Jako spoluvlastník koně uzavřel podnikatel v obchodu, výrobě a stavebnictví smlouvu o ustájení zvířete s podnikatelem v oboru zájmový chov zvířat. Ustájený kůň ale musel být utracen. Provozovatel stáje odmítá uhradit náklady s odkazem na ujednání vylučující odpovědnost za úhyn koně a smlouvu o ustájení má za dohodu dvou podnikatelů, nikoli za spotřebitelský vztah.
Takovou argumentaci však nepřijal ani okresní ani krajský soud, a nakonec ani soud dovolací. Po pěti letech sporů skončila věc zamítnutým dovoláním u Nejvyššího soudu a 8. listopadu ji projednalo občansko-právní a obchodní kolegium, které vydalo právní větu.
Spotřebitel je spotřebitelem, když nepodniká, i když je současně v jiném oboru podnikatelem, musel judikovat Nejvyšší soud. Úplný text rozsudku je zde.
Šestiletý valach musel být po ustájení utracen
Oba vlastníci – žalobci zakoupili v roce 2017 šestiletého valacha, kterého nechali ustájit ve stájích muže, který vystupoval jako podnikatel s předmětem podnikání „chov zvířat pro zájmový chov“. Smlouva o ustájení obsahovala „ujednání vylučující odpovědnost žalovaného za případné jím nezaviněné zranění či úhyn koně“.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu vlastníci koně předpokládali, že kůň by mohl v následujících deseti letech v soutěžích získat ceny do 20 000 Kč ročně. Tato částka by však ani zdaleka nepokryla roční náklady na jeho ustájení a péči o něj, upozorňuje v rozsudku soud.
„Dne 1. 10. 2017 si kůň zaklínil levou pánevní končetinu do mezery mezi spodní částí vrat svého boxu a podlahou ve stájích žalovaného, čímž se zranil a následně navzdory žalobcem a) účelně vynaloženým nákladům na léčení ve výši 119 186 Kč musel být utracen,“ stojí dále v rozsudku.
Odvolací krajský soud měl za prokázané, že posuvná vrata boxu, kde byl kůň ustájen, nemohla být řádně dovřena a zajištěna. Pokud by dovřena byla, noha koně by se pod ně nemohla dostat. Jak dále vyplývá z rozsudku, ani provozovatel stájí netvrdil, že k události došlo jinak.
Chce ušlý zisk z koně, a proto je podnikatel?
Žalobci se nejprve domáhali náhrady škody u okresního soudu, který uložil provozovateli stáje zaplatit 619 000 korun žalobci a), který zaplatil léčení. Další nároky včetně zamýšleného ušlého zisku koně v soutěžích ve výši 200 000 korun a včetně hodnoty koně ve výši 983 000 soud zamítl.
Odvolací krajský soud rozhodnutí změnil tak, že potvrdil rozsudek, podle kterého měl provozovatel stáje uhradit léčení a utracení koně ve výši 119 186, avšak další nároky zamítl a částku ohledně hodnoty koně vrátil k soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací krajský soud shledal provozovatele stáje odpovědného za zranění zvířete a způsobenou škodu. „Povaze koně neodporuje, aby byl nárok na náhradu škody způsobené jeho poraněním posouzen podle ustanovení upravujících náhradu škody na věcech převzatých v souvislosti s plněním závazku,“ uvedl odvolací soud.
Povinnost zaplatit žalobci a) 119 186 Kč s úrokem z prodlení napadl žalovaný provozovatel stáje dovoláním u Nejvyššího soudu. „Odvolací soud měl podle jeho názoru posoudit vztah založený smlouvou o ustájení koně jako vztah rovnocenných podnikatelských subjektů, neboť žalobce a) je osobou s živnostenskými oprávněními a podnikatelskými cíli a žalobou uplatnil mimo jiné i ušlý zisk, jehož hodlal dosáhnout s koněm v soutěžích. Proto měl soud vycházet z omezení odpovědnosti žalovaného za škodu, sjednaného ve smlouvě o ustájení koně,“ shrnuje jádro argumentace žalovaného provozovatele stájí rozhodnutí Nejvyšší soud.
Vlastnictví věci není podstatně a zavinění nevýznamné
Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti, upozornil Nejvyšší soud na definici spotřebitele podle občanského zákona s tím, že žalobce podniká ve stavebnictví, nikoli v chovu koní.
Proto podle Nejvyššího soudu pokládal odvolací soud žalobce správně za spotřebitele, k ujednání omezujícímu jeho právo na náhradu újmy nepřihlížel (§ 1812 odst. 2 o. z.) a povinnost žalovaného k náhradě škody způsobené zraněním a následným úhynem koně posoudil podle § 2944 o. z. „Podle něhož každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, a to bez ohledu na to, zda žalovaný porušil svou povinnost či nikoli,“ uvedl Nejvyšší soud. Nesouhlas se závěrem, že provozovatel stáje porušil svoji povinnost při péči o koně, je tudíž bez významu.
Podstatná pro povahu statusu žalobce není podle Nejvyššího soudu námitka, že byl vlastníkem koně. „Pro posouzení otázky, zda lze přihlížet k ujednání, jímž smluvní strana omezila svá práva na náhradu újmy, není podstatné, zda je daná smluvní strana vlastníkem věci, jíž se smlouva týká, ale to, zda smlouvu uzavřela v rámci svého podnikání,“ uzavřel Nejvyšší soud, který dovolání zamítl.
Právní věta:
Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba -podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.
Irena Válová
