Jeden z kandidátů prezidenta Petra Pavla na ústavního soudce Robert Fremr má problémy s vysvětlováním své minulosti. Média nebo někteří senátoři v posledních dnech skloňují případ tří mladíků, kteří byli před listopadem 1989 obžalováni ze záškodnictví a propagace fašismu. Senát Městského soudu v Praze (MS) v čele se soudcem Fremrem všechny shledal v červenci 1988 vinnými ve smyslu obžaloby. Česká justice detailně zmapovala vyšetřovací spisy Státní bezpečnosti (Stb), která případ záhy po zahájení vyšetřování převzala. Z nich vyplývá, že některá Fremrova prohlášení před senátory nesedí.
Už zítra bude Senát schvalovat jeho další tři adepty na ústavní soudce, které nominoval prezident Petr Pavel. Na rozdíl od předchozí trojice nyní nominaci Roberta Fremra, Veroniky Křesťanové a Kateřiny Ronovské podpořily oba senátní výbory, které ji projednávaly. Zatímco ani u jedné z žen se neobjevila žádná pochybnost, která by bránila jejich schválení plénem Senátu, u Fremra některým kritikům vadí jeho komunistická minulost.
„Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci,“ prohlásil před členy ústavněprávního výboru Senátu kandidát na ústavního soudce, místopředseda Vrchního soudu v Praze Fremr, když vysvětloval důvody svého rozhodnutí v případu, který vešel ve známost jako „Olšany“. Soudce pak ještě dodal, že oni (tehdejší) mladíci se sice dopouštěli vandalismu, ale měli také shazovat víka od kanálů z Nuselského mostu a klást předměty na koleje tak, že mohli vykolejit vlak a způsobit vážnou nehodu. A u jednoho z obviněných, Alexandra Ereta, se měly najít při domovní prohlídce podle soudce Fremra také předměty s nacistickou tématikou, přičemž měl vyjadřovat sympatie s nacismem.
Právě v otázce oné motivace se ale skrývá největší problém Fremrovy výpovědi před senátory. Ani vyšetřování Státní bezpečnosti (Stb) totiž pro ni nenašlo dost důkazů, jak vyplývá z podobného studia spisů Vandal II a Božena, které se týkají právě Alexandra Ereta.
Začalo to výlety do Milovic
Případ na počátku přitom Stb nevyšetřovala. Tehdejší kriminálka na mladíky (17-19 let) přišla při vyšetřování vandalismu, kterého se měli dva ze tří později obžalovaných (ovšem vyjma právě Ereta), dopustit posledního květnového dne roku 1987 na Olšanských hřbitovech, kde měli zneuctít hroby sovětských a bulharských vojáků.
Stb případ přebírá v polovině července 1987. A to se zdůvodněním, že „vyšetřovatel SNB nevěnoval pozornost plnému objasnění motivu, příčin a podmínek spáchané trestné činnosti, nedostatečně prováděl objasňování a dokumentaci jednotlivých trestných činů, nekoumal, zda se v daném případě nejedná o závažnější trestný čin, nevěnoval pozornost skutečnostem, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu a které nasvědčují tomu, že byla spáchána další trestná činnost, nezabýval se důkladně osobou pachatele“.
Už v tomto opatření pak příslušník Stb zmiňuje útoky na lokomotivy, tramvaje a propagaci fašismu. Součástí opatření je pak podrobný vyšetřovací plán, který po jednotlivých krocích navrhuje rozpracování rodinných příslušníků, přátel a známých. Na závěr se plánu se pak uvádí, že zjištěné poznatky je třeba „využít k proaktivním a profylaktickým opatřením v problematice ochrany mládeže“.
Součástí vyšetřování Stb je samozřejmě nasazení operativně pátrací techniky, včetně odposlechů rodinných příslušníků. Do dvou týdnů také následuje uvalení vazby na všechny tři podezřelé a domovní prohlídky.
Stb tak záhy zjistila, že dva z mladíků se v roce 1986 opakovaně pohybovali v okolí Milovic, kde byli zadrženi při fotografování sovětských vojenských zařízení. Jak později vyplynulo z jejich výpovědí, měli zde od sovětských vojáků nakupovat i části jejich výstroje. Během návštěv Lysé nad Labem a Milovic se pak měli dopouštět i vandalismu v podobě ničení dopravního značení, vybavení vlaků, zakládat požáry či opilí zpívat německé vánoční koledy (!) a hajlovat u památníků.
