„Stálo to za to?“, zeptal se v roce 1986 soudce. „Stálo!“, odpověděl státní notář.

– „Co Vám zůstalo?“, křičel jsem dychtivě už od dveří břeclavské pobočky Čedoku v prosinci 1985. „Paříž pro dvě osoby“, zvolala referentka cestovní kanceláře. „Beru!“, vyhrkl jsem bez váhání, aniž bych se zeptal na cenu a termín. „Když, tak si na to půjčím“, běželo mi hlavou. Kamaráda jsem na cestu nemusel přemlouvat.

Zahraničních zájezdů, zejména do „kapitalistické ciziny“, bylo málo. Cestovních kanceláří také mnoho nebylo. V socialistickém Československu platil státní devizový monopol. „Bez peněz“ v tu dobu stát nechtěl lidi pouštět do ciziny. Deviz ale bylo málo, a proto byly na příděl. Koruna se stala volně směnitelnou měnou až od října 1995.

– Jistý devizový způsob řešení se nabízel od února 1988. Stalo se tak prostřednictvím složení valut, „darovaných“ devizovým cizozemcem, například zahraničními studenty, anebo skutečně poskytnutých příbuznými žijícími v cizině při jejich návštěvě Československa. Možnost oficiálního vyvezení valut tímto způsobem platila už nějakou dobu. Dosud se ale smělo jednat jen o devizové „přilepšení“ navíc. Vše se odehrávalo na brněnské pobočce Československé obchodní banky.

Právě od února 1988 nastala změna. Z bankovního potvrzení o složení darovaných valut pro účely zahraniční cesty byla vyškrtnuta neblahá slova „Nenahrazuje devizový příslib“. Od té doby jej bankovní potvrzení nahrazovalo! Politicky to nebylo nijak propagováno. Jen Svobodné slovo, tiskový orgán, na vedlejší koleji stojící Československé strany socialistické, o tom přineslo krátkou, ale výbušnou, zmínku. Svobodné slovo jsme odebírali, četl jsem je a lehce přehlédnutelná drobná zpráva mě hned zaujala. Změna to byla zásadní. Hodně lidí ji využilo. Hned z jara 1988 jsem se svou dívkou odjel na pár dnů do Vídně. Čekal jsem na možnost cesty z Brna do Vídně osmnáct let, od svých jedenácti. Kamarád takto odjel do Itálie pracovat. Podle italského práva ovšem na černo. Začali se rozjíždět další známí …

Zatím jsme ale ještě v roce 1985 a chystáme se na zájezd na jaře 1986.

Podmínkou individuální soukromé cesty „do kapitalistické ciziny“, kam kupodivu patřily i rozvojové země „lidově-demokratické“, přesněji naprostá většina světa, bylo v tu dobu získání devizového příslibu Státní banky československé. O něj ale býval obrovský zájem. Devizových prostředků, valut a deviz, stát neměl nazbyt, a tak se dostalo jen na toho, kdo prošel sítem. Navíc socialistický stát cestám do „kapitalistické ciziny“ nijak nefandil. Mnozí lidé se z nich nevraceli. Trestně vzato „uprchli“.

Byla zde sice právní možnost mít vlastní devizový účet v bance, tj. konto vedené v cizí měně. Jenže zřízení takového účtu pro „devizového tuzemce“ podléhalo povolení Státní banky československé podle devizového zákona. Státní banka československá totiž prováděla státní devizový monopol. Široko daleko jsem osobně znal jen jednoho člověka, který měl v té době vlastní devizový účet. Takové případy bývaly spíše ojedinělé a odůvodněné devizovými platbami ze zahraničí. Navíc socialistický stát upřednostňoval tzv. tuzexová konta, kdy stát si devizy ponechal pro sebe a příjemci za ně dal jen odběrní poukazy na zboží domácího podniku zahraničního obchodu Tuzex.

Dostal jsem nápad. S jedním z kamarádů jsme uvažovali o publikování textu o bitvě u Slavkova v Kanadě, kde měl kamarád strýce. A tím pádem o devizovém příjmu v podobě autorské odměny ze zahraničí. Nebylo ale jisté, zda by nám Státní banka československá pro takový případ povolila zřízení účtu vedeného v cizí měně. Tu bychom následně použili ke krytí individuální soukromé zahraniční cesty do „kapitalistické ciziny“. Aniž bychom museli žádat, jako valná většina ostatních, o devizový příslib. Od záměru s nejistým právním výsledkem jsme proto ustoupili. Stačil jsem jej ještě projednat s jediným mně osobně známým „devizovým tuzemcem“ vlastnícím devizový účet. Jednalo se o českého činovníka zahraniční „mezinárodní nevládní organizace“. Nápad na zahraniční publikaci bral za dobrý. Ale ani jemu nebylo jasné, zda bychom skutečně získali administrativní povolení „udržet si cizí měnu“.

