Devět let byl soudcem Evropského soudu pro lidská práva. Dnes žije Aleš Pejchal ve Francii na předměstí Štrasburku. Napsal o Evropském soudu knihu. České justici poskytl v předvánočním čase rozhovor, ve kterém odpověděl například i na to, zda pobírá od soudu rentu. Zamýšlí se i nad současným stavem Ruska či nad chybami štrasburských soudců.
Po ukončení vašeho mandátu soudce Evropského soudu pro lidská práva v prosinci 2021 jste se nevrátil zpátky do České republiky. Vaši novou knihu Zpráva o stavu Evropského soudu pro lidská práva jste psal ve Francii, kde žijete. Souvisí to s tím, co v knize popisujete? S údělem bývalých soudců, kterým se po tomto vrcholu kariéry v jejich původních státech už nic nenabízí? Se ztrátou kontaktů i vazby na realitu v původní zemi po devíti letech ve Štrasburku? A třeba i se závistí, když si mnozí myslí, že snad od Evropského soudu pobíráte nějakou rentu?
To je složitý soubor otázek, na který nedokážu odpovědět jednoznačně. Francii a speciálně Alsasko, já i moje žena milujeme dlouhodobě. Od konce devadesátých let jsme je nejen pravidelně navštěvovali, ale zde jsme v určitých obdobích před začátkem mého mandátu soudce ESLP v roce 2012 i žili. Tedy především moje paní, která ve Štrasburku měla určité pracovní povinnosti. Kdyby se nám tento francouzský region nelíbil a nebyli jsme zde spokojeni, tak tu určitě nezůstaneme. Druhou stránkou mince je i můj věk, ve kterém už na nějakou další karieru nechci pomýšlet. Leč ono „ticho“ ve vztahu k mé osobě v České republice po skončení mého mandátu před třemi roky bylo také příznačné. Takže zase nebylo příliš o čem přemýšlet.
Máte však naprostou pravdu, že devítiletá ztráta kontaktů s realitou vztahů v českém justičním světě byla obrovská. A bez jakéhokoli relevantního zájmu o moje případné zkušenosti, podotýkám zcela výjimečné zkušenosti soudce ESLP, ze strany domovské komunity nemá smyslu do těchto poněkud zvláštních vztahů znovu pronikat. Český justiční svět v širším slova smyslu je i včetně advokacie poměrně velice malý a většinou zcela uzavřený do sebe, plný nezájmu o okolní, daleko rozmanitější svět.
Mohlo by vás zajímat
Stejně jako já zvolilo cestu „nenávratu domů“ poměrně velké množství mých bývalých kolegů. Emeritní prezident ESLP Robert Spano se pohybuje v soukromé sféře mezi Londýnem a Paříží a o návratu na Island nepřemýšlí. Výborný albánský soudce Ledi Bianku již několik let přednáší na Právnické fakultě Štrasburské univerzity. Nevrátili se také např. anglický či moldavský soudce, stejně jako ukrajinská nebo gruzínská soudkyně. Po skončení mandátu žil nadále ve Štrasburku až do své nedávné smrti nezapomenutelný švýcarský kolega Mark Villiger. Mohl bych pokračovat v tomto výčtu.
Pokračujte. Faktem je, že některé členské země Rady Evropy naopak nabízejí emeritním soudcům ESLP velice zajímavé posty.
Tak třeba bývalý portugalský soudce ESLP Ireneu Cabral Barreto je již dlouhá léta představitelem portugalské vlády na ostrově Madeira. Lotyšská soudkyně Ineta Ziemele stejně jako litevská soudkyně Danutė Jočiene se staly předsedkyněmi národních ústavních soudů a emeritní slovenský soudce Ján Šikuta předsedou slovenského Nejvyššího soudu.
Rozumnou cestu, jak využít excelentní zkušenosti bývalých soudců ESLP, však vidím trošku jinak. Především Rada Evropy ve spolupráci s členskými státy by měla dát přednost schopnostem emeritních soudců před množstvím svých úředníků, kteří málo platné nejsou a nemohou být obdařeni přirozeným respektem, jenž by měli emeritní soudci ESLP požívat. Ostatně poměrně podrobně se o tom zmiňuji ve své knize a odkazuji na projekt „Judge Emeritus“, jenž jsme před několika lety společně vypracovali s vynikajícím polským soudcem ESLP Krzysztofem Wojtyczekem, který v těchto prosincových dnech na Evropském soudě pro lidská práva končí.
