Kdekdo je přesvědčen, že zvýšeným zavíráním se dobereme lepší společnosti. Případně zvýšeným udáváním a následným zavíráním. Obecně u nás momentálně vyhrává představa, že na všechny společenské neduhy je tu trestní právo, komentuje pro Českou justici aktuální dění advokát Tomáš Sokol.
S nastávajícím jarem bývají naši psi vždycky neklidní. Větří a tváří se, jako by něco tušili. Vypadá to, že u některých státních zástupců to funguje podobně. Akorát, že to jejich jaro nebo předjaří už trvá nějak moc dlouho. Na můj vkus.
Nemyslím tím jen na aktuální vpád Vrchního státního zástupce z Olomouce do hájemství poslaneckých práv a povinností. I když ten taky, protože nemá chybu. Výslovně podotýkám, že nekomentuji samo zahájení trestního stíhání pana expremiéra. To je věc jiná a možná je kolem toho trochu zbytečně křiku. Ovšem jestli je pravdivé to, co měl k tomu pan vrchní státní zástupce z Olomouce říct za zdůvodnění, to je jiná káva. Podle jeho mediálních výstupů se dá soudit, že ve své duši stále hýčká co etalon poslaneckých ctností a povinností obraz jakéhosi všelidového poslance, který tu je (soudruzi) pro nás. Pro lid.
Tenhle model, původně ročník 1948, který ostatně nikdy nefungoval, obecně označovaný za národně-frontový, vyšel z módy a přestal se vyrábět, jakož i distribuovat, zhruba na konci roku 1989. Podobně opuštěna byla představa sboru poslanců, kteří v nerozborné jednotě usilují svým hlasováním o světlé zítřky pracující třídy. Namísto toho jsme se dobrali Parlamentu, jehož posádka slouží vlasti tím, že zastupuje různé zájmy různých skupin občanů. Já si kupříkladu nemyslím, že by taková poslankyně Semelová měla i jen málo společného s mými zájmy. A dokonce si to výslovně nepřeju. Tedy leda že bych se chtěl oběsit. To bychom se nejspíš shodli. Stejně tak mne nezastupuje severokorejský komunista s moravským akcentem a řada dalších poslanců (a senátorů), jejichž společným znakem je duševní pajdavost. Není mi sice jedno, co v Parlamentu vyvádějí, ale nemohu jim to vyčítat, když už se tam dostali alespoň přibližně legálním způsobem. Taková je podstata demokracie a nikdo, ani Vrchní státní zastupitelství z Olomouce, by se ji nemělo pokoušet vylepšit cestou trestního práva. A to bez ohledu na to, že poněkud pitomě formulovaný článek Ústavy tomu nahrává.
Není to ani týden, co jsem odeslal stížnost proti usnesení, jímž poněkud akční státní zástupkyně ustanovila obchodní společnosti opatrovníka. A zdůvodnila to tím, že jednatelé jsou v konfliktu zájmů. V důsledku čehož by v rámci stávajícího trestního řízení neuplatnili za společnost nárok na náhradu škody. Vůbec jí nevadí, že něco takového dovoluje občanský zákoník pouze soudu. Ale zejména, že to je celé skrz na skrz hloupost. Ti jednatelé jsou totiž současně i vlastníci zmíněné společnosti, a když si usmyslí, tak prostě rozhodnou na své valné hromadě, že společnost případnou náhradu škody promíjí. To aby jim státní zástupkyně toho opatrovníka přidělila už na furt. Což jak známo je v roce 1968 zavedená jednotka dočasnosti. A jako takové pěkné zakončení ta paní státní zástupkyně poslední větou oznamuje, že jmenováním opatrovníka zaniká plná moc advokáta, doposud zmocněného, aby společnost zastupoval v trestním řízení. Něco takového zákon taky nedovoluje ani náhodou. Ale konala nepochybně s jistotou, že je to tak správné, protože to tak má být. A když to tak má být, prostě se občanovi úředně sdělí, že všechno bude jinak, protože erární papoušek mu z osudí vytáhl jinou budoucnost.
Anebo před zhruba měsícem si docela slušně postavený státní zástupce veřejně stěžoval, jakéže obtíže Česká advokátní komora klade při prohlídce obydlí, kanceláří, případně jiných doupat, ve kterých advokáti poskytují právní služby. Stýská si nad tím, že policisté by chtěli všechno prohledat, protože vědí, co hledají, ale nevědí, kde by to mohlo být, ovšem, brzda pokroku, Česká advokátní komora prostřednictvím nastrčeného zástupce jim tuhle veselici kazí.
Pro ne zcela orientované publikum přeloženo. V advokátní kanceláři probíhá prohlídka, při které se policisté zajímají o obsah jednotlivých klientských spisů, do kterých by se rádi podívali. Ze zákona povinně přítomný zástupce České advokátní komory řekne nikoliv, pokud se chcete do tohoto spisu podívat, tak ho nyní zapečetíme, bude předán soudu a soud přezkoumá, jestli je tam něco, co by vás mohlo (a hlavně smělo) zajímat. A to policistům vadí. Zejména když potom soud nijak nerozhodne, protože to nikdo nenavrhl, anebo nerozhodne v jejich prospěch.
Zřetelně nikomu nedochází, že ty spisy prostě jsou co do obsahu klientů, nikoliv advokáta. A samozřejmě je možné, že do nich mohl něco schovat. Podobně jako by si nájemník bytu ve věžákovém domě mohl něco schovat u některého ze sousedů. Což jistě taky nelegitimuje domovní prohlídku celého baráku.
V rámci boje se zločinem přicházejí orgány činné v trestním řízení s neuvěřitelnými nápady. Momentálně prožívají boom. Oni i ty nápady. Kdekdo je přesvědčen, že zvýšeným zavíráním se dobereme lepší společnosti. Případně zvýšeným udáváním a následným zavíráním. Obecně u nás momentálně vyhrává představa, že na všechny společenské neduhy je tu trestní právo. Ne že by to bylo poprvé a určitě taky ne naposledy. Ochota lidí poučit se z vlastních chyb je značně limitovaná. O tom svědčí počet opakovaných usednutí na rozpálená kamna nebo opakovaných sňatků. Což může být de facto totéž. Nicméně, alespoň zhruba by zákony a základní principy demokracie být respektovány měly. A to i těmi, kterým se souborně říká orgány činné v trestním řízení.
Tomáš Sokol, advokát
