Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo městu Chlumec nad Cidlinou nařízeno provádět úklid soukromé zahrady, kam padalo listí a další imise ze stromů ze sousedního městského pozemku. Kvůli množství spadaného listí soud nařídil, že by se strany měly v úklidu střídat, aby došlo k častému odstraňování nežádoucího nepořádku. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda by nebylo vhodným řešením stromy pokácet. „Tento postup však není možný pro opakovaná pravomocná rozhodnutí správních orgánů,“ konstatuje Nejvyšší soud v tiskové zprávě k případu s tím, že v atypickém případě je na místě uvažovat o finanční kompenzaci.
Imise je emise, která se dostala do styku s životním prostředím. V českém právu (§ 1013 OZ) se za imise chápe i hluk, světlo, pach, otřesy a další podobné účinky, které vnikají na pozemek souseda. V tomto případě jde o listí, květy či nažky, které padají na majitelovu zahradu, ale i do bazénu či okapů.
Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3552/2021-688, zrušil rozsudek odvolacího soudu Krajského soudu v Hradci Králové i Okresního soudu v Hradci Králové, kterému zároveň vrátil věc k dalšímu řízení.
Město rozhodnutí přivátalo. „Důležité je, že precedentní rozhodnutí, že by se každý vlastník měl zdržet imisí ze stromů k sousedovi, není platné,“ řekl starosta Vladan Kárník (Nezávislí pro Chlumec). Uvedl, že sbírání listí a nažek úplně dočista není technicky proveditelné. Díky verdiktu Nejvyššího soudu město zahradu aktuálně uklízet nemusí. Město by podle starosty preferovalo dohodu místo soudních sporů. „Bohužel to dospělo k soudu, což nikomu neprospívá. Jsme připraveni jednat. Měli bychom být dobrými sousedy, ale ta opatření by měla být rozumná,“ řekl starosta.
Žalované město Chlumec nad Cidlinou v podaném dovolání předestřelo vícero důvodů, kvůli kterým se domáhalo zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud u většiny z nich konstatoval, že nejsou důvodné, resp. relevantní. Nakonec však rozhodnutí krajského soudu, a s ním i soudu 1. instance, zrušil primárně proto, že „odvolací soud nebyl oprávněn žalovanému závazně stanovit konkrétní způsob, jakým má dostát uložené povinnosti zdržet se rušení výkonu vlastnického práva žalobců, a sice uložením povinnosti pravidelného úklidu pozemku žalobců.“
Nejvyšší soud souhlasil s argumentací města i v tom, že odvolací soud nesprávně zvolil jako kritérium pro stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům, která měla být městem překročena, frekvenci úklidu. Podle rozsudku měla radnice zajistit úklid zahrady jednou měsíčně od března do září. V říjnu a listopadu, tedy v době zvýšeného spadu listí, dvakrát měsíčně. Město s tím nesouhlasilo a rozsudek pokládalo za nebezpečné rozhodnutí.
S ohledem na vyšší množství spadu na pozemek žalobců, které již přesahuje míru přiměřenou místním poměrům, bylo ale třeba frekvenci úklidu na zahradě žalobců v jednotlivých obdobích podle Krajského soudu v Hradci Králové zdvojnásobit s tím, že se žalobci se žalovaným mají v úklidu pozemku žalobců střídat, přičemž nutný častější úklid pozemku žalobců ze strany žalovaného, než je jedenkrát měsíčně, případně na podzim dvakrát měsíčně, již přesahuje míru přiměřenou místním poměrům.
Nejvyšší soud nepovažoval takový závěr správný, protože úvaha odvolacího soudu byla v tomto směru neúplná, a to mj. proto, že pokud odvolací soud v rámci provedeného dokazování (zejména rozsáhlého místního ohledání v lokalitě žalovaného) vůbec nezjišťoval, jaká je v dané lokalitě četnost úklidu spadaného listí a dalších obdobných imisí v případě obdobných pozemků, jako je zahrada žalobců, nemohl dospět k závěru o běžné frekvenci úklidu v jednotlivých obdobích roku.
Vyšší nebo nižší nároky vlastníka na úklid
Nejvyšší soud přitom konstatuje, že odvolacím soudem zvolené kritérium četnosti úklidu je také značně subjektivní, neboť četnost úklidu sama o sobě nic neříká o tom, jaké množství imisí na daný pozemek vlastně dopadá, a zda je toto množství přiměřené místním poměrům či nikoliv. Imise sice mohou na pozemek dopadat v množství zcela přiměřeném místním poměrům, přesto je může vlastník pozemku odklízet třeba každý den např. s ohledem na to, že má vyšší nároky na vzhled zahrady, nachází se zde bazén, jehož filtrace by se mohla zanést a poškodit apod., anebo zcela naopak v množství již nad míru přiměřenou místním poměrům, avšak vlastník pozemku přesto nebude úklid provádět o nic častěji, než je v dané lokalitě běžné, neboť např. jeho požadavky na vzhled zahrady nejsou tak vysoké, využívá ji k účelům, na něž větší spad listí nemá negativní vliv, neumožňuje mu to věk či zdravotní stav apod. Za vhodnější proto považuje Nejvyšší soud zvolit takové kritérium, které by množství imisí – spadaného listí, nažek a větví, určilo nějakým způsobem objemově, neboť pouze tak může být míra imisí objektivně posuzována.
V závěru odůvodnění svého rozsudku pak senát Nejvyššího soudu, kterému předsedal Mgr. Michal Králík, Ph.D., a dalšími členy senátu byli JUDr. Jiří Spáčil, CSc., a Mgr. David Havlík, konstatuje, že pokud se v další fázi řízení poměry mezi účastníky řízení nezmění a skutkový stav nedozná žádných zásadních změn, je namístě uvažovat i o dalším, jiném řešení sporu, které by přicházelo v úvahu.
Pokácení stromů by spor vyřešilo, ale není možné
Senát Nejvyššího soudu k tomu dospěl na základě konstatování, že jakékoliv méně invazivní metody než kácení 70 let starých javorů ke snížení imisní zátěže nepovedou, mírnější redukce vzrostlých stromů ke snížení spadu nepovedou také a výraznější redukce jsou považované za přestupek na úseku ochrany životního prostředí, protože podle závěrů znaleckého dokazování by bylo jediným způsobem eliminace dosavadního imisního působení skácení stromů.
Tento postup však není možný pro opakovaná pravomocná rozhodnutí správních orgánů. V dané věci se tak preventivní postupy, které by bránily imisnímu obtěžování, zjevně vyčerpaly. Nejvyššímu soudu jsou mimo to známy i závěry z mimosoudních jednání týkajících se úklidu spadaného listí, nažek a větví z pozemku žalobců, kdy k uzavření dohody nedošlo pro odlišné představy účastníků o frekvenci úklidu. Žalované město v dovolání navíc uvádí, že žalobci nejsou spokojeni ani s kvalitou prováděného úklidu, který probíhá v rámci exekuce.
Jestliže v dané věci v současné době nelze vysledovat žádné jiné řešení, které by rozumným a spravedlivým způsobem uspořádalo právní poměry účastníků, zastává Nejvyšší soud názor, že v tomto zcela výjimečném a atypickém případě lze – z důvodu v rozhodnutí podrobně uvedených – zvažovat řešení, jež bude spočívat ve finanční kompenzaci, a to bez ohledu na to, že s takovým řešením úprava § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., tedy občanského zákoníku, výslovně nepočítá.
(NS, epa, čtk)
