Žijeme v převratné době. V roce 1989 bylo jedním z požadavků stávkujících studentů zavedení veřejné kontroly nad represivními orgány státu. Následovalo postupné obnovení parlamentarismu. Základním ,a v zásadě jediným způsobem, jak od té doby mohou voleni zástupci lidu kontrolovat konkrétní opatření výkonné moci se tradičně, jako všude jinde v zavedených demokraciích staly ústavou chráněné dotazy poslanců. Říká se jim interpelace.
Nedávno se nejen poslanci dozvěděli, že byla zrušena jako nezákonná trestní stíháni čtyř osob, z nichž v jednom případě byla dokonce uvalena vazba. A protože zodpovědné orgány, tak jako již mnohokrát, zanedbaly svoji povinnost chránit před veřejností údaje o nich a jejich „obviněních“,staly se všechny čtyři objektem urputné dehonestace v médiích a na sociálních sítích.
S ohledem na uplynutí pramálo času si někteří zákonodárci dobře případ pamatovali. A nepřehlédli vyjádření zmíněných osob, že si to nenechají líbit a budou oprávněně požadovat od státu odškodnění za tvrdý a nezákonný zásah státu do jejich životů.
I začali se ptát, jak se to mohlo stát a kdo ponese odpovědnost. Včetně té hmotné. Neboť náklady státu za nezákonná jednání státních orgánů rok od roku rostou. Do této chvíle zcela normální průběh. Jenže…
Jakmile interpelace poslanců dorazily státnímu zastupitelství k vyjádření, byly doslova okamžitě pokoutně předány novinářům. A tázající se poslanci jsou náhle a poprvé ve svém politickém, často mnohaletém životě konfrontováni s agresivními otázkami, jejichž základní obsah se dá shrnout takto: „Co svou interpelaci sleduji? A co že si to vlastně dovolují Jakým způsobem a s jakými spekulacemi je referováno o jejich dotazech mohl každý posoudit sám. A oni se přitom jen ptali. Přesně v souladu se svým poslaneckým slibem a Ústavou České republiky.
Kolem roku 1989 by média ve své většině zjišťovala viníky nezákonností a ptala by se na osud nezákonně stíhaných. V roce 2023 se média ve své většině zajímají o ty, kdo se na to ptají. A vytvářejí kruhovou obranu kolem dotazovaných státních orgánů, kterým se kromě dotazů na jejich rozhodování nic neděje.
Navodíme-li ve společnosti atmosféru, v níž se budou nejen poslanci, ale i jiní stěžovatelé bát skandalizace jen proto, že se zajímají o činnost policie či státního zastupitelství, uvolníme v jedné z nejmocnějších částí státního aparátu prostor bez veřejné kontroly. A tím vznikne úrodná půda pro bezpráví. Sebelepší úmysly ochránců zbožštělé „nezávislosti“ těchto složek státu na tom nic nemění.
Nesmíme být neteční. Svoboda výkonu ústavního práva interpelovat – ptát se a úcta k němu musí zůstat zachována. A ptá-li se poslanec vhodně či nevhodně, chytře či hloupě, to ať zase posuzují voliči. Nikoli samy dotazované orgány či mediální a internetové agitky a nátlakové skupiny.
P.S. Ze 4 osob nezákonně trestně stíhaných byl jen jeden politicky angažovaný. Nikoli v ODS.
P.P.S. Kdo chce hlouběji pochopit nebezpečí, o němž píšu, nechť si dohledá Rudé Právo z let 1946-1947. Napadání poslanců za interpelace o trestních stíháních je tam časté. A jejich styl se někdy podobá současnému. Tím snad analogie končí.
Pavel Blažek