Propagace fašismu? Výstřižky z časopisu Květy
Při domovní prohlídce u Alexandra Ereta na konci července, den po jeho zadržení, se najdou protiromské texty či údajně sadistické básně a v žargonu Stb „neideologicky závadné texty“.
Ovšem co se týče materiálů, které by propagovaly fašismus či nacismus, se v podrobném přehledu s vyhodnocením domovní prohlídky dočteme pouze to, že byly nalezeny pohlednice se známkou Adolfa Hitlera a Jozefa Tisa, vojenská přilba z 2. světové války a výstřižky z tehdejších časopisů s tématikou 2. světové války. Později, při dalších domovních prohlídkách, pak přibydou jen různé součásti vojenského oblečení, většinou tehdejší západoněmecké armády a armády Spojených států, které si Alexandr Eret přivezl z návštěv u svého otce, který v roce 1979 emigroval legálně do Rakouska.
Žádné další propagační předměty s tématikou nacismu či fašismu se pak ve spisech Stb již neobjevují a veškeré důkazy o „motivaci“ k trestnému činu propagace fašismu pak čerpá Stb z výpovědí buď obviněných, jejich spolužáků, popřípadě učitelů či vychovatelek. Jejich relevance je ovšem velice sporná, když v samotném závěru vyšetřování Stb uvádí, že se měl takto projevovat Eret pouze mezi spolužáky a ovlivnit pouze jednoho ze spoluobžalovaných.
Stb sice operuje s německou národností Ereta, avšak záhy zjišťuje, že je pouze úřední. Respektive, že za Eretovou německou národností je šlendrián úředníků v polovině šedesátých let. Otec a matka Alexandra Ereta totiž v roce 1965 provedli změnu při ztrátě občanských průkazů: otec si nechal zapsat, že je Angličan a matka se prohlásila za Němku, přičemž převzali příjmení Eret, což bylo jméno matky za svoboda. Původní příjmení bylo Houžvička.
Právě jinou národností pak argumentovali při opakovaných a neúspěšných žádostech o vystěhování z tehdejší ČSSR. Legální emigrace vyšla až napotřetí otci Alexandra Ereta, a to za nejasných okolností i pro Stb. Ta pouze zjistila, že se tak stalo na pokyn samotného prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. Mimochodem, Gustáv Husák v říjnu 1988 Alexandru Eretovi udělil částečnou amnestii a snížil mu trest o dva roky.
Absence obhajoby v přípravném řízení
Od zmíněného konce července1987 pak provádí Stb velmi intenzivní, celodenní a pravidelné výslechy vazebně stíhaných mladíků. V případě Ereta, který je umístěn ve vazební cele ruzyňské věznice sledujeme, jak se vyšetřovatelé snaží z vandalismu znuděné mládeže normalizačního státu vytvořit ucelený plán na poškozování socialistického státního zřízení.
Z dnešního úhlu pohledu jsou ovšem podstatné dva momenty: úroveň obhajoby a dodržování alespoň základních procesních práv obviněných a okolnosti obvinění ze skutku nejzávažnějšího, kterým argumentoval před senátory i soudce Fremr, totiž z kladení předmětů na koleje s možným následkem vykolejení vlaku.
