Na pondělí připadá 15. výročí podpisu tolerančního patentu z 26. 1. 2000 mezi Občanskou demokratickou stranou vedenou Václavem Klausem a sociální demokracií Miloše Zemana. Toleranční smlouva navazovala na opoziční smlouvu z 9. 7. 1998. Naše vlády jsou labilní. Průměrná životnost vlády je jeden rok a osm měsíců. Od roku 1992 se v České republice vystřídalo 13 vlád.
Od roku 1992, kdy bylo zavedeno čtyřleté parlamentní funkční období a na něj navázané funkční období vlády, se vystřídalo 13 vlád – první vláda Václava Kaluse 1992-96, druhá vláda Václava Klause 1996-98, vláda Josefa Tošovského 1998, Miloše Zemana 1998-2002, Vladimíra Špidly 2002-04, Stanislava Grosse 2004-05, Jiřího Paroubka 2005-06, první vláda Mirka Topolánka 2006-07, druhá vláda Mirka Topolánka 2007-09, Jana Fischera 2009-10, Petra Nečase 2010-13, Jiřího Rusnoka 2013-14, Bohuslava Sobotky od 2014. Ovšem jen dvě vlády vládly ústavou předpokládané 4 roky – první vláda Václava Klause a vláda Miloše Zemana.
Petr Fiala (Politika, jaká nemá být, Brno 2010, s. 28, 48) vidí jediné řešení ve změně volebního systému s cílem vytvářet stabilnější vlády: „Pokud to neuděláme… nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá.“
Prezident Václav Klaus (Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí, Praha 2013, s. 95, 96, 160-161) uvedl: „Nikoli zneužívání moci, ale slabé vládnutí se stalo hlavním problémem české politiky posledních více než patnácti let… Kamenem úrazu je také volební systém, který k existenci slabých vlád přispívá…. Systém poměrného zastoupení vytváří křehké a politicky heterogenní koalice, které jsou vystaveny permanentním krizím… Zásadní negativum vnesl do našeho politického systému stávající volební zákon. Smyslem volebního zákona by mělo být to, aby volby umožňovaly – vedle reprezentace zájmů voličů – také relativně snadný vznik zřetelné vládní většiny, bezproblémové sestavení vlády a její jasný mandát řídit zemi. V pravidelně se opakujících vládních krizích se k nim sice politici utíkají jako ke správnému řešení, ale to nové volby nepřinášejí. Jejich výsledkem je pouze opakování starého scénáře – minimální nebo vnitřně rozpolcená většina pro nesourodou tří- a vícečlennou koalici parlamentních stran, slabá vláda s nesourodým kompromisním programem, který není schopna pro vnitřní spory realizovat, a po sérii skandálů a rozmíšek nová vládní krize a prohloubení agónie vládnutí.“
Opoziční smlouva byla pokusem o stabilizaci vlády dohodou nejsilnější vládní strany s nejsilnější stranou opoziční o správě státu. Opoziční smlouva měla předchůdce v době první Československé republiky, kde vznikl institut Pětky. Kdy pět nejvýznamnějších stran držících státní ideu demokratického Československa spolupracovalo – sociální demokraté, socialisté, lidovci, agrárníci, národní demokraté. Občas byla rozšířena na Šestku či Osmu dle politické situace.
Z důvodu stabilizace vlády došlo poprvé k opoziční smlouvě mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1996, kdy se pod patronací prezidenta Václava Havla domluvila důvěra menšinové druhé vládě Václava Klause. Nejsilnější opoziční klub sociálních demokratů opustil při hlasování o důvěře vládě Poslaneckou sněmovnu, snížil nutný počet hlasů pro získání důvěry a pravicová vláda jmenována Václavem Havlem tak získala parlamentní důvěru. Za to opoziční sociální demokracie získala post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana a předsedy jejího Rozpočtového výboru pro Jozefa Wagnera. První opoziční smlouva nebyla psaná a neměla jiný cíl, než umožnění vytvoření menšinové vlády s parlamentní důvěrou. Tato menšinová vláda však měla neduhy jiných vlád – byla vládou tří stran s vnitřními rozpory, což v ruku v ruce se sarajevským atentátem v rámci rozkolu v Občanské demokratické straně 1997 vedlo k jejímu pádu.
Druhá opoziční smlouva vznikla v létě 1998 bez účasti prezidenta Havla přímo z jednání sociálních a občanských demokratů. Na rozdíl od první byla písemná a veřejná a nevyprodukovala menšinovou vládu rozhárané koalice, ale stabilní vládu jednobarevnou. V tom byla úspěšná, když vláda vydržela, pouze jako jedna ze dvou v celé historii samostatné České republiky, řádné čtyřleté období.
