Institut Václava Klause uskutečňuje netradiční vydavatelský počin – vydává knihu autora, který nepatří k jeho aktivním spolupracovníkům ani podporovatelům, kteří se pravidelně účastní našich akcí. Donedávna mu to totiž neumožňovalo jeho působení ve významné mezinárodní instituci. JUDr. Aleš Pejchal zastával v letech 2012-2021 funkci soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, což bylo úspěšné završení a vyvrcholení jeho dlouhé a úctyhodné profesní kariéry, během níž jsme dříve měli příležitost se s touto osobností české advokacie setkávat a spolupracovat.
JUDr. Aleš Pejchal (nar. 1952) začínal svou profesní dráhu za minulého režimu jako poctivý mladý venkovský advokát, který zažil všechna úskalí profese, která v komunistickém systému přežila zdánlivě jakýmsi nedopatřením. Totalitní systém sice nebyl právním státem, ale to neznamenalo, že hájení práv občanů ve sporech nejrůznějšího charakteru nebylo možné a potřebné. Dr. Pejchal měl dobré učitele a byl jimi vychován v prvorepublikové tradici jejich povolání.
To spolu s velkou odbornou zkušeností mu velmi pomohlo po listopadu 1989 jak ve vybudování renomované advokátní kanceláře, tak práci v České advokátní komoře, v níž zastával různé funkce – byl mimo jiné i jejím místopředsedou. Dosáhl mnoha profesních úspěchů – mimo jiné byl prvním českým advokátem, který vyhrál svou kauzu právě před Evropským soudem pro lidská práva, jehož se později sám stal soudcem, za rok 2007 byl vyhlášen v oboru občanského a ústavního práva Právníkem roku, působil v řadě odborných grémií, např. Legislativní radě vlády.
Václav Klaus a jeho administrativa se s JUDr. Pejchalem setkali po příchodu na Pražský hrad, který již v éře Václava Havla zastupoval ve sporu s církví o vlastnictví Katedrály sv. Víta. Tento ve své době široce medializovaný a politizovaný spor dělil českou společnost a rozhodně neprospíval vztahům státu a církve i autoritě církve ve společnosti. Aleš Pejchal pomohl spor o katedrálu pro stát u Nejvyššího soudu vyhrát, ale vytvořil si kvůli tomu řadu nepřátel, nechápajících, že činit advokáty, vyjma kvality jejich právní služby, odpovědnými za kauzy svých klientů je nesmysl a ignorantství.
Bohužel, v české politice té doby tento přístup existoval a JUDr. Pejchal na to doplatil. Senát jej dvakrát zamítl jako kandidáta navrženého prezidentem Václavem Klausem do Ústavního soudu. Msta za kauzu katedrála v tom nepochybně sehrála svou roli, daleko ostudnější však bylo použití dopisu pánů Boka a Vachalovského, který se před hlasováním v Senátu rozšířil, neboť autoři dopisu absurdně a lživě obviňovali Dr. Pejchala ze členství v Lidových milicích. Nebyla to pravda, ale pomluva vyřčená těsně před hlasováním svůj účel splnila – skvělý právník do Ústavního soudu neprošel.
Satisfakci zažil JUDr. Aleš Pejchal 27. června 2012, kdy jej Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo ze tří kandidátů soudcem Evropského soudu pro lidská práva.
Tato instituce, která nepatří mezi orgány EU a o jejímž fungování má česká veřejnost většinou jen velmi kusé a často zkreslené informace, má na náš život a poměry v naší zemi daleko větší vliv, než si myslíme. Žijeme v době zesíleného útoku na dosavadní západní společnost ze strany progresivistických kruhů, snažících se rozbít její tradice a instituce a vytvořit novou společnost a nového člověka. Hypertrofovaná a zmutovaná lidská práva se stala jedním z beranidel, jimiž se tento útok na společnost ve skrytu i otevřeně vede. Posilování moci soudů všech stupňů a snaha přes jejich rozhodnutí obcházet politickou demokracii a vůli občanů při prosazování progresivistické agendy je bohužel smutnou praxí dnešní doby a mezinárodní organizace, jakou je Evropský soud pro lidská práva, stojí na vrcholu této pyramidy.
Je proto důležité, aby informace a zkušenosti s fungováním této instituce byly známé širší veřejnosti a je neméně důležité, aby nejen politická sféra, ale i široká veřejnost věnovaly pozornost tomu, kdo v této mimořádně významné a vlivné instituci působí jako soudce zvolený za Českou republiku.
JUDr. Pejchal byl jako její soudce osobností, která nebyla nekloněna progresivistické extenzi a deformaci lidskoprávní agendy. Jeho zkušenosti se složitým kauzami vztahujícími se ke komplikované minulosti naší země byly rovněž velkým přínosem.
Kniha, kterou máte před sebou, je ojedinělým pohledem na velmi důležitou mezinárodní instituci od člověka zevnitř, který důkladně zná její fungování, mechanismy, pozitiva i slabé stránky. Nešetří kritikou zkostnatělé a málo profesionální byrokracie v zázemí soudu i připomenutími důležitých kauz a událostí ve fungování soudu, které se týkaly České republiky.
Publikace, která propojuje žánr memoárů a odborné literatury, je určena nejen justičním a právním specialistům, kteří s problematikou Evropského soudu pro lidská práva přicházejí profesně do styku, ale všem lidem zajímajícím se o veřejný život a instituce a mechanismy, které mají na určování jeho pravidel významný vliv.
