Ústavní soudce Vojtěch Šimíček při obraně nálezu Ústavního soudu ve věci zákona snižujícího valorizaci důchodů v rozhovoru s Petrem Kozelkou „Šimíček: Vládu jsme nechválili, práva seniorů prostě neporušila“ (Novinky.cz 27. 1. 2024) uvedl příklad: „jsem ročník 1969, a když jsem nastupoval poprvé do práce, tak platilo, že do důchodu mohu odejít v nějakém věku, což se mezitím několikrát změnilo a možná ještě změní. Pohybujeme se proto v rámci legitimního očekávání, nikoliv nepřípustné retroaktivity.“. V tomto případě má pravdu, protože Šimíček dosud nesplnil podmínky pro vznik práva na starobní důchod. Tomu u valorizace důchodů odpovídá situace, kdy pro konkrétní valorizaci není splněna podmínka inflace a zákonodárce by se ji rozhodl změnit.
Zpětná účinnost snížení valorizace v roce 2023
V případě valorizace v roce 2023 však šlo o jinou situaci. Zákonná podmínka inflace pro valorizaci důchodů byla naplněna v lednu 2023 a tím vzniklo legitimní očekávání i zákonné subjektivní právo na valorizaci důchodů, byť ještě nebyla splatná. Pokud až po vzniku subjektivního, byť nesplatného práva, zákon změnil toto právo k horšímu (snížil valorizaci), jde o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu). To, že nebylo vydáno prováděcí vládní nařízení a nedošlo ke splatnosti valorizace, není rozhodující. Nařízení vlády jako prováděcí právní předpis právo na valorizaci nezakládá, ale jen již u práva vzniklého ze zákona provádí podmínky jeho realizace.
Majetkové právo, byť před splatností, je ústavně chráněno. Jak by se ústavní soudci dívali na situaci, kdy by zákon zrušil pohledávky věřitelů vůči státu, které ještě nejsou splatné s tím, že nesplatná pohledávka nepožívá ochrany vlastnického práva? Naštěstí praxe plně považuje nesplatné pohledávky za majetkové právo věřitele, které je chráněno. Může být i obchodováno – převod dlužních úpisů ještě před jejich splatností.
Uveďme případ u ústavních soudců samých. Jejich plat stanoví zákon, splatný je však až 11. následujícího měsíce, kdy je výplatní termín. Kdyby zákonodárce stanovil zvýšení platů ústavních soudců od 1. ledna, ale pak by si to rozmyslel a zákonem účinným 2. února by toto zvýšení platu snížil a to i za leden s tím, že lednový plat ještě není splatný, byl by takový zákon Ústavním soudem zrušen. Ústavní soudci by vůči němu použili argument legitimního očekávání, byť krátkého, i argument, že právo na lednový plat jim vzniklo splněním pracovní doby 31. ledna a již nemůže být v neprospěch soudců sníženo.
Ústavní soud se odchýlil od své dosavadní judikatury. V minulosti zrušil snížení státní podpory pro stavební spoření z důvodu nedovolené retroaktivity nálezem z 19. 4. 2011, Pl.ÚS 53/10, kdy konstatoval, že určující pro vznik práva, které požívá ústavní ochrany, je splnění zákonných podmínek pro státní podporu, nikoliv až její splatnost. Tehdy Ústavní soud uvedl, že není rozhodující, že v daném okamžiku dosud nedošlo k poukázání částky státem či k jejímu vyplacení stavební spořitelnou. S tímto se nyní Ústavní soud nevypořádal, přestože na to poukázal soudce Jan Svatoň.
V roce 2000 zákon stanovil, že se osoby, které mají právo trvalého užívání ke státním pozemkům, stávají vlastníky těchto pozemků po uplynutí jednoho roku od účinnosti zákona. Ještě před uplynutím této doby si to zákonodárce rozmyslel a tuto změnu práva užívacího na vlastnické zrušil. Proti tomu se postavil Ústavní soud nálezem z 9. 3. 2004, Pl.ÚS 2/02. V něm uvedl, že tato změna porušila princip právní jistoty a důvěry v právo s tím, že zákonodárce rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva. Tehdy Ústavní soud uvedl, že zásah zákonodárce vykazuje silné znaky svévole, dnes svévoli vykazuje důchodový nález Ústavního soudu.
Uvedeme-li Šimíčkův příklad do správné situace, tak tomu odpovídá, že když by Šimíček splnil podmínky na starobní důchod, včetně věku, ale nepožádal o něj a tedy se ani důchod nestal splatným, a nadále jako soudce požíval soudcovský plat až do 70 let. V mezidobí by však zákon změnil důchodový věk na 75 let i těm, kteří již původního důchodového věku dosáhli, ale jen se první důchod nestal splatným. To by vůči těm, kteří již získali právo na důchod, byť jej nepobírali, bylo retroaktivní. Proto se důchodové novely užily na ty, kteří získali právo na důchod podle dřívějšího zákona, jen když byly pro důchodce výhodnější, aby se retroaktivitě zabránilo.
