Nový občanský zákoník, který začal platit před deseti lety, 1. ledna 2014, rekodifikoval české soukromé právo a nahradil předchozí, mnohokrát novelizovaný občanský zákoník z roku 1964 a další zákony. Nový zákoník byl přijat parlamentem a vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012 Sb.
Norma upravila širokou škálu situací z občanského života. Zákoník zrušil možnost zbavit člověka svéprávnosti, rozšířil okruh osob dědících takzvaně ze zákona, zavedl možnost osvojení zletilé osoby, ukončil stav, kdy bylo zvíře v právním slova smyslu věcí nebo znemožnil, aby vlastník stavby nebyl zároveň vlastníkem pozemku.
Základním ideovým zdrojem normy byl návrh československého občanského zákoníku z roku 1937, který však v důsledku událostí po mnichovské dohodě nebyl přijat. Autoři se ale inspirovali i obdobnými kodexy z Německa, Švýcarska, Rakouska, Itálie a Nizozemska.
Nový občanský zákoník začal být připravován v roce 2000 na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti Otakara Motejla, který jeho přípravou pověřil Karla Eliáše z Právnické fakulty ZČU v Plzni a Michaelu Zuklínovou z Právnické fakulty UK v Praze, která měla na starosti partii věnovanou rodinnému právu. Věcný záměr vláda schválila v dubnu 2001.
Od roku 2014 byl zákoník již několikrát novelizován. Nyní je ve Sněmovně novela občanského zákoníku o uzákonění manželství i pro stejnopohlavní páry.
(čtk)
