„Moc Ti to nejde a slovíčka zase neumíš!“, povzdechla si o deset let starší studentka při soukromém vyučování angličtině. „Však budou brzy prázdniny!“, těšil jsem se v duchu. Navíc ve zkouškovém obdobní nemívali studenti čas, aby se trápili soukromým vyučováním neposedných dětí v pubertě.

Připomínáme si specifickou výdělečnou činnost, kterou bylo možné provozovat po živnostensku v Osmdesátkách i dříve. Jednalo se o soukromé vyučování cizím jazykům nebo umění, třeba hře na klavír či umění tanečnímu nebo herectví. Kupříkladu někteří začínající umělci docházeli na soukromé vyučování ke zkušenějším kolegům.

Roku 1960 bylo v Československu zrušeno císařské nařízení z roku 1850, jímžto se vydává a ve skutek uvádí prozatímní zákon o vyučování soukromém. Soukromé vyučování cizím jazykům začalo podléhat školskému zákonu. V oboru umění se soukromé vyučování v té době již řídilo zákonem o soukromém vyučování v oboru umění z roku 1949.

Soukromě vyučovat cizí jazyky nebo umění ale nebylo jen tak. Nic jiného soukromě vyučovat ani nebylo dovoleno. Představa, že by někdo soukromě vyučoval třeba občanskou nauku nebo dějepis musela být pro vládnoucí elitu vskutku děsivá. I soukromé vyučování cizím jazykům nebo umění však podléhalo povolení okresního národního výboru na základě školského práva. Povolení soukromého vyučování bylo zpoplatněno nemalým správním poplatkem 500 Kčs, byť s možností snížení na žádost, podle správního uvážení, až na desetinu.

Obcházelo se to přes kondice. Opakovací hodiny (kondice), které poskytovali žáci a studenti škol jiným žákům a studentům, se totiž právně nepovažovaly za soukromé vyučování. Musely však mít povahu „doučování“. Vydělávali si tak například vysokoškolští studenti cizích jazyků. Naštěstí nikdo z řad „pracujícího lidu“ běžně neřešil, zda se v jednotlivých případech skutečně jedná o „opakovací hodiny“, anebo o původní hodiny nové. „Nebyl žalobce, nebyl soudce.“ A tak jsem míval, rodiči zařízené, soukromé vyučování angličtině a kratší čas i němčině. Docházely k nám do bytu vysokoškolské studentky. Hrozba nedovoleného podnikání však visela ve vzduchu. Bylo by otázkou, zda by studentky jazyků vůbec získaly povolení Národního výboru města Brna, aby směly soukromě vyučovat jiné. Předpoklad spočíval v odborné způsobilosti. Leda by „jinak prokázaly“ odbornou způsobilost nežli dokončeným studiem cizího jazyka na vysoké škole, ke kterému ještě nedospěly. V úvahu by přicházelo jejich úspěšné složení státní jazykové zkoušky na jazykové škole, pokud by ji měly.

Soukromé vyučování „cizím“ jazykům doslovně vzato neobsáhlo soukromé vyučování „českému“ znakovému jazyku, založenému na znakové češtině. Leda rozšiřujícím výkladem podle podobnosti při sledování stejného nebo podobného účelu právní normy. Ostatně český znakový jazyk doznal svého právního uchopení až roku 1998 zákonem o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob.

Poplatníci provozující soukromé vyučování cizím jazykům nebo umění „apod.“ byli vyňati z proti živnostenského zvýšení daně z příjmů obyvatelstva z roku 1961. Zvýšení příjmové daně bylo součástí právně-politického tažení komunistů proti výdělečné činnosti provozované po živnostensku, kromě pár výjimek. Právní pojem provozování „po živnostensku“ byl daňově používán i po zrušení živnostenského řádu z roku 1869 a živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi z roku 1924. Ke zrušení obojího došlo zákoníkem práce v roce 1965. Obsahově nebyl a není ani dnes tento pojem vázán na živnostenské oprávnění z oboru veřejného práva.

Dnes výuka cizím jazykům, českému znakovému jazyku, umění nebo čemukoli jinému spadá pod ohlašovací volné živnosti, má-li mít právní ráz podnikání. Soukromoprávní příkaz odbornosti, znalost a pečlivost, vyplývá z občanského zákoníku, a to i ve spojení se spotřebitelským právem. Nehledě na získané veřejnoprávní diplomy, pakliže by byly získány.

Podle vyhlášky o soukromém vyučování v oboru umění a v oboru cizích jazyků z roku 1962 bylo možno odejmout oprávnění k soukromému vyučování. V letech 1962 až 1965 krom jiného tehdy, zjistí-li se v soukromém vyučování „vážné nedostatky politické“, kromě odborných. Soukromě vyučovat umění nebo cizí jazyky za úplatu bylo v té době dovolitelné jen podpůrně. Pouze za stavu, kdy vyučování v daném oboru nebylo přednostně zajištěno ve vzdělávacích zařízeních veřejných institucí.

Teprve až předpisem z roku 1965, používaným i v Osmdesátkách a zrušeným roku 1990, byla obnovena konkurence „jednotlivých občanů“ a veřejných institucí jakožto dílčí zárodek obnovovaného trhu služeb. Někteří vůdčí funkcionáři KSČ dospěli k rozumu. V Brně se jednalo o konkurenční veřejné instituce, Obvodní kulturní a vzdělávací střediska Brno I až IV, zřizované obvodními národními výbory. Z učebnic a pomůcek však směly být použity jen ty, které odpovídaly „pokrokovým pedagogickým zásadám“.

Dnes by někteří lidé možná spatřovali „pokrokovost“ učebnic a učebních pomůcek v jejich pramenění v politické ideologii progresivismu včetně ideologie LGBT+ či v podobných proměnlivých sociálních jevech původem z ciziny. „Pokrok“ nebo podobné jevy se v současné době ostatně pokouší několika cestami, umetenými některými politiky, proniknout do českého školství a zavést se v něm.

Pokles, vydávaný za pokrok, nezastavíš! Není to první ani poslední neblahý „pokrok“, který zůstává ve veřejné paměti.

Zkušenost říká, „všeho do času“. A nespoléhat se na proměnlivou světskou moc.

Ivo Telec