Obraz Okresního soudu v Děčíně dlouhodobě není dobrý. Jak u veřejnosti, tak uvnitř justice. Jde o důsledek historických i současných okolností, jejichž dopad umocňují někteří jednotlivci. Poslední tři předsedkyně rezignovaly po dvou až třech letech, ani ne v polovině svého funkčního období, a ještě nedávno patřil děčínský soud mezi nejhorší okresní soudy co do množství nedodělků. Zato mediálně byl – a vlastně stále je – jedním z nejznámějších.
Po dvou a půl letech ve funkci předsedy děčínského soudu vnímám jeho nedobrý obraz jako nespravedlivý k těm kolegům, kteří svou profesi vykonávají poctivě, uvědomují si její význam, vystupují s respektem k lidem, o nichž rozhodují, k zaměstnancům soudu i ke kolegům, a nevyhledávají (pseudo)konflikty tam, kde jsou naprosto zbytečné. A takových soudců je v Děčíně naprostá většina. Nespravedlivé je to ovšem i k zaměstnancům, kteří – navíc za neadekvátní finanční ohodnocení – svědomitě plní své narůstající pracovní úkoly, a někdy se jen nestačí divit, co a proč se o svém soudu doslechnou či dočtou.
Zvažoval jsem, zda vůbec a případně jak se veřejně vyjádřit k aktuálnímu dění u Okresního soudu v Děčíně. K reakci mě nakonec přiměla gradace tématu ze strany některých kolegů, jeho personifikace a především veřejná prezentace hrubě zkreslených a neúplných údajů. A také fakt, že medializované (a jinak veřejně eskalované) dění u děčínského soudu citlivě vnímají i kolegové z jiných soudů, kterým záleží na dobré pověsti justice, a zpravidla mají k dispozici jen prezentace angažovaných kolegů či mediální zkratky.
Kolegové, kteří své aktivity nakonec institucionalizovali a vnitřní záležitosti svého soudu učinili věcí veřejnou, to vše (prý) pod rouškou zájmu „řadových soudců“, mají problém s interními pravidly uplatňovanými u děčínského soudu. Na webových stránkách svého spolku v té souvislosti (ve vztahu ke mně) mj. uvádějí: „…bezprostředně po svém jmenování do funkce předsedy soudu revidoval stávající úpravu uvedených otázek, zrušil ve vztahu ke všem soudcům sjednané dohody o práci z domova a zavedl elektronickou evidenci pracovní doby a současně přijal opatření, které založilo sankci za nedodržování uvedených pravidel spočívající ve ztrátě nároku na pracovní benefit (stravenku)“. A zmiňují, že je s nimi fakticky zacházeno jako se zaměstnanci v pracovním poměru.[1]
Rád bych proto – zejména kolegům z jiných soudů, kteří o to budou mít zájem – nabídl stručně okomentovaná fakta.
Předsedou Okresního soudu v Děčíně jsem se stal 1. 2. 2022. Poprvé jsem děčínské soudce seznámil s úvahami o úpravě (některých) dosavadních interních pravidel v rámci porady na konci června 2022 a ke skutečným změnám, které nakonec byly spíše parametrické, došlo až s účinností od října téhož roku. Předcházely jim dlouhé diskuse uvnitř vedení a správy soudu, i se soudci (ať již na zmíněné poradě či poté) a byly projednány (vysvětleny) rovněž na setkání se soudcovskou radou. Tolik k oné „bezprostřednosti“.
Jak to bylo a je s prací z domova
V době mého přidělení k děčínskému soudu platilo (do značné míry obsoletní) opatření tehdejší předsedkyně soudu z roku 2016. A jen některým soudcům byl nadto odsouhlasen pevný den, popř. dva dny práce z domova v týdnu. V praxi to vypadalo tak, že někteří soudci (občas) pracovali v soudní budově, i když měli takto odsouhlasenou práci z domova, a někdy pracovali z domova (nebyli v soudní budově), aniž by měli odsouhlasenou práci z domova.
