Ministryně obrany Jana Černochová napravila dávnou justiční křivdu. Svým personálním příkazem potvrdila vojenskou hodnost rotmistra Petra Křivky, který byl v padesátých letech minulého století kvůli odporu proti komunistickému režimu odsouzen za velezradu a vyzvědačství a byl popraven. Ministryně obrany zároveň vydala osvědčení, že rotmistru Petru Křivkovi náleží i vyznamenání, která mu byla odňata odsuzujícím rozsudkem z roku 1951.
Dobrodružný život Petra Křivky začal docela nenápadně v roce 1897 v Kobylí na Břeclavsku. Po ukončení obecné školy se v Čejči se Petr vyučil zámečníkem, pak následující tři roky pracoval ve Vídni.
V roce 1914 však začala první světová válka a v únoru 1917 byl Křivka povolán do rakousko-uherské armády. V dubnu 1918 z armády zběhl a až do konce první světové války se skrýval v lesích, kde se snažil založit odbojovou skupinu proti Rakousko-Uhersku. To byl jeho první odboj.
Po vyhlášení Československa důvod ke skrývání pominul a Křivka se v Brně stal členem pěšího pluku číslo 8. Zúčastnil se přitom bojů v maďarsko-československé válce. Za své statečné počínání obdržel Pamětní medaili FIDAC, Vítěznou medaili 1918 a Kříž československé obce Dobrovolců.
V roce 1921 se oženil. S manželkou Růženou, rozenou Nádeníčkovou, měli dvě děti; nejprve se jim narodila dcera, která dostala jméno po mamince, v roce 1928 pak syn Vladimír.
V letech 1921 až 1922 byl Petr Křivka studentem strojní průmyslové školy v Košicích. Ve městě rovněž pracoval jako zámečník ve výtopně, poté byl až do roku 1938 zámečníkem u Československých státních drah.
V roce 1926 se stal členem Československé strany národně socialistické, v roce 1929 se stal členem výboru strany.
Po obsazení Československa nacisty v roce 1939 žil v Kútech a působil v protinacistickém odboji, kde pomáhal s převáděním osob přes hranice.
V dubnu 1940 byl zatčen gestapem, ale krátce po svém zatčení, když byl ještě ve své pracovní uniformě, se mu podařilo z vězení v brněnských Kounicových kolejích uprchnout; předstíral, že je montér.
Poté utekl přes Bratislavu do Maďarska. Během svého útěku přitom seskočil z jedoucího vlaku.
Následně cestoval dále přes Jugoslávii, Řecko, území dnešního Libanon a Egypta, až se nakonec dostal do Francie, kde se v červnu 1940 stal členem československé zahraniční armády.
Po kapitulaci Francie byl převezen do Velké Británie. V letech 1943 až 1945 byl jako četař členem osobní ochranky československého prezidenta v exilu Edvarda Beneše.
Za zásluhy ve druhé světové válce mu byla udělena Československá vojenská pamětní medaile a Československá pamětní medaile Za zásluhy II. stupně. Zároveň byl povýšen do hodnosti rotmistra. Tak byl završen jeho druhý odboj.
V srpnu 1945 byl demobilizován. Pak pracoval až do prosince 1948 u Československých drah ve funkci vozového revizora. Zároveň obnovil své členství v národněsocialistické straně.
V lednu 1949 odešel do důchodu. Dlouho si ho ale neužil.
Podle pozdějších obvinění ze strany Státní bezpečnosti začal po únorovém převratu v roce 1948 budovat odbojovou skupinu.
Zatčen byl v rámci Akce Tábor v srpnu 1949 v Bučovicích. V návaznosti pak bylo zatčeno téměř 200 lidí, včetně Křivkových příbuzných. Křivka byl po zatčení ve vazbě brutálně mučen.
Rozhodnutím ministerstva národní obrany ze dne 3. června 1950 byl zbaven vojenské hodnosti rotmistra a byl degradován na vojína.
V únoru 1951 byl za trestné činy velezrady a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti, konfiskaci majetku a ztrátě čestných práv občanských, což znamenalo i odnětí udělených vyznamenání.
Nejvyšší soud rozsudek potvrdil o měsíc později. Křivkovu přání být zastřelen nebylo vyhověno; byl oběšen v červenci 1951, čímž skončil jeho třetí odboj.
Křivkovou smrtí ovšem jeho kauza nekončí. Řadu let po jeho pravomocném odsouzení a popravě se oficiální pohled na Křivku zásadně změnil a dostalo se mu mnoha poct:
V roce 1990 Krajský soud v Brně odsuzující rozhodnutí zrušil a Křivku soudně rehabilitoval. V roce 1993 byla po něm pojmenována ulice v Brně ve čtvrti, kde bydlel, v Novém Lískovci. V témže roce byla odhalena pamětní deska s jeho jménem na Základní škole a Mateřské škole v Břeclavi.
V roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za hrdinství. V roce 1997 mu byla odhalena pamětní deska na Základní škole Kamínky v Brně. V roce 1999 bylo Křivkovo jméno s daty narození a úmrtí napsáno na pomník padlých v jeho rodišti v Kobylí. V roce 2000 byla po něm v Kobylí pojmenována jedna z ulic. V roce 2001 byla na jeho rodný dům v Kobylí umístěna pamětní deska.
V roce 2016 byla odhalena pamětní deska s jeho jménem v bývalé brněnské věznici Cejl. V roce 2018 sepsala Jitka Chorvátová o jeho životě diplomovou práci „Rotmistr Petr Křivka“. V roce 2019 o něm Miroslav Kasáček a Luděk Navara napsali knihu „Musím jít odvážně vpřed! Tragický osud bojovníka Petra Křivky“.
Mohlo by se zdát, že uvedenými poctami byly křivdy způsobené Křivkovi a jeho rodině v maximální možné míře napraveny. Jenže to tak není.
Ničím z toho, co je popsáno výše, totiž nebylo zrušeno rozhodnutí z roku 1950, jímž byl Křivka zbaven vojenské hodnosti. A ačkoli obdržel v roce 1996 nové vyznamenání, ta dříve udělená a později odňatá mu vrácena nebyla.
Tuto rozporuplnost odstranila až ministryně obrany Jana Černochová (ODS) svým personálním příkazem z minulého měsíce. Potvrdila Křivkovu vojenskou hodnost rotmistra a vydala osvědčení, že mu náleží i ta vyznamenání, která mu byla odňata odsuzujícím rozsudkem z roku 1951.
Když sledujeme Křivkův životní příběh od jeho narození v roce 1897 až do dnešních dnů, vidíme, jak rychle se lidé mohou stát obětí totalitního režimu a jak dlouho pak může trvat, než se podaří minulé křivdy – v dostupné míře – důsledně napravit. U Petra Křivky to trvalo 73 let (1951-2024).
(hrb)