Navíc obsahovala koncepční snahu stabilizovat nestabilní vlády. Jedním z prvků politického systému je volební systém. Volby mají několik funkcí. Nejdůležitější funkcí je legitimizace držitele moci a prostředek výběru mocenské elity. Z tohoto pohledu je zdůraznění funkčnosti volbami vytvořené vlády přednější než věrné zobrazení společnosti v parlamentu. To se nikdy nepovede ani při důsledném poměrném systému, neboť ani ten nezajistí přesnou míru zastoupení mužů, žen, věkových a profesních skupin, menšin národních, sexuálních aj. Jestliže někdo není spokojen s politickým systémem a chce jej změnit v rámci demokracie, musí přistoupit ke změně systému volebního do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový nebo v rámci poměrného systému zavést výrazné většinové prvky.
Významnost druhé opoziční smlouvy z roku 1998 spočívá v tom, že její hlavní tvůrci Václav Klaus a Miloš Zeman chtěli zachovat systém klasické parlamentní demokracie založené na politických stranách, protože jinak parlamentní demokracie nefunguje, s tím, že nastaví parametry volebního systému tak, aby vítěz voleb mohl vytvořit vládu sám nebo nejvýše s jedním koaličním partnerem, přičemž se nemyslela velká koalice. To vše vztaženo k rozložení voličských hlasů dle voleb v roce 1996 a 1998. Protože zavedení většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny vyžadovalo změnu ústavy, bylo zvoleno posílení většinových prvků v poměrném volebním systému do Poslanecké sněmovny. To bylo obsahem toleranční smlouvy z 26. 1. 2000 spolu s plánem snížení deficitu státního rozpočtu až k zavedení vyrovnaného rozpočtu. (Zdeněk Koudelka: Změna volebního systému roku 2000. Stanislav Balík: Většinový systém pro sněmovní volby? České zkušenosti a debaty. Brno 2013.)
Proti volební reformě se postavil prezident Václav Havel, který se opíral o malé politické strany a věděl, že síla prezidenta roste se slabostí vlády. Na jeho návrh ji zrušil Ústavní soud, neboť zavedení výrazných většinových prvků do poměrného volebního systému hodnotil za rozporné s ústavní úpravou voleb do Poslanecké sněmovny jako voleb dle poměrného systému. Pro budoucno je tedy volební reformu parlamentních voleb možno provést jen změnou Ústavy, která zruší ústavní požadavek poměrnosti voleb poslanců. Nebude-li provedena, bude náš politický systém fungovat jako dosud. Bude produkovat slabé koaliční vlády. Přičemž jiná reakce na nestabilitu politického systému – vznik podnikatelských stran oligarchů dlouhodobou stabilitu nepřinese.
Vliv volební reformy na stranický systém dokazuje úspěch malé lidové strany v krajských volbách roku 2000, která se v reakci na připravovanou změnu parlamentních voleb spojila do volební Čtyřkoalice, která vyhrála volby a získala 4 hejtmany. Po zrušení volební reformy se Čtyřkoalice rozpadla a lidová strana se vrátila do formy malé strany a v následujících krajských volbách 2004 získala jen hejtmana jednoho. Čtyřkoalice byla koalice Křesťanské a demokratické unie-Československé strany lidové, Unie svobody, Demokratické unie a Občanské demokratické aliance. Původně vznikla jako volební blok ve většinových volbách do Senátu na podzim 1998. Díky připravované volební změně do Poslanecké sněmovny se spolupráce prohloubila na krajské i budoucí parlamentní volby, ale po zrušení volební reformy Ústavním soudem integrační stimul vymizel. V roce 2001 se Unie svobody a Demokratická unie spojily a KDU-ČSL odmítla nadále spolupracovat s Občanskou demokratickou aliancí, což vedlo k zániku Čtyřkoalice. Zbylé dvě strany ještě v roce 2002 kandidovaly jako Koalice, ale po volbách jejich spolupráce zanikla.
Je odpovědnost Václava Havla, Petra Pitharta, soudců Ústavního soudu a jiných odpůrců volební reformy za to, jak politický systém dnes funguje, i za vliv podnikatelů-oligarchů v politice. Pokus o stabilizaci našich vlád, změnu volebního systému a zavedení nedeficitního hospodaření státu zaslouží ocenění. Pokus, který vytvořili premiéři a pozdější prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman.
Zdeněk Koudelka
