Byl to právě britský ministerský předseda Winston Churchill, jehož slova v projevu proneseném na univerzitě v Curychu v roce 1946 předznamenala vznik Rady Evropy, pod jejímž patronátem byla roku 1950 podepsána Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP). Churchill tehdy hovořil dokonce o vytvoření „Spojených států evropských“, které by malým státům garantovaly stejnou váhu hlasu jako těm velkým a jejichž vznik by na kontinentu nastolil spravedlnost, soucit a svobodu a zabránil opakování hrůz dvou světových válek. Ironií osudu dnes britská Konzervativní strana — tedy Churchillova „domovská stáj“— hledá způsob, jak se vlivu EÚLP v domácím právu zbavit.

Řeč je konkrétně o návrhu zákona o bezpečnosti Rwandy (Rwanda Safety Bill), který se v době psaní textu úspěšně prošel druhým čtením v dolní sněmovně parlamentu Spojeného království. Zákon je nejnovějším z pokusů současného Konzervativního kabinetu o prosazení plánu spolupráce s Rwandskou republikou v oblasti azylové politiky. Ten by Britské vládě umožnil deportovat žadatele o azyl, kteří vstoupili na území Spojeného království ilegálně, do africké země, která by azylové řízení provedla. V případě úspěchu by se azylant nevrátil do Spojeného království, ale azyl by mu byl udělen rovněž ve Rwandě. Projekt má za cíl odradit imigranty, kteří momentálně do Británie připlouvají na člunech přes Lamanšský průliv s cílem získat azyl či se alespoň dostat na půdu Spojeného království.

Poté, co v roce 2022 deportacím doslova za minutu dvanáct zabránil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vydáním předběžného opatření, které britské vládě zamezilo vypravit první let s žadateli, když už ti čekali v letadle na runwayi, rozhodl letos v listopadu nejvyšší soud Spojeného království, že rwandský plán je nezákonný. Ačkoliv samotné deportování žadatelů o azyl do třetí země bylo shledáno nezávadným, soud nebyl přesvědčen, že konkrétně Rwanda je bezpečnou zemí, ve které by takto deportovaným lidem nehrozilo nebezpečí, že budou porušena jejich práva garantovaná EÚLP. Krom jiného se ministerstvu vnitra nepodařilo soud ubezpečit, že nehrozí riziko, že by žadatelé byli z Rwandy odesíláni zpět do zemí, z nichž uprchli, čímž by bylo porušeno jejich právo ukotvené v článku 3 EÚLP, které zaručuje „ochranu proti mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“.

Ačkoliv vláda Spojeného království uzavřela v reakci na rozsudek nejvyššího soudu právně závaznou smlouvu s Rwandou, ve které se africká země zavázala zlepšit podmínky a fungování svého azylového systému, je jasné, že to se nestane ze dne na den. I nejvyšší soud vyjádřil pochybnost o tom, že by se požadované změny podařilo provést v krátkodobém horizontu. I přes ujištění, která Rwandská republika vládě Spojeného království poskytla, je tedy pravděpodobné, že pokud by se vláda znovu pokusila deportovat žadatele o azyl do Rwandy, bude jí v tom soudem opět zabráněno. Rwanda potřebuje čas na to, aby se z ní v očích spravedlnosti stala bezpečná země. Právě čas je však to jediné, co současný kabinet Rishiho Sunaka nemá. Nejpozději na konci ledna 2025 by se ve Spojeném království měly konat parlamentní volby, ve kterých průzkumy předvídají Konzervativní straně drtivou porážku. Sunak zoufale potřebuje alespoň jedno velké politické vítězství, aby odvrátil katastrofu.

Problém je, že premiér již vyčerpal všechny možnosti, které mu právo umožňovalo. Protože se ale odmítá smířit s porážkou, která by mimo jiné znamenala, že 290 miliónů liber, které již rwandský podnik ukousl z veřejných prostředků, by bylo lidově řečeno vyhozeno oknem, rozhodl se premiér právo ohnout ve svůj prospěch již zmíněným zákonem o bezpečnosti Rwandy. Ten mimo jiné ukládá každému soudu či tribunálu povinnost apriori posoudit Rwandu jako bezpečnou zemi bez ohledu na aktuální fakta. V souvislosti s tím dále zákon přikazuje soudům nepřipouštět žádosti o soudní přezkum rozhodnutí k deportaci, která by byla založena na tvrzení, že Rwanda není bezpečná země. Zákon pak dále v těchto případech explicitně vylučuje ustanovení zákonu o lidských právech (Human Rights Act 1998), které ukládá britským soudům zohledňovat judikaturu ESLP. 

Jinými slovy, zákon o bezpečnosti Rwandy je cíleně napsán tak, aby se již nemohla opakovat situace, kdy nejvyšší soud prohlásí deportace do Rwandy za nezákonné s odvoláním na judikaturu ESLP a vlastní posouzení faktické bezpečnosti Rwandy. Pokud legislativa vstoupí v platnost a ve Rwandě například dojde opět ke genocidě či k politickému převratu, v očích zákona bude stále bezpečnou zemí. Nejenže je taková legislativa téměř směšná, ale z politicko-morálního hlediska odporuje principu nezávislého soudnictví, jelikož slouží jako účelový nástroj exekutivy k omezení soudcovské svobody posuzování faktů v určité věci.

Pokud však zákon schválí parlament, moc znovu ho zrušit bude mít opět jen parlament. Ve Spojeném království, kde platí právní doktrína parlamentní svrchovanosti, totiž neexistuje instrument, kterým by soud mohl zneplatnit zákon, tak jak jej známe z kontinentálního práva. Soud sice může prohlásit zákon za neslučitelný s lidskými právy, avšak to samo o sobě nebrání jeho účinnosti. V takovém případě by bylo na parlamentu, jak se s výrokem soudu vypořádá, a pokud by se parlament rozhodl nic nečinit, zákon by nadále platil v nezměněné podobě.

Je velmi pravděpodobné, že dolní sněmovnou zákon projde, a pokud ne, bude to spíše z důvodu jeho zdánlivé slabosti. Řada Konzervativních poslanců totiž zákonu vyčítá, že nejde dost daleko a přes svou drakoničnost nechává prostor pro právní napadení rozhodnutí o deportaci. Stále totiž existuje možnost posouzení bezpečnosti Rwandy pro individuálního žadatele, který se navíc v případě neúspěchu před britským soudem může obrátit na ESLP. Současná konzervativní vláda, zdá se, nechce zajít až k odstoupení od EÚLP či ke zrušení zákona o lidských právech. Přitom parlament již minulý rok posuzoval návrh zákona o listině práv (Bill of Rights Bill 2022), která by nahradila zákon o lidských právech, jenž pouze implementuje práva ukotvená v EÚLP, a do jisté míry vyvázala britské soudy ze závislosti na judikatuře ESLP. Tento návrh však pro kritiku padl ještě před druhým čtením.

Nezbývá tedy než doufat, že v parlamentu země, která již v roce 1689 dala světu první listinu práv (Bill of Rights) a která se významnou měrou zasloužila i o rozšíření myšlenky ochrany jistých nedotknutelných práv a svobod po evropském kontinentu, nakonec převáží zdravý rozum a zoufalý návrh zákona o bezpečnosti Rwandy nikdy nevstoupí v platnost.

Štěpán Krejčí