Tehdy jsem ještě nevěděl o „občanském triku“, jak se nenechat „opít rohlíkem“. Československá obchodní banka nebo Živnostenská banka a možná ještě některá banka slovenská totiž nabízela „devizovým tuzemcům“, kterým přišly devizy ze zahraničí, zřízení tzv. tuzexového konta. Místo cizozemské měny by příjemce dostal odběrní poukazy na zboží ve zvláštních obchodech, třeba na Nescafé.

Kdepak! Srdnatí, poučení, občané dokázali dát „šach mat“!

Člověk, „devizový tuzemec“, měl v takovém případě chtít zřízení vlastního devizového účtu. Anebo, nechť banka vrátí devizové prostředky odesílateli zpět do zahraničí! A v tom spočívala „občanská past“. Banka by vrácením deviz do zahraničí totiž mohla ohrozit devizové hospodářství socialistického státu způsobením devizové škody. Větší devizová škoda by už byla trestná. Přinejmenším by se mohlo jednat o přestupek ve finančním hospodářství porušením devizové kázně. A ejhle, za těchto okolností se povolení Státní banky československé ke zřízení devizového účtu stávalo dostupnější. Odůvodnit se dalo státním zájmem na předejití hrozbě devizové škody, ze které mívali bankovní úředníci obavy.

I kvůli tomu všemu existovala značná poptávka po zahraničních zájezdech cestovních kanceláří. V ceně zájezdu, placené v československých korunách, bývalo i malé kapesné v cizí měně. A tím bylo vyřešeno, aby „socialistický člověk“ nebyl za chudáka v „kapitalistické cizině“.

O zahraniční zájezdy býval až takový zájem, že lidé spali přes noc ve frontách před cestovními kancelářemi, aby na ně přišla řada, až začne druhý den prodej. A to bylo, co říci! Zájezdy na příští rok se totiž začaly prodávat v pátek nebo sobotu kolem Mikuláše, když už bývala pořádná zima. „Rád bych jel, ale nachladit bych se zrovna nechtěl …“, říkal jsem si v duchu.

V pondělí ráno, až vše pominulo, stavil jsem se v břeclavské pobočce Čedoku naproti budově justičních orgánů. Už před rokem jsem s tím měl dobrou zkušenost. Poradila mi to paní z podatelny okresního soudu. Ve srovnání s Brnem býval v Břeclavi o zahraniční zájezdy menší zájem, a tak byla šance, že něco zůstane v prodeji ještě pondělní ráno. A zůstalo …

Devizové krytí zahraniční cesty byla jedna věc. Druhá, neméně obtížná, spočívala v získání dovolení opuštění republiky.

Držitelem cestovního pasu byl kde, kdo. Moc mu to ale nestačilo. K cestám do naprosté většiny států světa, kromě sedmi vyjmenovaných, bylo nutné mít, kromě československého cestovního pasu a cizozemského vstupního nebo i transitního víza, též „kouzelný papírek“, který teprve otvíral československou hraniční závoru. Byla to jednorázová, spíše výjimečně trvalá, výjezdní doložka k cestovnímu pasu. Zahraniční státy nijak nezajímala. Vždyť našinec měl cestovní pas se vstupním vízem. O to více ale výjezdní doložka zajímala československé orgány.

Znám případy, kdy lidé obdrželi výjezdní doložku k cestovnímu pasu k účelu pracovní cesty do „kapitalistické ciziny“. Taková cesta byla shledána v zájmu státu. K individuální soukromé cestě do stejné země ji však nedostali.

Výjezdní doložka k cestovnímu pasu měla, přinejmenším politicky, povahu dočasné „propustky“ z vojensky střeženého „tábora míru a socialismu“. Prodlení s návratem bylo soudně trestáno jako nedovolené opuštění republiky. Profesní dráha některých nedávných či dnešních soudců se odvíjela, krom jiného, od „uvědomělého“ trestání těch lidí, kteří propustku „zneužili“ a vrátili se do „tábora“ později, než jim stát dovolil, anebo vůbec ne, čímž uprchli.