A abych byl v odpovědi zcela úplný. Ano, již jsem několikrát v Čechách slyšel: „Tak sis za těch devět let nahrabal… „. Anebo: „To se vám to žije s evropským důchodem.“ Nu, plat jsem měl jako soudce příjemný, leč předtím, jako docela kvalitní advokát, jsem si dokázal vydělat více. Žádný „zlatý padák“ se po skončení mandátu nekonal. A žádný evropský důchod od Rady Evropy také nepobírám. Na skromný, ale pohodový život ve starším věku, jsem se postupně zajistil ještě před příchodem do funkce soudce ESLP.
Nezdá se vám, že jak „továrna na výrobu rozsudků“ chrlí více rozhodnutí, rozmáhají se v rozhodnutích ESLP zmetky? Neposuzování případů ve vztahu k Úmluvě, nýbrž k době a trendům? Spravedlnost zahrnuje flexibilitu a zvážení okolností v kontextu, stojí v rozsudku Veselý v. ČR.
Český Nejvyšší správní soud cituje trend „zelenání lidských práv“ nebo „ozelenění lidských práv“ v souvislosti s dubnovým rozsudkem Velkého senátu v případu Verein KlimaSeniorinnen Schweiz, což je úspěšná stížnost spolku švýcarských důchodkyň, že jejich stát nečiní dost proti změně klimatu. Velký senát ESLP v rozsáhlém rozsudku nezdůvodnil, jak dovodil z práva na ochranu soukromého života ve smyslu Úmluvy uhlíkovou neutralitu, upozorňuje český Nejvyšší správní soud.
Neznamená tento trend ve skutečnosti úplnou a záměrnou změnu hřiště?
Doslova nesnáším módní „rozjímání“ různých autorů, ale i soudů, o tom, že lidská práva jsou cosi jako živý organismus. Ono to pak v praxi znamená, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je interpretována každou chvíli poněkud jinak, přičemž její text je po dlouhá desetiletí zcela konstantní, neměnný. Mnohokrát jsem upozorňoval, že tuto Úmluvu je zapotřebí vykládat, stejně jako kteroukoliv jinou mezinárodní smlouvu, ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Abych se neopakoval, dovolím si citovat z výborné publikace, která v těchto dnech vyšla. Jde o knihu autora, jenž se bohužel již vydání svého díla nedožil, a to nedávno předčasně zesnulého, profesora Alexandera J. Bělohlávka. Jmenuje se „Výklad mezinárodních smluv“ a asi před rokem jsem na žádost pana profesora psal, tehdy ještě k rukopisu knihy, recenzi. Mimo jiné zde autor naprosto přehledně uvedl, jak musí výklad mezinárodní smlouvy ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu vypadat: „Výklad provedený v dobré víře by tak neměl být nerozumný. Naopak by měl vyloučit striktně formálně jazykový, či příliš teleologický výklad, který může vést k nerozumným závěrům“. Není prakticky zapotřebí nic dodávat.
Konkrétně k vašim otázkám přeci jenom něco přidám. Začínám v posledních letech v mnoha rozsudcích ESLP poněkud postrádat onu dobrou víru a tím i rozumnost závěrů. Jde především o vyváženost pokorné úcty k textu Úmluvy na straně jedné a používání argumentů z rozsáhlé judikatury ESLP na straně druhé při zdůvodňování rozsudků. Každý případ je jedinečný a nelze bezhlavě „roubovat“ do rozhodnutí interpretaci Úmluvy z jiné kauzy, protože se to zdánlivě dá použít. A opačně, nelze výklad, tedy tím i judikaturu, do nekonečna měnit. Leč v případech, kde se předchozí rozhodnutí ne zcela povedla, nesmí převážit obava ze změny judikatury. Pak však nové rozhodnutí musí znamenat návrat k rozumnému výkladu textu Úmluvy. Pro mě to znamená také návrat k co nejvíce konzervativnímu výkladu.
Nechci tvrdit, že v posledních letech nastává nějaká záměrná a úplná změna hřiště. Ale k judikatuře ESLP, kterou jsem v devadesátých letech minulého století začal s nadšením objevovat, četl si ji s obdivem a úctou, má současný trend rozhodování velice daleko. Což mne nesmírně mrzí i při vědomí, že Evropský soud pro lidská práva je součástí Rady Evropy, mezivládní organizace, tedy především politické organizace. Vždyť i „politický“ výklad mezinárodní smlouvy, stejně jako rozhodování soudu, by měl být veden v dobré víře a rozumně. Ostatně politika prováděná bez dobré víry a rozumnosti již není politikou.