S účinností od října 2022 jsem tyto (do budoucna dané) souhlasy skutečně odvolal. Nahradilo je totiž obecné interní opatření upravující práci soudců z domova (tj. práci mimo soudní budovu, aniž by soudce konal cestu spojenou s výkonem funkce). Obdobné opatření jsem kdysi přijal u Okresního soudu v Teplicích, kde se osvědčilo a ke spokojenosti tamních soudců fungovalo po celou dobu mého funkčního období (i poté).
Podle děčínského opatření soudci (jednotlivě anebo až na kalendářní měsíc dopředu) vyplní do formuláře den či dny, ve kterých budou pracovat na dálku, a předseda, popř. jej zastupující místopředseda soudu žádost formálně odsouhlasí. Někteří soudci takto pracují z domova pravidelně jeden den v týdnu, jiní dva, občas někdo i více (většinou při nemoci či potřebě zajistit osobní péči o dítě). Někteří této možnosti nevyužívají vůbec anebo jen výjimečně. Ovšem nikdy jsem (ani žádný z mých místopředsedů) soudci neodmítl podepsat žádost o práci z domova. Ani v Teplicích ani v Děčíně. Vše se navíc realizuje prostřednictvím kanceláře správy soudu, kde soudce zanechá vyplněný formulář. Není tudíž potřeba osobně kontaktovat vedení soudu. Po soudcích je v té souvislosti žádáno v podstatě jen to, aby byli k zastižení na mobilním telefonu pro případ řešení naléhavých služebních záležitostí, a aby kanceláři sdělili, které spisy s sebou odnášejí.
Jak to bylo a je s (ne)evidencí pracovní doby
Pracovní doba děčínských soudců je – jak vyžaduje zákon o soudech a soudcích – rozvržena vnitřním předpisem (pracovním řádem), a podle původních interních pravidel ji soudci evidovali písemně v docházkové knize. Šlo o zbytečnou (nadto většinově fiktivní) evidenci pracovní doby, kterou jsem s účinností od října 2022 zrušil. Od té doby není pracovní doba soudců evidována.
Eviduje se pouze jejich faktická přítomnost v soudní budově, což je ale něco úplně jiného. Soudce pouze vyznačí příchod do soudní budovy a odchod z ní (vyjma pauzy v obvyklém obědovém čase), a to prostřednictvím terminálu, který je na soudu historicky instalován a bezproblémově funguje. Nikdo neřeší, jestli byl soudce na svém „pracovišti“ v pracovním dnu tři, čtyři anebo více hodin, nikdo z toho nic nevyvozuje, nikdo s tím soudce nekonfrontuje a nikdo ani nezjišťuje, zda soudce, který byl v kalendářním měsíci přítomen v soudní budově méně než 40 hodin, svou – právními předpisy takto stanovenou – pracovní dobu skutečně odpracoval, popř. kde a jak. Což jinak je podstata evidence pracovní doby. Ta je však v Děčíně evidována a kontrolována jen u zaměstnanců.
Evidence přítomnosti soudců v soudní budově není svévolná, má své legitimní důvody. Okresní soudy jsou „živými organismy“ a ten děčínský rozhodně nepatří mezi malé a nepříliš vytížené. Vedení a správa soudu, ostatní soudci a soudní kanceláře musí mít operativně k dispozici informaci, zda se konkrétní soudce nachází v soudní budově a je možné ho zde osobně zastihnout pro případ řešení služebních záležitostí, a pokud ne, tak z jakého důvodu. To vše má dopad i na institut zákonného soudce (včetně zastupování soudců). A mnohdy to jen ušetří spoustu času. Operativní přehled o soudcích a zaměstnancích přítomných v soudní budově je důležitý také pro případ mimořádné bezpečnostní hrozby (požár, únik plynu, nahlášená výbušnina anebo jiný bezpečnostní incident, při němž hrozí újma na životě či zdraví), což – zvláště v dnešní době – nemusí být až tak iluzorní situace, jak si někteří myslí. Evidence je způsobilá přispět ke snížení rizik spojených s takovou hrozbou jak na straně soudců a zaměstnanců, tak na straně pracovníků zasahujících složek IZS. A v neposlední řadě je tato evidence potřeba k zajištění řádného hospodaření s rozpočtem a prostředky FKSP, a to například právě ve vztahu k zaměstnaneckým benefitům.