Jenže, k žádosti o vydání výjezdní doložky bylo od jara 1970 vyžadováno předložení potvrzení o „souhlasu vedoucího nebo jím zmocněného zástupce organizace, u níž je občan v pracovním nebo služebním poměru“. Žádné „doporučení“ či něco podobného, ale přímo souhlas!

U umělců ve svobodném povolání musel být předložen souhlas místního národního výboru podle místa trvalého pobytu. Podobně ve zcela ojedinělých případech pracovních poměrů mezi občany. U studentů zase souhlas ředitele školy nebo pověřeného funkcionáře vysoké školy, samozřejmě členů KSČ. Na vysoké škole tomu předcházelo písemné vyjádření „vedoucího učitele skupiny“ a „vedoucího učitele ročníku“, zpravidla členů KSČ.

K žádosti o výjezdní doložku musel být předložen souhlas! Poněkud jako za „nevolnictví“. Lidé kvůli tomu měnili zaměstnání. Jako náš diskotékový zvukový technik. Jinak by se mu nepodařilo uprchnout do Austrálie.

Větší nebo významnější zaměstnavatelé měli vypracován celý vnitřní systém posuzování zaměstnaneckých žádostí o souhlas k soukromé nebo turistické zahraniční cestě o dovolené či o víkendu. Tak tomu bylo u Krajského soudu v Brně, pod který jsem personálně spadal jako státní notář.

Nejprve jsem musel získat doporučení „společenských organizací“, působících při okresních justičních orgánech. U mě „jen“ od Revolučního odborového hnutí, na kterém už po desetiletí nebylo pranic „revolučního“, a od Socialistického svazu mládeže.

„Nemohu Ti přece dát jen tak razítko na žádost!“, durdil se předseda „svazácké organizace“ při okresních justičních orgánech, jinak trestní soudce, když jsem za ním přišel. „Ach jo,“ pomyslel jsem si, „děláme si to všechno sami …“.

Pořádné průtahy a různé obstrukce nastaly na krajském soudě.

„Máme systém udělování souhlasů jen jednou za tři roky!“, zněla odpověď vedoucího útvaru kádrové a personální práce, jinak civilního soudce. Do „systému“ jsem se jim nevešel. V roce 1985 jsem byl na autobusovém poznávacím zájezdu Cestovní kanceláře mládeže do Jugoslávie a Řecka.

Neúprosnou prací téměř mravenčí a poněkud úhybně se mi nakonec podařilo souhlas předsedy krajského soudu získat. Doslova na poslední chvíli. Konečně jsem mohl požádat orgán pasů a víz Ministerstva vnitra v Brně o udělení výjezdní doložky k cestovnímu pasu. Orgánem byla krajská správa Sboru národní bezpečnosti. Při podávání žádosti o výjezdní doložku jsem předložil průkaz státního notáře namísto občanského průkazu. „Když jste státní, já jsem také státní, rovný s rovným“, povzbudil jsem se v duchu. Ačkoli na to měl „orgán“ třicet dnů, zadařilo se to během pěti dnů, den před odjezdem na zájezd. Důvod úspěchu byl jednoduchý. Návštěvnice diskoték, „motačky šňůr“, go-go girls a fanynky mívaly své rodiče. Otcové plnili přání dcer ….

– Ještě zbývalo před zahraniční cestou do „kapitalistické ciziny“ včetně naprosté většiny států světa odevzdat vojenskou knížku vojáka v záloze. Odevzdávala se na posádkové správě podle trvalého pobytu anebo „zbrojnošovi“ z útvaru pro zvláštní úkoly, pokud byl u zaměstnavatele zřízen. Tak tomu bylo na krajských soudech a v jiných významných případech, vedle útvarů kádrové a personální práce. Písemné potvrzení o odevzdání vojenské knížky musel mít cestující člověk, voják v záloze, u sebe pro případ jeho pohraniční kontroly. Co kdyby někdo zapomněl odevzdat vojenskou knížku a omylem ji přibalil do kufru? Politický stihomam sociální elity byl značný. A to jsme zažívali, jinak oslavovanou, dobu míru a veřejného pokoje.