Je dobře, že takové otázky, které kladete, začínají padat i u nás. V anglickém nebo francouzském tisku se o rozhodování ESLP s velkou dávkou kritiky diskutuje daleko více a velmi dlouho. Jsem rovněž přesvědčen, že vámi zmíněný rozsudek proti Švýcarsku nebude v této zemi vykonán. A to je skutečně to poslední, co by si mohl emeritní soudce ESLP přát, byť se švýcarské federální vládě ani trochu nedivím.
A co říkáte těm stovkám rozsudků proti Rusku, které jdou „do zdi“, neboť Rusko není od 16. září 2022 Vysoká smluvní strana? Kontakty jsou přerušeny a rozsudek není kam odeslat.
Soud přijal opatření, že zúřaduje „ruské“ stížnosti přijaté do 16. září 2022. Při tom ve statistice soudu čeká k vyřízení neuvěřitelných 68 450 ruských stížností přidělených některé soudní formaci k 31. prosinci 2023. Je to 18 % všech stížností. I kdyby ESLP vydal sto rozsudků proti Rusku měsíčně, bude to činit padesát sedm let.
Zkusme se na tento stav podívat naprosto věcně a bez jakýchkoliv emocí. K tomu je zapotřebí postupovat tak, jak jsem již naznačil (společně s profesorem Bělohlávkem), tedy vykládat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod v dobré víře a hlavně rozumně.
Pro připomenutí, takovýto je obsah článku 36 odst.1: „Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení.“ Ruská federace není Vysokou smluvní stranou. Ruská vláda nemá tudíž na základě Úmluvy, na rozdíl od Vysokých smluvních stran, právo ani se písemně vyjadřovat, ani se účastnit slyšení.
Lze si možná představit postup předsedy ESLP podle článku 36 odst.2 Úmluvy: Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení. Tedy Ruská federace může být vyzvána jako „dotčená osoba, která není stěžovatelem“, aby se vyjádřila či se dostavila ke slyšení. Ale to není nárok Ruské federace, daný Úmluvou, být stranou řízení před ESLP. Záleží tedy pouze na uvážení jednoho člověka, tedy předsedy Soudu, zda vyzve nebo nevyzve. Navíc volby tohoto předsedy Soudu se nemohl zúčastnit soudce zvolený za Ruskou federaci. Takový soudce v současnosti není ani nemůže být, neboť Ruská federace není Vysokou smluvní stranou.
A vyvstává další problém, když si přečteme článek 26, odst.4 Úmluvy: „Členem senátu a Velkého senátu je automaticky soudce zvolený za dotčenou Vysokou smluvní stranu. Pokud takový soudce není nebo není schopen zasedat, zasedá jako soudce osoba vybraná předsedou Soudu ze seznamu poskytnutého předem touto stranou.“
Lapidárně řečeno ve všech „ruských“ řízeních před ESLP, která pokračovala poté, kdy již Ruská federace přestala být Vysokou smluvní stranou, nemohlo být složení jakéhokoliv senátu nebo Velkého senátu ESLP v souladu s Úmluvou. Je možný nějaký jiný výklad, jenž by byl veden dobrou vírou a vyzníval rozumně? Obávám se, že neexistuje.
Dále nebudu komentovat, leč rozhodně takto si, jako emeritní soudce ESLP, spravedlivý proces nepředstavuji. Dle mého názoru jediné korektní a velmi jednoduché řešení situace, kdy Ruská federace přestala být Vysokou smluvní stranou, by bylo všechna nedokončená řízení před ESLP přerušit a vyčkat, zda se situace z jakéhokoliv důvodu nezmění.
Velice důležitá je i ekonomická stránka věci. Ruská federace, která není Vysokou smluvní stranou, neplatí žádné příspěvky Radě Evropy. Tedy na účet všech ostatních Vysokých smluvních stran jsou zajištovány platy velkého množství ruských právníků (valná většina z nich získala během let i francouzské občanství), kteří nadále pracují na ESLP. Bez nich se prostě tyto ruské kauzy nedají řešit. Oni znají ruské právo a ruský jazyk, na rozdíl od soudců ESLP, kteří posléze rozhodují, samozřejmě bez účasti ruského soudce.
