Letos v lednu to bylo deset let, co jsme s Ivo Hartmannem coby vydavatelé spustili web Česká justice. Byla to práce i společná cesta. A ta, jako každá, jednou končí. Rozhodl jsem se totiž z České justice odejít a přijmout výzvu „většího plátna“.

Nápad na zpravodajský web, který by se primárně věnoval dění v justici, státnímu zastupitelství a legislativě, která se jich týká, ve mně zrál už nějakou dobu předtím, než jsme jej v lednu 2014 odstartovali.  Souviselo to s tím, jak povrchně a hlavně jednostranně, zaujatě a neobjektivně se jim věnovala média.

Jen pro připomenutí. Byla to doba, kdy prakticky všichni novináři byli spíše, než objektivní a kritičtí pozorovatelé jevů, fandové aktérů tzv. protikorupční revoluce. Za jejich vydatné pomoci část státních zástupců tehdy prosazovala zásadní změnu podoby veřejné žaloby, která se měla stát dokonce samostatnou mocí ve státě. Mělo vzniknout všemocné „protikorupční“ státní zastupitelství, které by bylo bez jakékoliv vnější kontroly. To, v kombinaci s naprostou podřízeností policie a s mediálním „zastrašováním“ soudů, které nebudou rozhodovat tak, jak si novinářští fanoušci protikorupčních revolucionářů přejí, by znamenalo extrémně negativní trend ve veřejném životě.

Tuhle dobu asi nejlépe ilustruje titulek dobových novin z 23. prosince 2015, v němž Lenka Bradáčová sděluje, že zatýkat může i Vánocích. Výčet „pomníčků“ v podobě zničených životů, které v zapomenutí po mnoha letech stát odškodňuje za nezákonná trestní stíhání, by vydalo na samostatný text. (Povětšinou si o nich ale můžete přečíst právě a výhradně na České justici.) 

A protože mne nebavilo to číst a pasivně sledovat, ale zároveň ani pořád od mnoha advokátů, soudců, ale i státních zástupců slyšet, jak je to špatně, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Proto jsem oslovil svého přítele, Ivo Hartmanna (který je rozhodně zdatnější organizátor, než já) a společně jsme do toho šli. Prvním šéfredaktorem byl Robert Malecký, a byť se naše cesty záhy rozešly, je namístě mu za ty první nelehké měsíce poděkovat.

Nechci se tu dojímat a sebechválit. Za deset let jsem osobně napsal mnoho textů, pouštěl se do mnoha bitev, proseděl stovky hodin u různých soudů, jednání, vedl nepočítaně rozhovorů.

Myslím, že se mi za ty roky podařilo na mnoho věcí upozornit, k mnoha věcem přispět a některým i zabránit. Osobně mne asi nejvíce těší případ zastupitelů Postoloprt, na kterém se podařilo zvrátit tehdejší trend veřejného lynče komunálních politiků, který mnozí státní zástupci pojali doslova jako jakýsi druh sportu.

Ale těch případů, kde jsem se na začátku postavil na mediálně „zločinnou stranu“, za „syna toho zabitýho, co musí bejt taky pěknej lump“, abych se pak svezl na vlně „vítězů“, bylo mnoho. Práce novináře není podle mne opisovat materiály, které dostanete přednostně od orgánů činných v trestním řízení, ale o věcech a zdrojích kriticky přemýšlet. Naslouchat a dát prostor i obviněným, obžalovaným, ale třeba i odsouzeným, prostě všem těm, jejichž hlas už na počátku nikdo nechtěl moc slyšet, protože u nás – jak se nedávno vyslovil i Nejvyšší soud (!) – je presumpce neviny často jen akademický pojem. A hlavně, mít odvahu jít proti davu a nepřemýšlet „černobíle“. Což je v době online médií, kdy musí být každý s informací první a sociálních sítí, které zajišťují „lajky“ a čtenost, čím dál obtížnější.

Chci na tomto místě vzpomenout na Dušana Šrámka, který byl externistou České justice. Spolupracovat s ním bylo obtížné, ale bez něj je to mnohdy ještě těžší, protože na mnoho věcí už jsem zůstal sám. Chci poděkovat Ireně Válové, jejíž svérázný pohled na některé věci v mnohém otevírá oči i mně. Ivovi Hartmannovi za jeho nasazení, bez něhož by už Česká justice možná nebyla. A Evě Pasekové, která byla mým nejbližším spolupracovníkem a často dodala mým textům potřebnou tečku.

Co dodat na závěr? Že České justici zůstanu rozhodně věrný, byť už jen jako čtenář.

Petr Dimun