– Až po převratu roku 1989 se dostalo do veřejného povědomí, že nicneříkající „číselná statistika“ na výjezdní doložce k cestovnímu pasu obsahovala tajné kódy typu „bez prohlídky“, „prověřit valuty“, „osobní prohlídka nutná“ apod. Právně se tomu, zcela přemrštěně, říkalo „prevence“ trestné činnosti. Nezapomeňme, že „socialistická společnost“ měla povahu dohlédací společnosti. Vládnoucí elita chtěla mít vše pod kontrolou.

Výjezdní doložku k cestovnímu pasu jsem obdržel v pátek odpoledne. Odjezd na zájezd byl v sobotu dopoledne z Prahy. Rychle jsem doplatil zbytek ceny zájezdu poštou. Do břeclavské pobočky Čedoku bych to už z Brna nestihl. S doplatkem jsem čekal, jak to celé dopadne. Ve vlaku jsem ukázal vedoucímu zájezdu útržek poštovní poukázky o zaplacení doplatku ceny zájezdu. Měl mě na listině jako dlužníka. Tím by to skončilo. Ochomýtla se však u toho celnice, i když ji to služebně nemělo vůbec zajímat. Důrazně upozornila vedoucího zájezdu, že poštou zaslané peníze je možné do šesti hodin vzít z pošty zpět. Nic takového jsem netušil, jen jsem prý zezelenal z poslední, zcela nečekané, překážky. Nevěděl to ani vedoucí zájezdu. Dodnes nevím, zda to vůbec byla pravda. Celnice mě asi měla za zvlášť rafinovaného emigranta, který se chce na své emigraci ještě obohatit na úkor socialistické organizace, Čedoku. Vedoucí zájezdu zareagoval tak, že mi malé kapesné ve francích, které bylo zahrnuto v ceně zájezdu, vydá až po prověření, zda platba doplatku Čedoku skutečně došla. Vzhledem k víkendu to trvalo až do úterka. Nijak mi to nevadilo. S kamarádem jsme pašovali vlastní valuty. Zásadní bylo nemít valuty u sebe ani v zavazadle, protože hrozila prohlídka při devizové kontrole. Proto jsme ještě před hranicemi ukryli bankovky po různých vlakových vagónech. Vyjma vagónu, ve kterém jsme seděli. Odšroubovali jsme výstražné cedulky typu „Nepoužívejte záchod ve stanici!“, valuty skryli pod ně a vše zase zašroubovali. Možná amatérské, ale relativně bezpečné. Potíž ale byla s malým šroubovákem. Pro případ jeho nalezení jsme vymysleli „krycí legendu“. Použili jsme šroubováček, který byl součástí propagační sady drobných nástrojů v plastovém balení se značkou Strojimportu. Sada byla určena jako suvenýr či obchodní pozornost zahraničním partnerům. Dosud ji mám a občas používám.

Po přejezdu státní hranice stačilo v klidu projít vagóny a „vybrat peníze“. V normální době by mě nic takového ani nenapadlo …     

Celé martyrium kolem našeho pařížského zájezdu Čedoku v roce 1986 vydá za samostatný, tragikomický a hlavně hodně zamotaný příběh se šťastným koncem.

– „Nechoď na Pigalle v noci!“, křičela za mnou starostlivá matka, když jsem odcházel. „Dobrý tip!“, řekl spolucestující kamarád.

Drobně pršelo. Postávali jsme s kamarádem na pařížské ulici Saint-Denis pod domovní římsou. Vedle stála docela pěkná prostitutka. Začala nás posunky odhánět, ne lákat. „Divné pařížské mravy“, pomyslel jsem si, „prostitutka odhání muže“. Aby bylo jasno, nevěděli jsme, co se na ulici Saint-Denis smí, a tak jsme stáli schováni před deštěm na jejím „vyšlapaném“ místě. Řekl bych, na její „značce“ jako bývají značky pro herce na divadelním jevišti.