Na tomto místě připomenu Rawlsovu teorii, že spravedlnost je především slušnost a při nastavování kritérií spravedlnosti je zapotřebí začít právě slušností. Tato teorie však není ani nová ani převratná. Již Cicero ve svých De officiis konstatoval: „Fundamentum autem est iustitiae fides, id est dictorum conventorumque constantia et veritas.“ (Základem spravedlnosti je důvěra, to znamená stálost a upřímnost ve slovech i v dohodách).
Při nalézání spravedlnosti v oblasti mezinárodního práva Rawlsova teorie platí daleko více než v právu vnitrostátním, kde má stát možnost dodržování právního řádu vynutit státní mocí, což v oblasti práva mezinárodního je těžko představitelné. Ostatně na principu slušnosti v mezinárodních vztazích je velice správně založena Vídeňská úmluva o smluvním právu, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s interpretací mezinárodních smluv.
Nepovažuji tedy za slušné vůči všem daňovým poplatníkům, svobodným občanům Vysokých smluvních stran, že je v ruských kauzách před ESLP pokračováno na jejich účet a za podmínek, které nejsou, dle mého velmi silného názoru, v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
S tím souvisí ve vaší knize celkem šokující popis fungování kanceláře soudu. Počínaje personálem, který podléhá jinému, politickému subjektu a má tuto práci jako celoživotní pašalík. Konče neexistencí rozvrhu práce soudců a rozhodováním, na které národní soudce vůbec nemá vliv.
Informaci o absenci žurnalizovaných, číslovaných a řádně vedených spisů musí člověk číst dvakrát, aby jí uvěřil. Ze spisů u ESLP se může cokoli ztratit, jak vám potvrdila kolegyně se slovy, že „stav je stále stejný od doby, kdy na soud před dvaceti roky přišla a že se s tím nedá nic dělat“.
Soudci tedy dostanou spis k rozhodnutí na stůl od úředníků podle jim neznámých pravidel a v neznámém čase? Tak to je Kafkův Zámek i Proces v jedné realitě. A alarmující korupční potenciál. Opravdu se s tím nedá nic dělat?
Asi bude vhodné pro každého, kdo čte tento rozhovor, přečíst si i moji knihu. Možná můj přísně subjektivní pohled na fungování kanceláře ESLP, obsažený v knize, nebude vnímat až tak bezútěšně, jak je naznačeno ve vaší otázce. Ale problém je to obrovský. Nikdy jsem neměl ve zvyku něco planě kritizovat bez toho, že bych nenabídl vyřešení stavu. Činím tak i ve své knize. Ptáte se, zda se dá se stavem kanceláře soudu něco dělat. V závěru knihy jsem se k této otázce vyjádřil a pokládám za vhodné, abych citoval sám sebe, protože žádné jiné řešení jsem pro danou chvíli nevymyslel:
„Výběr nejbližších spolupracovníků soudců, tedy právníků kanceláře soudu, naléhavě volá po přirozenosti. Přirozený stav je prostý – výběr provádí soudce, jenž je za něj zodpovědný. Stav, kdy soudce nemůže do tohoto výběru zasáhnout, natož aby sám vybíral, musí být změněn. Prvním krokem k naplnění tohoto požadavku je, aby kancelář soudu skutečně řídil prezident soudu společně s užším vedením soudu a byl odstraněn stávající stav, kdy se kancelář doslova řídí sama.“
Až bude dosaženo shora uvedeného, budou muset následovat další pečlivě promyšlené, podrobné kroky, ale nejdříve musí být nastolen onen „přirozený stav“.
Neexistence knihovny, komparativního práva, výzkumu, jak popisujete, pak už je jen třešnička na dortu. Že Soud žádá informace o národním právu od těch, jejichž rozhodování posuzuje, už snad ani nepřekvapí.
Je to otázka právní vědy. Asi bychom se na tomto místě vrátili k onomu klimatickému rozsudku, kde ESLP vymyslel test, aniž by popsal kritéria. Je to obecně otázka vědy. Co si myslet o člověku s titulem profesora, který sepíše knihu, kde se vyjadřuje k vašemu jmenování a opře se pouze o své fantazie o vaší ženě a o fakt, že nemá rád Václava Klause? A příslušné stránky tohoto textu jsou publikovány tak, jak je v knize citujete.
Neplánujete zužitkovat vaši zkušenost právě ve výzkumu? V právní vědě? Nesouhlasím s jediným z vašich závěrů, totiž že na vině stavu jsou politici. Na vině jsou voliči, lidé, z nichž někteří mohli udělat více, ale neudělali.
