Ve sněmovně již leží novela zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, která velmi omezuje účast laického prvku v trestním procesu před soudem. Sněmovní tisk 598/0, bod je zařazen na pořad 92. schůze sněmovny s účinností zákona od 1.7.2024.

U okresních soudů se ruší přísedící úplně, a to i u pracovních sporů a u krajských soudů budou zasedat pouze u zvlášť závažných zločinů s výjimkou majetkové a hospodářské trestné činnosti. Dále bude senát zasedat u trestného činu vražda novorozeného dítěte.

Cílem je dle ministerstva zefektivnění soudního rozhodování. Institut přísedících naráží dle ministerstva na praktické problémy.

Jsem přísedící Krajského soudu v Brně. S návrhem zákona nesouhlasím, a to je tak jediné, co s tím mohu udělat. Pan ministr mi na dva dopisy zaslané přes datovou schránku neodpověděl, poslal za sebe náhradu ve formě vysoce postavených státních úředníků, možná ani o dopisu neví.

Svůj názor jsem vyjádřil i poslancům, bohužel odpověděli pouze dva. (Psal jsem členům ústavně právního výborů, poslancům za JMK a vedení poslanecké sněmovny.) Ano dopis byl předčasný, v době schválení zákona vládou, navíc se tehdy schvaloval státní rozpočet.

Slušnost volených zástupců lidu naprosto vymizela, holt nejsou v brzké době volby do poslanecké sněmovny.

A teď k samotnému zákonu, státní správa má svůj způsob řešení problémů, který může připadat člověku ze soukromého sektoru poněkud zvláštní.

Ministerstvo chce přísedící zrušit, protože je problém je vůbec sehnat, mnozí z nich si pak neuvědomují svoji funkci a mohou uměle prodlužovat průběh jednání.

Stát neudělal nic proto, aby funkce přísedícího byla atraktivnější, měli o ni zájem i mladší ročníky z různých oborů. Nepokusil se přesvědčit zaměstnavatele o důležitosti této funkce v trestním procesu. Finanční ohodnocení se léta nezměnilo a je velmi tristní. Ač mnoho přísedících nevykonává svoji funkci kvůli finančnímu ohodnocení, přesto by si zasloužili férové ohodnocení, které by odrazovalo i jejich postavení, mohou totiž předsedu senátu přehlasovat.

V Jihomoravském kraji dochází k návrhu na zvolení přísedícím od Krajského soudu v Brně, od jeho místopředsedy pro trestní úsek. Soud má plnou kontrolu nad tím, koho navrhne do této funkce, případně komu navrhne obnovit mandát. Může se vypořádat s těmi pro které je tato funkce nevhodná.

Praktický problém zde žádný není. Stát, potažmo ministerstvo spravedlnosti si ho vytvořilo samo. Pokud někde identifikuji problém, následuje analýza stavu, návrh řešení a realizace. Věc naprostá běžná v soukromém sektoru nebo v běžném životě. Stát postupuje přesně naopak, identifikoval problém a místo řešení, prostě institut zruší a nezapomene o lidech tvořící tento institut rozhlásit urážky a dehonestující informace do médií. A už vůbec nemluvím o nulovém vzdělávání u lidí, kteří mohou výrazně ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu.

Důležitou roli mají i samotné soudy. V dnešním byrokratickém světě je to další zátěž a pro státní úředníky soudů další věc, za kterou nesou odpovědnost a je s tím spojeno mnoho práce. Přesto pokud jsem už tento úkol dostal, měl bych udělat maximum proto, abych ho odvedl na 100 %. Kolik udělali soudy pro nalákání zájemců na tuto funkci? Je to svým způsobem jejich vizitka, kdo se stane přísedícím.

Místo hledání řešení si soudci vymohli na ministrovi nutnost změny. K tomu se přidali i ostatní právnické profese, hlavně advokáti na různých sociálních sítích. Převzali podobné argumenty, jako používá ministerstvo nebo soudy. Některé jsou úsměvné až směšné. Příkladem je nemoc přísedícího, zřejmě si ji na rozdíl od soudce, státního zástupce, advokáta, obžalovaného, svědka nemůže dovolit.

Jedním z dalších argumentů je nevzdělanost, nemohou rozumět složitým právním věcem. Od kdy vlastně má přísedící rozumět složitým právním věcem? Od toho je tam snad předseda senátu. Funkce přísedícího není v odbornosti, je to laický prvek, který se primárně rozhoduje na základě toho, co zazní veřejně u hlavního líčení. Připomíná, že svět a život není jen o paragrafech a latinských výrazech. Před soudem totiž stojí lidé z masa a kostí a vždy je to nějaký příběh. Svojí účastí nutí soudce vysvětlovat svoje kroky v průběhu hlavní líčení, obhajovat své návrhy a nakonec přesvědčit senát o svém návrhu, jak ve věci rozhodnout. Diskuse dvou světů, velmi vzdálených a každým dnem se čím dále více ukazuje, že bez tohoto institutu, nebude probíhat diskuse žádná.

Snad poslední věcí, kterou bych chtěl zmínit a nechci se u ní moc pozastavovat je zmíněné zvýšení efektivnosti soudního rozhodování. Efektivnost justice nestojí na přísedících. Tomu snad nikdo nevěří.

Soudci jsou váženou funkcí v každém demokratickém právním systému. Mají privilegia, postavení, moc. Stojí na piedestalu, výš už to nejde, tam je snad jedině bůh, pokud existuje. Museli prokázat své znalosti, schopnost argumentace, morální vlastnosti a mnoho dalšího. Prošli dlouhou cestou, něž se stali ústavními činiteli. Dovedu pochopit jejich určitou nadřazenost a jelikož ve svém zaměstnání pracuji s další výraznou profesí, dovedu i pochopit určitý despekt k obyčejným lidem.

Přesto je třeba si uvědomit, že rozhodují o lidských životech, mohou člověka poslat na zbytek života za mříže. Je tedy nesmírně důležité, aby občané měli možnost se soudního rozhodování účastnit. Za každou spisovou značkou je člověk a není velkých případů, všechny jsou stejně důležité. Klást překážky v podobě vzdělání nebo složitosti případů je chyba a jen další úsměvný argument. Část obžalovaných tak nebude mít možnost, aby je soudili stejní lidé jako jsou oni a mohli svoji obhajobu sdělit nejenom soudci, ale i rovnocennému člověku. Není jediný důvod omezovat účast občanů na soudním rozhodování, prospěje to jen soudcům, úředníkům soudů a ministerstvu.

Doufám a věřím, že i teď, stejně jako v minulosti zákonodárci zatáhnou za záchranou brzdu a neuvěří lobbistickým zájmům justice.

Jakub Šlégl