Při čtení materiálů z přípravného řízení, které vedla Stb, je totiž zřejmé, že vyšetřovatelé, ani prokurátorka pražské městské prokuratury Jitka Fuchsová nehleděli na dodržování alespoň zdání legálního procesu. Výslechy Alexandra Ereta probíhají, až na dvě výjimky, bez účasti obhájce. Ten sice v jednom případě, před vznesením obvinění z nejzávažnějšího trestného činu záškodnictví, přítomen je, dokonce zajistí, aby bylo zaznamenáno v protokolu, že další výpovědi musí být už jen v přítomnosti obhájce. Avšak hned následující výslech to vyšetřovatelé Stb ignorují a v protokolu se dočteme následující: „Ruším své předchozí prohlášení z 5. 11. a chci vypovídat i bez přítomnosti obhájce. Takto jsem se rozhodl sám a svobodně, nebyl na mne činěn nátlak vyšetřovateli. Proč jsem se tak rozhodl uvádím, že obhájce při výslechu 5.11. byl vyrozuměn o dnešním výslechu, přislíbil svou účast, vzal na vědomí, že dnes mi budou předkládána další usnesení a provedena překvalifikace trestného činu, ale stejně nepřišel. Rozhodl jsem se tak proto, že chci být vůči vyšetřovateli slušný a vypovídat, když za mnou vážil takovou cestu.“
A hned o dva dny později se v dalším výslechovém protokolu dočteme, že je obviněný Eret rád, že nedorazil jeho obhájce. To nastal zlom, když se Eret vyznal ze sadismu na zvířatech, obcování s mrtvými kočkami, holuby, láskou k mrtvolám a dalším naprostým absurditám, včetně sexuálního obtěžování své sestry, což pak následně vedlo k obvinění jeho matky ze zanedbání povinné výchovy.
„Přemýšlel jsem nad svým dřívějším životem a dospěl jsem k názoru, že bude jen ve prospěch věci a mému spravedlivému posouzení, když dnešní výpověď vyšetřovateli sdělím,“ stojí v úvodu výslechového protokolu, jehož výsledky pak Stb využila k zavedení spisu Božena na Eretovu matku.
V své knize „Hodina věčnosti“ to pak Eret vysvětluje tím, že byl na cele podroben násilí ze strany spoluvězňů, kteří jej k podobné výpovědi, pod vlivem vyšetřovatelů Stb, naváděli. Měl být fyzicky týrán a pokusit se o sebevraždu. Mimochodem, v této knize píše, že mu soudce Fremr jako předseda senátu neumožnil ani písemný styk s rodinou, matka jej mohla navštívit až dva roky po zatčení.
Znalci: Obviněný možná přehání
Těmto podivným výpovědím, kde Eret opravdu obsáhle líčí svůj údajný sadismus a přiznává mj. homosexuální orientaci (což je ovšem v rozporu s tím, že na dalších stranách protokolu se dočteme, jak sexuálně obtěžoval svoji sestru a její kamarádku), předchází v říjnu dvě znalecká vyšetření.
To provedli psychiatři Antonín Brzek a Luboš Zdrbůrek a psycholog Slavomil Hubálek.
První vyšetření, které nařídila Stb, přitom vyhodnotili jako neprůkazné, když s nimi Eret nespolupracoval a pouze uváděl, že nechápe, proč je ve vazbě, když on nic neprovedl. O druhé vyšetření, o dva týdny později, pak ovšem Eret požádal sám.
A zatímco při prvním vyšetření trestnou činnost podle znalců bagatelizoval a snažil se vytvořit dojem normální osobnosti, při druhém podle nich „některé údaje vzbuzovaly až podezření na simulaci či agravaci“, tedy předstírání a zveličování.
„Přichází pobledlý a pohublý, uvádí, že drží hladovku a je umístěn na izolaci, omlouvá se za lhaní, diví se, že se na něj znalec nehněvá, bál se říci pravdu, obával se, že by mu to přitížilo,“ popisuje se v záznamu znalců o vyšetření. „Jeho omluvy a demonstrace změny postoje k vyšetření se jeví jako autentické, i když některé projevy svojí bizardností a agresivitou vzbuzují podezření z agravace. Uvádí spontánně, že mu spoluvězni vynadali, když jim řekl, že znalcům vše zapřel,“ zapsali znalci do protokolu. Podle jejich závěru trpí Eret sexuální deviací a jeho trestnou činnost záškodnictví a propagace fašismu považují za její projev.
Při následných výsleších pak sice Eret ještě rozvíjí svoji údajnou sadistickou povahu o další barvité příběhy, zároveň však u jednotlivých tvrzených skutků nadále popírá, že by se jich konkrétně dopustil. A zvláště setrvale popírá i to, že by úmyslem jeho činnosti bylo podrývat režim či způsobit ztráty na životech.
Pokus o vykolejení vlaků, anebo klukovina?