Ve své odpovědi začnu odzadu. Pořád ještě žijeme v zastupitelské demokracii, alespoň doufám. Čili když hovořím ani ne tolik o vině, ale o odpovědnosti politiků, pak samozřejmě míním i odpovědnost voličů. Tedy se asi shodneme v tom, že jak občané-voliči, tak jimi zvolení politici, čím dál tím více rezignují na svobodný, odpovědný život ve vlastní komunitě a tím i v Evropě, potažmo v celém světě.
Pokud jde o právní vědu, rád bych zdůraznil myšlenku, kterou při nejrůznějších příležitostech opakuji a jsem o ní hluboce přesvědčen. Právo je jednoduchá vědní disciplína, za předpokladu, že stav naší mysli splňuje tři základní postuláty pro poznání práva. Jde o toto. Naše mysl, za prvé není naplněna zlou vůlí, za druhé dokáže logicky uvažovat a za třetí zná dokonale systém.
Bohužel právní věda v českém akademickém prostředí se formálně projevuje zcela jinak. Akademici jsou hodnoceni především podle počtu publikovaných článků v tom, kterém kalendářním roce. Nezáleží na tom, že ve valné většině tyto publikace nikdo nečte, hlavně když jsou vydány v tom správném časopise a je jich co nejvíce, na obsahu už příliš nezáleží. K tomu lze přičíst hromadění různých akademických hodností, aniž by bylo důležité, zda příslušný „hodnostář“ je vskutku kvalitní pedagog. Proto mě akademické prostředí a „výzkum“ nikdy příliš nelákaly. Dával jsem vždy přednost praxi.
Dovolím si oživit náš rozhovor příhodou z devadesátých let minulého století. V jedné velmi sledované kauze jsem zpracovával obsáhlé odvolání do prvoinstančního rozsudku. Protože jsem si velice vážil docenta Vladimíra Mikuleho (již zesnulého) z pražské právnické fakulty, konzultoval jsem celou věc s ním a text odvolání jsem mu dal přečíst. Jeho reakce mne docela vyvedla z míry. S úsměvem mi řekl: „Pane doktore, nechcete k nám jít dělat docenta? Bral bych vás hned, habilitační práci jste právě napsal.“ Takže takto se to má se mnou a „právní vědou“.
Nu a ona „práce“, jistého amerického profesora, jenž nemá rád Václava Klause a o které hovoříte ve své otázce, je názornou ukázkou toho, jak je dnes v celém světě „právní věda“ velice často pojímána.
Co říkáte na soustavně postupující normalizaci, regulaci, příkaznictví a trendu až do neuvěřitelných detailů v právu definovat, vymezovat všechny lidské činnosti? Vše sledovat, kontrolovat, nejlépe digitálně, vše pod dozor státu a raději trojnásobně. Navíc zákony stále měnit, až se prostředí pro lidi stává oním „tekutým pískem“, kterému se mají stále přizpůsobovat. Nejvíc mě zneklidňuje, že debata o těchto jevech skončila.
Neexistuje debata o svobodě. Ta smlouva se přece jmenuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Slovo svoboda ale zmizelo z veřejného prostředí. Zákaz, jaký to fenomén svobody, napsal jste v Základních slovech, připomenu.
Ano, svoboda a její ochrana je určitě nejdůležitější otázkou dneška. Neřekl bych, že debata o ochraně svobody neprobíhá. Bohužel se však soustředí toliko na některé otázky, jako je svoboda slova nebo omezení osobní svobody v souvislosti s nemocí, jež je prohlášena za pandemii, leč chybí ono podstatné. Skutečný důvod, proč se svoboda především z evropského prostoru vytrácí, diskutován není. Inu, dle mého skromného názoru, velká část obyvatelstva Evropy nemá o skutečně svobodný život zájem. Tedy o život, jenž je prožíván především na vlastní odpovědnost, co nejvíce bez pomocné berličky státu či mezinárodních organizací. Roste velice rychle počet mladých lidí, jejichž snem není něco v životě dokázat díky svým schopnostem, ale hned po ukončení studia (pokud možno co nejdelšího) zaujmout úřednické místo ve státní správě anebo v mezinárodní organizací. Výdělek za tuto činnost vůbec nemusí být snový, hlavně když je zaměstnání spojeno s každoměsíční jistotou příjmu, o který už není zapotřebí příliš usilovat. Je to stejné jak v České republice, tak ve Francii, kde v posledních letech ponejvíce žiji.