Další zážitky z Paříže přeskočím … zcela záměrně …

Uvedu jen drobnost. Procházeli jsme obchody s gramofonovými deskami. Zaujalo mě v nich velké množství „cédéček“, kompaktních disků s hudebními nahrávkami. U nás se sice od roku 1985 licenčně vyráběl, drahý, přehrávač kompaktních disků (CD), nesoucí značku TESLA MC 900 (původně Philips CD 204), ale z „cédéček“ bylo v československých obchodech nabízeno jen pár titulů. Kupodivu mezi ně patřily koledy. Národní podnik Supraphon v roce 1986 vydal na kompaktním disku Zpěvy betlémské od Jana Seidla. O rok starší zvukový záznam, střih i výsledný záznam byli digitální. Obchodně se počítalo nejen s domácím prodejem, ale zřejmě hlavně s vývozem do „kapitalistické ciziny“. Roku 1988 Supraphon zase vydal kompaktní disk Koledy evropských národů. Stál 175 Kčs. Mám na něm dodnes nalepenou cenovku. Jednalo se o analogový starší záznam ze 60. let. Analogové bylo i směšování a střih. Digitální byl až výsledný záznam. Vzpomněl jsem si na svého otce, jak kdysi za mého dětství pookřál, když ve vánočním vysílání Československého rozhlasu opět uslyšel hrát a zpívat koledy. Po nějakou dobu totiž byly koledy z ideově-politických důvodů v rozhlasovém vysílání nahrazeny ryze světskou vážnou hudbou. Rozhodovali o tom „vědečtí ateisté“ z ústavně „bojového svazku“. Oba československé vánoční kompaktní disky z let 1986 a 1988 obsahovaly, krom jiného, nahrávku staré české skladby Narodil se Kristus Pán.

Účastníci pařížského zájezdu v roce 1986 nás dva s kamarádem tipovali jako potenciální emigranty. Nic takového jsme ale neměli v úmyslu. Žili jsme své životy doma. Šest lidí ze zájezdu se však domů nevrátilo a uprchlo. První pán vystoupil z přímého vlaku již cestou do Paříže na první zastávce v západním Německu. Asi nechtěl nic riskovat. Zůstala po něm jen síťovka visící ve vlakovém kupé. Další lidé si ještě užili zaplacený zájezd a uprchli až na konec. Posledním byl trochu smutný pán středního věku. Asi dvakrát nastoupil na pařížském Severním nádraží do našeho vlaku do Prahy a zase vystoupil, váhal … Říkal, že mu jedna paní povídala, že se o něho postará … Nemluvil cizími jazyky, nevím, jak to poznal. Možná to bylo nějaká „značkářka“, kdo ví … Na poslední chvíli zůstal stát na nástupišti. Mávali jsme mu z oken odjíždějícího vlaku a přáli mu šťastný nový život.

Na vlakovém hraničním přechodu v Československu probíhala pasová a celní kontrola. Příslušník Pohraniční stráže vyhrkl na vedoucího zájezdu: „Kolik lidí zůstalo!?“ Věděl, že se lidé nevracívají. Jen netušil, kolik. „Šest“, odpověděl suše vedoucí zájezdu. „To je chyba vedoucího!“, zahřměl pohraničník. Asi nám měl vedoucí zájezdu pod nějakou záminkou vybrat cestovní pasy a schovat je až na zpáteční cestu.

Než se vlak rozjel, stáli jsme s kamarádem ve vlakové chodbičce u otevřeného okna. „Tak už to máme za sebou“, oddechl si kamarád nahlas. Myslel tím československou pasovou a celní kontrolu. Pod vlakovými okny chodící muž v civilu sebou trhnul. Zavelel, aby kamarád okamžitě vystoupil i s věcmi z vlaku na prohlídku do služební místnosti. Vlak nečekal a odjel. Kamarád přijel do Prahy se zpožděním osobním vlakem na své náklady. Ještě se dvěma dalšími účastníky zájezdu jsme ho soucitně čekali na pražském hlavním nádraží. Nic u něho nenašli. Co by také mohli najít? Všechny pašované franky jsme v Paříži utratili. Přivezli jsme jen drobné dárky. „Orgány“ mu však sebrali časopis Playboy, který z legrace koupil známému a nikde neskrýval. Potvrzení o odebrání věci nedostal. No, raději si o ně ani neříkal …

Domů jsme přijeli nad ránem. Poněkud provokativně jsme se „po návratu z Paříže“ zastavili na diskotéce v nočním G-clubu v hotelu Grand naproti nádraží. Zatelefonoval jsem ráno z domu vedoucímu státnímu notáři do Břeclavi, že si beru ještě den dovolené. Vůbec neposlouchal, co říkám. Stále jen zděšeně opakoval „Odkud voláš, odkud voláš!?“ No, z Brna …, pochopil to asi až napotřetí. Co jsem mu říkal, nevnímal. Tak byl vystrašen, že jsem uprchl do ciziny. 

„Stálo to za to?“, zeptal se mě soudce krajského soudu z odvolacího notářského senátu při návštěvě našeho státního notářství.

„Stálo!“, odpověděl jsem.