odkázat můžeme na Mezinárodní statistickou klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), (sděl. č. 495/2003 Sb., ve znění aktualizací). Jmenovitě například na disociální poruchu osobnosti (Dg. F60.2) nebo na paranoidní poruchu osobnosti (Dg. F60.0) či na emočně nestabilní poruchu osobnosti (Dg.60.3).
Jakákoli přímá či nepřímá podoba válečného štvaní na úkor právní (a morální) hodnoty pokojného řešení sporů může bezděčně vypovídat o divné, podivínské, až špatné povaze či dokonce o poruše osobnosti válečného štváče. Kupříkladu o jeho narušené osobnosti sociopatické, fanatické, agresivní, hraniční, amorální nebo asociální. Nikdo nejsme dokonalý a máme „své“. Ústavní a mezinárodněprávní hodnotě míru však žádné válečné štvaní ani podobné jevy neprospívají. Ne však každý se svým jedinečně osobnostním stavem chceme vést ostatní, vládnout nad jejich životy a spravovat zemi. Každý k tomu ani nemáme schopnosti, přičemž bychom se mohli uplatnit v jiných oblastech.
Mezinárodněprávně uznané právo na sebeobranu a jeho právně přiměřený výkon nyní necháváme stranou; srov. čl. 51 Charty Spojených národů.
Navíc, v současné době, po asi dvou milionech mrtvých, zraněných a nezvěstných včetně tisíců civilních obětí, můžeme pozorovat změny v „narativech“, resp. státních propagandách některých států. Opřené jsou alespoň o zdravý rozum odmítající hrozbu zkázy světa a jiné podobně závažné neblahé jevy všeobecného významu. Ministerstvo vnitra toho ale, zdá se, nijak nedbá. Politickou odpovědnost za tento stav nese 1. místopředseda vlády a ministr vnitra (Rakušan).
Preambule Listiny základních práv a svobod, původně z roku 1991, vystihuje hodnotová východiska českého, původně československého, státu.
Mezi obecně sdílené hodnoty lidství v duchu preambule Listiny patří mír. Děje se tak i v kontextu ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv.
A také sem spadá pokoj, ústavně vzato veřejný pokoj.
Ve svém hlubším významu se však jedná o vnitřní „pokoj v duši“ každé lidské bytosti. Bez něj dost dobře nelze dosáhnout ani soukromého pokoje například v rodinách či na pracovištích nebo v politických stranách, natož pokoje veřejného. Stejně tak, ne-li ještě více to platí o míru a o míruplném naladění lidského nitra napříč národy, rasami, náboženstvími apod.
Ústavně výslovně dovolávané „obecně sdílené hodnoty lidství“ mají právní povahu obecných či veřejných blah, která slouží ku prospěchu všech. Kohokoli bez rozdílu. Z veřejných statků, jak jim říkáme, těžíme prospěch všichni.
Nelze je subjektivizovat ani jakkoli jinak privatizovat zrovna pro sebe či pro své zájmy, třeba i skupinové. Proto používáme ústavní výraz „obecně sdílené“ hodnoty lidství. Současně se jedná o hodnoty chráněné též podústavním způsobem. Například správně nebo soudně trestně. Nejedná se proto „jen“ o kořeny, vývěry, ústavnosti ve vyšším právním smyslu.
Ústavní hodnoty míru i pokoje nepřímo pronikají do práva soukromého. Do našich soukromých osobních a majetkových poměrů. Podrobně to stát praví občanským zákoníkem. Kupříkladu i zákazem založení právnické osoby ozbrojené nebo s ozbrojenými složkami, krom výjimek typu myslivosti aj.
6. Skryté osoby nebezpečných vlastností?
Společenská potíž v případech sledovaného druhu obvykle spočívá ve vůdčích jednotlivcích či skupinách dočasně držících veřejnou moc nebo v lidech, kteří mají podstatný vliv na jejich rozhodování.
Kdo jsou „osoby nebezpečných vlastností“, řečeno slovy škodního práva podle občanského zákoníku?
Patří mezi ně například lidé bezcitní a nelítostní trpící neuvědomovanou disociální (asociální) poruchou osobnosti. Bezohlední lidé si ani nemusí subjektivně připustit objektivní krutost svého jednání, pakliže by u nich samých nevyvolalo sebelítost.
„Nebezpečná vlastnost“ určitého člověka však nemusí spočívat v medicínsky diagnostikovatelné poruše osobnosti nebo jiné poruše chování (vedle duševní poruchy). Škála špatných povah nebo sklonů či závažných vad morálního charakteru bývá rozmanitá. Nikdo nejsme úplně „čistý“.