A jak to bylo a je se „slavnými“ stravenkami
Nehodlám se zde pouštět do obsáhlých právních rozborů, ale stručně se o právním rámci zmínit musím. Podle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen (toliko) umožnit zaměstnancům stravování. Může se ovšem rozhodnout, že jim stravování bude poskytovat – což je pracovní benefit, který má podobu závodního stravování, stravenek nebo peněžitého příspěvku. Zaměstnavatel, který se rozhodne benefit poskytovat, o tom vydá vnitřní předpis, kterým může stanovit bližší podmínky pro vznik práva na něj, ledaže by tyto podmínky závazně stanovil jiný právní předpis.
Pro soudy (jako „veřejné zaměstnavatele“) platí, že tento benefit mohou poskytnout zaměstnanci, který v daném dni odpracoval alespoň tři hodiny v místě výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě, a soudci, který v daném dni odpracoval alespoň tři hodiny v místě výkonu funkce soudce. To stanoví rozpočtová pravidla a vyhláška o nákladech na stravování. A z toho je též zřejmé, že se – má-li být právním předpisům učiněno zadost – nějaké formě evidence nelze vyhnout.
Text právních předpisů neuvádí, že lze stravování poskytnout v případě práce na dálku. Je to vcelku logické, neboť zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům (a obdobně i soudcům) stravování pouze na pracovišti, nikoliv v jiném místě, přičemž benefit (poskytnutí stravování) je nadstavbou této jeho obecné povinnosti. Domnívám se ale, že vnitřní předpis může založit právo na stravování při dohodnuté práci na dálku (stanoví-li pro tento případ fikci místa výkonu práce mimo soudní budovu a minimální odpracované doby).
A jak to se stravenkami bylo v Děčíně? Původní vnitřní předpis nezakládal právo na stravenku v případě práce na dálku, ale stravenky takto fakticky byly poskytovány. Stravenky byly (zaměstnancům) poskytovány za podmínky odpracovaných alespoň čtyř hodin v daném dni, aniž by to stanovil vnitřní předpis, a soudcům byly nakonec fakticky poskytovány bez ohledu na jakoukoliv odpracovanou dobu. Změny vnitřního předpisu a praxe proto byly nezbytné. Nakládání s rozpočtovými prostředky i prostředky FKSP je odpovědností předsedy konkrétního soudu. Nový vnitřní předpis jsem vydal (opět) s účinností od října 2022.
Protože někteří kolegové dopředu avizovali, že interní pravidla nebudou dodržovat, a konstatovali, že vedení soudu v podstatě není nic do toho, zda a kdy jsou v soudní budově (a kde pracují), bylo potřeba tuto realitu vzít v potaz při formulaci vnitřního předpisu. Jejich představu, že by soud měl – v rámci zúřadování stravenkové agendy – ve vztahu k nim vést jakési šetření a zjišťovat, v jakých dnech a časech byli přítomni na pracovišti, jsem odmítl, neboť by zbytečně zatížila (již tak se nenudící) pracovníky správy soudu. A jejich názor, že jim stravenky náleží jenom proto, že jsou soudci, neodpovídá právní úpravě. Vnitřní předpis tudíž stanovil kumulativní podmínku pro vznik práva na stravenku – obdrží ji ten, kdo naplní minimální vyžadovanou (časovou a místní) podmínku a zároveň soudu usnadní administraci tohoto benefitu tím, že svůj příchod na pracoviště a odchod z něj vyznačí. Anebo ten, kdo pracuje na dálku – ovšem za podmínky, že tak činí po dohodě s vedením soudu. Nejde o sankci, jsou to předem dané podmínky pro poskytnutí benefitu a je na každém, zda je naplní.
