Nástup nové ministryně spravedlnosti Heleny Válkové do úřadu byl ve znamení jednoho přinejmenším kontroverzního kroku. Okamžitě stáhla zpět stížnost pro porušení zákona (SPZ), kterou ve prospěch podnikatele Pavla Tykače podala její předchůdkyně Marie Benešová. Pomineme-li dovolání k Nejvyššímu soudu, respektive ústavní stížnost, patří SPZ vedle obnovy řízení ke dvěma možnostem, jak mimořádnými opravnými prostředky případně zvrátit pravomocný rozsudek, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch odsouzeného. Obě stížnosti byly ve hře i v Tykačově případě.
Zatímco Válková 3. února 2014 vzala zpět stížnost, podanou v jeho prospěch, tu druhou ponechala v platnosti. Na zásah nové ministryně se lze dívat z různých úhlů pohledu. Podle odstavce 6 paragrafu 266 „Ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to až do doby, než se soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona odebere k závěrečné poradě.“ Z hlediska toho, kdy došlo ke stažení SPZ, je tedy postup Válkové v pořádku.
Problematičtější je už ale fráze „Ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal.“ To vzbuzuje otázku, zda tím měl zákonodárce na mysli, zda se jedná o konkrétní personu, či zda jde o instituci. Podle několika oslovených právníků jde ale jednoznačně o instituci, přestože je takovýto právní výklad v rozporu s obyčejným selským rozumem.
Jenže například bývalý místopředseda NS Pavel Kučera, který stál přímo u řady legislativních změn trestního řádu, tvrdí, že jde skutečně o konkrétní osobu, a že právě vsuvka „kterou podal“ tam byla vložena dodatečně. Kvůli tomu, aby se zabránilo možnému politicky motivovanému rozhodnutí jednotlivých střídajících se představitelů resortu.
Právě Kučerův argument se zdá být logičtějším. I když podobné analogie pokulhávají a právníci je nemají rádi, měla by zde existovat určitá kontinuita z hlediska konání ministra spravedlnosti, srovnatelná například v oblasti soudní moci s judikáty. Nebo řečeno ještě jinak – možnost zpětvzetí SPZ následující hlavou resortu by vytvářelo prostředí právní nejistoty, namísto toho, aby kontinuitou a respektováním rozhodnutí svých předchůdců vytvářel nový ministr naopak prostředí právní jistoty a předvídatelnosti.
Válková navíc vzala Benešové SPZ ve chvíli, kdy měl tento týden NS o ní rozhodovat. Rozdílné pohledy na věc bohužel zatím neprošly patřičným testem, přestože zde existuje už precedens. Jiří Pospíšil krátce po nástupu vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podala jeho předchůdkyně Daniela Kovářová ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka. Stejně jako Válková nebral v úvahu, že již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu k projednání stížnosti. Oním testem by bylo, pokud by senát, který má věc projednávat, se ministrovi, jenž stáhnul stížnost svého předchůdce, vzepřel, a věc projednal. S tím, že ji stáhla neoprávněná osoba. Takovou odvahu či právní názor však zatím soudci NS neprojevili.
I když litera zákona hovoří o tom, že stížnost lze stáhnout do doby, než se senát odebere k poradě, je na místě otázka, zda je vhodné ji stahovat i v době, kdy již NS nařídí jednání. Úvaha, že jde o odebrání zákonnému soudci, je možná příliš odvážná, na druhé straně existuje i něco jako elementární lidská slušnost. Pokud už se NS rozhodl, že SPZ projedná, měl by to následující ministr respektovat o to víc, že se zde jedná častokrát i o dlouholeté omezení osobní svobody jednoho z jeho spoluobčanů, a to i v případě, že by měl na věc jiný právní názor.
Jenže i politici jsou jenom lidi, a do jejich rozhodování mohou mnohdy zasahovat i vlivy, které s prosazením spravedlnosti nemusí mít nic společného. Lze jenom spekulovat, zda tyto vlivy nestály i za rozhodnutími obou ministryň. To už si ale dámy musí samy vypořádat se svým svědomím.
Dušan Šrámek