Ústavnímu soudu nevadí nezákonný výkon zákonodárné moci
Vládní většina při projednávání zákona porušila zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, když neumožnila vystoupit všem do rozpravy přihlášeným opozičním poslancům. Ústavní soud řekl, že to nepovažuje za zásadní, protože toto porušení nemělo ústavní rozměr. Ústavní soud ignoroval ústavní zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústava řadu věcí neřeší, řeší je zákon, včetně výkonu zákonodárné moci státu. Je úděsné, že Ústavní soud v zásadě umožnil státním orgánům jednat nezákonně. Což až nezákonný výkon moci začne využívat ve své činnosti policie či státní zastupitelství? Anebo správní úřady s odkazem na tento nález Ústavního soudu řeknou, že je nezajímají ustanovení správního řádu, která nemají ústavní přesah či rozměr.
Přitom je jednací řád zákonem, který má moc současná vládní většina změnit. Vládní většina může bojovat proti obstrukcím řádnou změnou jednacího řádu, kdy by třebas v zákoně o jednacím řádu zavedla omezení řečnické lhůty nebo rozsah hodin debaty pro jednotlivé poslanecké kluby. Taková úprava by byla v zákoně a jasná. Platila by obecně, tedy i tehdy, když se současní vládní držitelé moci octnou v opozici. Ovšem snížila by se míra subjektivismu v rozhodování Ústavního soudu, což může některým vadit. Nyní zákon situaci neřeší a je na vůli vládní většiny, kdy opozici utne. Může se spoléhat na nynější provládní Ústavní soud, že ji podrží. Přitom i dříve Ústavní soud rušil zákony pro vady legislativního procesu, jehož průběh upravuje jen zákon, ne přímo Ústava. Na jeho momentálním rozpoložení, záleží, jaké zákonné normě přizná i „ústavní rozměr“ a jaké ne.
Vláda mohla věc řešit řádně a včas
Soudce Josef Fiala uvedl ve svém odlišném stanovisku pravdu, když poukázal na to, že vláda věc záměrně odkládala až po prezidentských volbách, aby zajistila vítězství Petra Pavla. Vláda musela již v druhé polovině roku 2022 vědět, že nastane mimořádná valorizace. Inflace způsobená vládou obrovským schodkem státního rozpočtu i růstem cen energií vyvolaným hloupou politikou zeleného údělu byla předvídatelná. Vláda nemusela vědět, že příslušná míra inflace bude dosažena již v lednu 2023, ale jistě by se tak stalo v únoru či březnu.
Vláda Petra Fialy byla při řešení reálných problémů nečinná. Naopak se vyžívala v blbostech. Příkladem je zákonná úprava prosazená ministrem práce a sociálních věci, lidovcem Marianem Jurečkou o snížení důchodu mrtvolám. Marian Jurečka a celá pětikoaliční vláda Petra Fialy prosadili změnu zákona o důchodovém pojištění vložením nových ustanovení zákonem č. 455/2022 Sb. tak, že se mimo jiné snižuje důchod předsedům zemských národních výboru či předsedům Národního a Federálního shromáždění, kteří funkci zastávali v období 25. 2. 1948 – 17. 11. 1989. Zemské národní výbory byly dva – Český a Moravskoslezský a oba byly zrušeny 1. 1. 1949, takže Jurečkovi šlo o funkcionáře zastávající tuto pozici mezi únorem a prosincem 1948. Předsedou Moravskoslezského zemského národního výboru byli František Píšek (1946-48) – zemřel 1982 a Karel Svitavský (1948) – zemřel 1978. Předsedou Českého zemského národního výboru byl Ladislav Kopřiva (1945-48), který zemřel 1971. Předsedové Národního a Federálního shromáždění v období únor 1948 – listopad 1989 byli Oldřich John (1948-53) – zemřel 1961, Zdeněk Fierlinger (1953-64) – zemřel 1976, Bohuslav Laštovička (1964-68) – zemřel 1981, Josef Smrkovský (1968) – zemřel 1974, Peter Colotka (1969) – zemřel 2019, Alexander Dubček (1969) – zemřel 1992, Dalibor Hanes (1969-71) – zemřel 2007 a Alois Indra (1971-89) – zemřel 1990. Místo aby Jurečka včas řešil valorizaci, snižoval důchod mrtvolám, které žádný důchod nemají.
Zdeněk Koudelka