Soudce svou funkci vykonává v soudní budově anebo na dálku (což by měl činit po dohodě s předsedou soudu), případně koná cestu spojenou s výkonem funkce. Benefit v podobě poskytnutí stravování pokrývá výkon funkce v soudní budově, kde soud jinak je povinen umožnit soudcům a zaměstnancům stravování. Stanoví-li tak vnitřní předpis, může krýt i dohodnutou práci z domova. Nemůže však krýt cesty spojené s výkonem funkce soudce, na které dopadá zvláštní právní úprava dle platového zákona (soudci v těchto případech svědčí – lepší – právo na náhradu prokázaných výdajů).
Místem výkonu funkce soudce ve smyslu právních předpisů upravujících stravování je budova soudu, u něhož svou funkci vykonává. Nejde o jakékoliv místo, jak se domnívají kolegové soudící se o stravenky. Kdyby je zákonodárce v daných souvislostech vnímal takto široce, právní předpisy by umožnily poskytnout soudci benefit pouze ve vazbě na alespoň tříhodinový výkon jeho funkce (bez místního určení). Místem výkonu funkce by byla i kavárna či tuzemská pláž, pokud by zde soudce svůj odpočinek proložil studiem spisu či judikatury. V pojetí těchto kolegů by místo výkonu funkce splynulo s místem výskytu soudce a odpadl by důvod je definovat (a tento pojem používat).
Závěrem
Nechť si každý sám učiní obrázek o tom, zda děčínská interní pravidla (ne)respektují specifické postavení soudců a nakolik lze přisvědčit tvrzení, že je se soudci zacházeno jako se zaměstnanci v pracovním poměru. Věřím, že každý zaměstnanec Okresního soudu v Děčíně by velice uvítal, kdyby s ním bylo zacházeno (třeba jen z poloviny) jako se zdejšími soudci.
A úplně na závěr si dovolím osobnější poznámku. Mělo by být ctností soudce, že si je dobře vědom specifik svého povolání, avšak neodvolává se na ně ani je nepřipomíná, pokud to není bezpodmínečně nutné (což u stravenek, které nezískal z vlastního rozhodnutí, vskutku není). Jakékoliv jiné zdůraznění těchto aspektů soudcovské profese a jejích privilegií (v porovnání s lidmi, jež svá – mnohdy obdobně důležitá – povolání vykonávají v pracovním či služebním poměru) totiž citelně snižuje důvěryhodnost soudcovského stavu. Představa některých soudců, že si soudní moc svou rozhodovací praxí může nastavit jiná pravidla, než jí byla dána mocí zákonodárnou (v mezích její pravomoci), i když nenarušují nezávislost ani důstojnost soudní moci, není správná. A v konečném výsledku může být výrazně kontraproduktivní.
Nepochybně platí, co někteří kolegové často zdůrazňují – soudce je ústavní činitel a zůstává jím, i když svou funkci zrovna nevykonává. A má být připraven k výkonu funkce, kdykoliv to je potřeba. Realitou však zůstává, že soudce organizuje plnění svých pracovních povinností dle svého uvážení. Dokonce i úkony řešené v rámci pohotovosti (dosažitelnosti) lze prakticky vždy vyřídit v obvyklém pracovním čase. S faktickým projevem potenciálně neomezeného (z podstaty mimořádného, neočekávaného) povolání soudce k výkonu zaměstnání, jak je zmiňují i některá rozhodnutí nejvyšších soudů, se většina soudců za svůj profesní život vůbec nesetká.
Dnešní nadužívání (jinak legitimní) argumentace o specifickém postavení soudců a o tom, že jsou soudci každou hodinu svého profesního života, z ní – pomalu ale jistě – dělá jakousi floskuli. A to není dobře.
[1] https://www.sporaso.cz/tiskov%C3%A9-zpr%C3%A1vy-a-%C4%8Dl%C3%A1nky/pracovn%C3%AD-doba-soudce
Jan Tichý
