Veřejná správa disponuje obrovským množstvím dat. Ta by mohla sloužit jako podklad pro konání v době krizí, ve vědě a výzkumu, jako základ pro rozhodování na základě informací z dat ve veřejné politice a jako nástroj vyhodnocení úspěšnosti již schválených zákonů. Ale neslouží. Stát totiž s daty neumí nakládat a tím se každý rok obírá o miliardy. Změnit to má nový zákon.
Jakých skupin obyvatel se týkají exekuce a jaký mají dopad na jejich zaměstnanost? Kolik lidí se nachází v chudobě a jak jim pomáhá sociální systém? Jaké ekonomické dopady má roční odklad školní docházky? Jak často lidé mění práci a jaký to má dopad na jejich mzdy? A jaké faktory ovlivňují výskyt nelegální migrace v Česku?
Odpovědi na všechny tyto otázky by státní správa mohla znát. Ale nezná. Důvodem je nedostatečná práce s daty. „Veřejná správa nemá dostatečné informace o řadě věcí, které reguluje. Nejde o statistiku toho, kolik věcí je rozhodováno nebo kolik lidí je v úpadku na základě rozhodnutí soudu, ale třeba toho, jestli opatření, která se dělají například ve vztahu k oddlužení, skutečně mají nějaký efekt. Třeba jak se promítají do stavu exekucí nebo do čerpání sociálních dávek,“ řekl v rozhovoru pro Českou justici náměstek ministra spravedlnosti Pavla Blažka Karel Dvořák.
Dílčí informace – třeba o počtech lidí v exekuci – jednotlivé úřady mají. Ale už je nedokáží propojit s daty, které sbírají jiné orgány veřejné správy.
„Úřady nevnímají tuto vlastnost a publikaci jako důležitou a často postupují pouze v minimálních parametrech daných zákonem,“ říká Michal Bláha, zakladatel portálu Hlídač státu, který působil také jako poradce místopředsedy vlády pro digitalizaci.
To má dva hlavní důsledky. Jednak musí občané každému úřadu znovu a znovu poskytovat stejné informace. Ale hlavně: stát se tak připravuje o důležitý nástroj. Informace, které by v anonymizované formě mohly sloužit jako důležitý tahák při tvorbě politik.
Série nových zákonů a „popostrčení“ z Bruselu
To se postupně mění, především díky evropské legislativě. V poslední době se proto přijal třeba zákon o otevřených datech, který navazuje na evropskou směrnici podobného názvu. Teď k tomu přibude další nástroj: zákon o správě dat a o řízeném přístupu k datům. Ten mimo jiné převádí do českého právního řádu evropský akt o správě dat.
„Materiál je nyní zaevidován Úřadem vlády a čeká nás projednání materiálů komisemi Legislativní rady vlády a Legislativní radou vlády,“ uvedl mluvčí DIA Jan Hainz.
Orgány veřejné správy – s výjimkou těch, u kterých by hrozilo vyzrazení citlivých dat, jako jsou bezpečnostní složky, zpravodajské služby nebo třeba ministerstvo obrany – budou muset vytvořit a pravidelně aktualizovat své katalogy dat. DIA pak vytvoří národní katalog, který bude fungovat jako veřejně přístupný zdroj informací o datech veřejné správy. Zároveň bude sloužit jako místo, přes které budou například vědci nebo novináři podávat žádosti o řízený přístup k datům veřejné správy.
Orgány veřejné správy také budou mít povinnost zpřístupnit na žádost svá data, pokud žadatel splní všechny zákonné náležitosti. To umožní opakovaně používat data veřejného sektoru pro řadu způsobů využití, od výzkumu přes tvorbu aplikací po nastavování nových veřejných politik.
Přínosy vs náklady
Celá věc samozřejmě nebude zadarmo. Podle toho, jakou variantu z navrhovaných řešení stát vybere, se náklady na vytvoření katalogů a jejich správy mohou vyšplhat na stovky milionů. Podle zprávy DIA se to přesto vyplatí. „Například studie německé vlády odhaduje, že důkladná digitalizace by díky interoperabilitě dat přinesla úsporu cca 60 procent času v některých agendách. Taková úspora by se při analogické úvaze o velké instituci závislé na velké pracovní síle, např. České správě sociálního zabezpečení mohla pohybovat minimálně ve stovkách milionů korun ročně,“ uvádí DIA příklad toho, jak by mohla stoupnout efektivita práce úředníků.
Ušetřit by podle úřadu mohl stát i díky efektivnějšímu využití výdajů přímé podpory, efekt by mohl být i nepřímý, třeba díky využití dat pro vědu a výzkum. „Existující studie typicky odhadují přínosy zpřístupnění ekonomicky využitelných dat na celou ekonomiku, to jest včetně vzniklých pracovních míst. Podle metody hodnocení a typu dat, o které se jedná, se výrazně liší i výsledky dostupných odhadů. Nedávný přehled ukázal rozpětí od cca 0,1 procenta HDP po cca 1,5 procenta HDP,“ uvádí DIA. V případě konzervativního odhadu, desetiny procenta HDP, by se tak jednalo o asi sedm miliard korun ročně.
Vyšší náklady za zpřístupnění dat
Celá věc má jeden problém. Řada IT systémů není v rukou státu, ale soukromých firem, které je dodávají. „Aplikační podpora a rozvoj agendových systémů je převážně (více než v 75 %) zajišťována externími dodavateli, útvary ICT sehrávají roli spíše „prostředníků“ mezi odbornými útvary a dodavateli,“ uvádí DIA. To je případ třeba i diskutovaného systému, který byl od 90. let používaný na většině stavebních úřadů po republice ke správě stavebního řízení. Kvůli roztříštěnosti chyběly státu relevantní data.
„Tento outsourcing způsobuje to, že každý požadavek na data se projeví v potřebě navýšení rozpočtu na daný projekt. In-house či sdílené analytické teamy by nejen pomohly úřadům rozhodovat podle dat, ale také nastavit pravidla získávání dat z informačních systémů a realizovat takové úkony bez potřeby dalších finančních prostředků a velmi rychle,“ míní Bláha. Právě nová právní úprava tak může úřady nutit chovat se zodpovědněji a systémy, které provozuje a objednává si od soukromých firem, znát detailněji. To však znamená zaměstnat více vlastních IT pracovníků. A to může být za tabulkové platy problém.
Že stát bude „důsledně vymáhat, aby úřady obíhala data, nikoli občan,“ stojí i v programovém prohlášení vlády. Že nyní s odchodem Pirátů z vlády a zrušením pozice ministra pro digitalizaci skončí i vůle posouvat tyto projekty dál, si Bláha nemyslí. „Pirátský ministr pro digitalizaci prosadil vznik Digitální a informační agentury právě proto, aby tyto důležité systémové změny nebyly závislé na konkrétních politicích, ale rozvíjely se dlouhodobě a koncepčně,“ uvedl.
Karolína Novotná