1.července 1990 jsem byl ve svých třiceti osmi letech postaven před holý fakt, že od tohoto dne se stává advokacie v České republice privátním, svobodným povoláním. Ze dne na den jsem si na vlastní účet musel pronajmout vhodné místnosti pro kancelář a vybavit je, zaměstnat sekretářku, určit si přibližnou částku měsíčního i ročního rozpočtu při kterém nebude provoz advokátní kanceláře ohrožen a naučit se mnoho věcí, které jsem předtím, ač jsem byl dobrý advokát, nikdy nedělal. Velmi rychle jsem si osvojil ono přirozené, co je upraveno v čl.2., odst. 4. naší Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Osvojil jsem si s nadšením zákaz, jako základní fenomén svobody v rámci života komunity! A dělal jsem vše, co mi zákon neukládá, aby se moje advokátní kancelář rychle etablovala na trhu a byla lepší, kvalitnější než konkurence.
Člověk, jenž po skončení studia míří ihned do státní sféry (nebo na úřednický post v mezinárodní organizaci) je nadšen pro zcela jiné věci než pro činnost, která není zákonem zakázána. Jemu je vlastní předchozí odstavec naší Ústavy, tedy čl.2., odst.3.: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ On potřebuje pro svoji profesní činnost zákonný příkaz, tedy způsob, jenž stanoví zákon. Když takový zákonný způsob nenajde v příslušném předpise, volá po dalším předpise, po dalším zákoně, který by upravil zdánlivý problém, jenž se vyskytl. Takový člověk nesnáší nejistotu, kterou přináší vlastní odpovědnost, vlastní rozhodnutí. Chce v klidu dělat vše v rámci, co možná nejpodrobnějšího předpisu, nic jiného jej nezajímá, všeho jiného se doslova bojí, nejvíce vlastní svobody.
Nechci v žádném případě zlehčovat práci ve státní správě (v mezinárodní organizaci), ale ten, komu je ostatními občany svěřen post ve státní správě (lhostejno zda volbou, jmenováním či uzavřením pracovní smlouvy), by měl mít dostatečnou zkušenost z života na vlastní odpovědnost. Znát důkladně život, ve kterém neexistuje jistota měsíčního příjmu. Takového příjmu, jehož zdrojem jsou jen a jen peníze vybrané od daňových poplatníků ve sféře soukromé.
Můžeme se bavit o dalších ohroženích svobody, jako jsou příliš vysoké daně, nesmyslné dotace, ale osobně se domnívám, že nejdůležitější pro ochranu svobody je vědomí občanů, že výkonem ochrany svobody lze pověřit pouze toho, kdo už ve svém životě dokázal se svobodou odpovědně nakládat. A za to není odpovědný nikdo jiný než všichni občané. Neexistuje žádné my a oni.
Když jsem více jak devět let vykonával funkci soudce ESLP, tak jsem byl každodenně ve styku s pracovníky kanceláře Soudu. Mnozí z nich mi připadali jako živočiši (živočichy jsme my všichni, nemyslím to urážlivě) ve zlaté kleci. Zajištěni velmi slušným platem, velice se obávající svoji klec opustit, protože život „bez stálého přísunu potravy“ si již neumí vůbec představit, ani se v takovém životě pohybovat. Snad nejotřesnější, a přitom zcela upřímné odpovědi se mi dostalo od jedné ze zaměstnaných právniček na Soudě na tuto otázku: „Proč jste si vybrala pro svoje uplatnění právě Evropský soud pro lidská práva? Jaká právní filozofie je vám vlastní“. Velice lakonicky a bez uzardění odpověděla: „Právní filozofie je blbost. Mojí jedinou filozofií je vydržet tady do důchodu.“ Bylo mi jí docela líto. Život se má „prožít“ a ne „vydržet“. Jenomže Štrasburk je místo spojené s vrcholnou ochranou svobody v Evropě…
A tak si musí každý občan České republiky, jemuž je vlastní svoboda a s ní spojená osobní odpovědnost, položit další otázku. Udělal jsem dost pro ochranu svobody v mé komunitě, když nejvyšší představitel země, tedy prezident republiky, svůj profesní život spojil jen a jen s mezemi a způsoby, které stanoví zákon? Je v České republice zajištěna skutečná justiční ochrana svobody, když např. předseda Ústavního soudu nebo předseda Nejvyššího správního soudu taktéž spojili svůj profesní život pouze s mezemi a způsoby, které stanoví zákon? Odpověď je na každém z nás