A ani Stb se v případě nejzávažnějšího obvinění – tedy pokládání předmětů na koleje s hrozbou vykolejení vlaku – nepodařilo, a to ani výpověďmi spoluobviněných či svědků, věrohodně doložit, že by se Eret na tomto tvrzením skutku přímo podílel. Sám pouze přiznal, že položil na koleje drobné kameny, a to ze zvědavosti, co to způsobí. A sám viděl jen to, jak jeho spoluobvinění pokládají na koleje dřevěný trám.
Mimochodem, ve spisech Stb není nijak doloženo, že by obvinění na koleje položili předmět, který opravdu mohl způsobit vykolejení vlaku, tedy betonový žlab. Toto je pouze vyšetřovací hypotéza, která vznikla kombinací rozporů ve výpovědích a nálezem zbytků betonu při pozdějším ohledání místa. Ve vyšetřovacím spise Stb se také nepíše nic o shazování poklopu kanálů z Nuselského mostu, ale toliko o shození jednoho železného víka na stojící automobil ze skály na Vyšehradu.
Absence obhajoby a setrvalá snaha vyšetřovatelů Stb doložit státně bezpečnostní motiv vandalismu pak vedla ke konci vyšetřování k některým, z dnešního pohledu, naprosto absurdním situacím.
Tak například, když se vyšetřovatelé Stb „ptali“ na pokusy s výbuchy Travexu, které mladíci prováděli v nepřístupné pískovně. „Nikdy však nemůžete předpokládat, že náhodný chodec by se nemohl vyskytnout na těchto místech a zejména u dětí, které mají jednání, které se nedá předvídat. Jak jste tomu chtěli zabránit?“ zněl například jeden z „dotazů“ vyšetřovatelů.
Anebo když při jednom z prosincových výslechů Eret popisuje svůj názor na situaci v zemi a uvádí, že konkrétně mu vadí orientace na Sovětský svaz, nesouhlasí se členstvím ve Varšavské smlouvě a nesouhlasí ani s tím, „jak je ideologicky deformovaná naše mladá generace“.
„A jak byste si představoval výchovu dětí v socialistickém státě?,“ reaguje vyšetřovatel Stb otázkou.
„V takovém případě je lepší děti nemít,“ odpovídá Eret.
Ten pak při jednom z posledních výslechů uvádí následující: „Když bylo proti mně vznášeno obvinění pro záškodnictví, pročetl jsem si dobře ustanovení trestního zákona a vím, že k tomuto trestnému činu je třeba politický motiv. Podle mého názoru, takový motiv jsem neměl a Havelka s Mundokem měli jen touhu ničit. Podle mého názoru jsem vandal, právě tak jako Mundok a Havelka. Když jsme něco dělali, velkou roli hrál zde alkohol a neovládli jsme se.“
„Proč tedy pijete alkohol, když se po alkoholu neovládáte a víte to o sobě?,“ reaguje vyšetřovatel.
Kariérní skoky soudce Fremra
Případ tedy končí podáním již zmíněné obžaloby. Proces, který probíhá v létě roku 1988 je mediálně velmi sledovaný. Rozsudek senátu v čele s Robertem Fremrem shledal všechny tři mladíky vinnými ve smyslu obžaloby, jen s korekcí trestu odnětí svobody. „Pod vlivem fašistické ideologie škodili společnosti“, zní jeden z titulků Rudého práva. „Spravedlivá odplata“, uvedla text zase Večerní Praha.
Soudce Robert Fremr před senátory nevyjádřil o rozsudku žádnou pochybnost. Až pro server Hlídací Pes na základě předložených spisů Stb připustil pochybení. „Je to šok. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo nás tam pět, a nikdo jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil. A všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada těch důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní. Zmanipulovali nás,“ měl prohlásit Fremr.
Faktem je, že ani ne rok poté, co vynesl jako předseda senátu tento rozsudek, pokračovala jeho kariéra dalším rychlým skokem: Robert Fremr se stal soudcem Nejvyššího soudu ČSR. Předsedou senátu MS v Praze byl přitom teprve od ledna 1986. Soudcem je od roku 1983, přičemž od roku 1982 působil ještě coby čekatel jako „úsekový důvěrník“ závodní organizace Socialistického svazu mládeže obvodního soudu.
Petr Dimun