Demokracie je již díky své všeobecně lidové podstatě politicky (a právně) krátká na medicínské, psychologické a mravní případy bezcitnosti. Zdravotní způsobilost ani morální charakter totiž demokraticky nepatří mezi legální předpoklady získání veřejné moci nad cizími lidmi a jejich osudy. Soudcovské a podobné profesní výjimky nechme stranou.
7. Závěr
Právní (a politický i morální) úkol spočívá v nápravě vad veřejné správy, které způsobilo Ministerstvo vnitra přinejmenším nepřímým vytvářením nepříznivé společenské atmosféry, která je objektivně způsobilá navodit strach ve veřejnosti. „Strach ujídá duši“, říká se. Patří sem i navození důvodných obav z přímého či nepřímého státního zásahu do zákonem uznaných přirozených lidských práv na vážnost včetně veřejné vážnosti, která jsou spjata s lidskou osobností.
Záporný administrativní jev, hodný bezodkladného odstranění, spočívá v ministerském vybočení z rámce právem chráněných hodnot míru a pokoje včetně pokojného řešení sporů mezi státy, navíc mezi třetími zeměmi.
Zvýšená společenská škodlivost a nebezpečnost ministerského vybočení vyplývá již z toho, že se jedná o dotčení hodnot ústavních a mezinárodněprávních, vskutku všelidských. Vyvěrajících z dřívějších neblahých válečných zkušeností a ze zobecnělých prožití milionů dotčených lidí.
Služební úřad bude muset věnovat větší pozornost zajištění pracovnělékařských služeb tak, aby z výkonu veřejné správy byli vyloučeni lidé „nebezpečných vlastností“. Současně jim lze upřímně nabídnout pomoc. Například nabídkou zdravotní péče včetně léčebné péče psychoterapeutické, hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Anebo alespoň poradenské péče psychologické, jak osobně zvládat vypjaté či potenciálně krizové společenské stavy apod. Až následně by bylo možno uvažovat o dalším využití jejich sil státem nebo jiným veřejným zaměstnavatelem.
Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to v zákonem vymezeném rozsahu. Ze zákonného vymezení dost dobře nelze dovodit oprávnění ministerstva při výkonu státní správy veřejně hodnotit názory na mír či příměří nebo pokojné řešení sporů mezi cizími státy, projevené svobodnými a dospělými občany. Navíc u projevů přirozeně lidského mínění a hlavně cítění, které jsou v souladu s ústavou, jinými zákony a mezinárodními smlouvami. Nejde o žádné právní delikty.
Nikdo ze svobodných občanů nemá zákonem uloženou povinnost být názorově konformní s dobovým (a potenciálně proměnlivým) politickým míněním členů vlády nebo jiného orgánu veřejné moci. Natož být názorově konformní s míněním některých, navíc před veřejností skrytých, ministerských úředníků či zaměstnanců.
Žádného úředníka ani státního zaměstnance osobnostně neomlouvá, že všichni žijeme v rozjitřené „době pocitové“, která je v důsledku projevů vnitřního naladění některých lidí dobou „postfaktickou“ a „postargumentační“. Po každém, kdo se chce podílet na „správě země“, lze spravedlivě požadovat dostatek „rozumu a citu“, včetně zdravého, selského, rozumu bez panikaření. „Horké hlavy“ měly dostatek času k vychladnutí anebo odejití z veřejné správy.
Reorganizace Ministerstva vnitra je naléhavá.
V roce 2012 Nobelův výbor, jmenovaný norským parlamentem, udělil Evropské unii Nobelovu cenu za mír.
Nekažme si to.
Začněme sami u sebe nalezením východiska z válečného marasmu. Spočívá v odstranění nebo snížení vlastní pobouřenosti, nadřazenosti a nedůvěry, kterou lze nahradit vnitřní pravdivostí pomocí věcnosti. Společně s pokojnými myšlenkami bez vybíjení hněvu až nenávisti. Naše nepokojné myšlenky nenávisti nebo pronásledování či odplaty představují zneužití politické svobody myšlení a nakonec i zneužití svobody projevu. Přinejmenším na úkor veřejného blaha mezinárodní bezpečnosti vlastního státu, kterou si sami ohrožujeme.
Nemluvě o široce rozšířeném nezdrženlivém „nálepkování“ cizích lidí, které již předem vylučuje běžnou veřejnou debatu i o nepříjemných věcech veřejného zájmu.
Někdy si myslíme, že bojujeme s téměř metafyzickým zlem či za určité globálně politické zájmy, bez kterých se zásadně obejdeme, avšak ve skutečnosti bojujeme sami se sebou a se ztrátou vlastní lidskosti. A se ztrátou vlastní soudnosti, čímž ohrožujeme ostatní.
