Jaroslav Barták, odsouzený před časem ke dvanácti letům odnětí svobody ze sexuálně motivované trestné činy, dostal dalších osmnáct let za přípravu vraždy. Podle bývalého místopředsedy NS ČR Pavla Kučery jde ale v tomto případě o exemplární trest, a navíc řízenou provokaci.
Jak vnímáte kauzu doktora Jaroslava Bartáka?
Především jde o osobu doktora Bartáka jako takového. Myslím si, že byl odsouzen opravdu vážně nemocný člověk. A říkám to i s vědomím toho, že v té věci byly provedeny příslušné znalecké posudky. Podle mne ale ani takový posudek neřekne všechno o člověku, který se pro tak závažný delikt dostane před soud. Jaroslava Bartáka znala v republice spousta lidí, znal jsem ho i osobně, a musím říci, že je mi jej do jisté míry i líto. Skutečně je to velmi nemocný člověk, který trpí zvláštní formou slavomamu, o čemž ostatně svědčí i publikace k dvacetiletému výročí Lions Clubu. Je tam několik tisíc fotografií, a na devadesáti procentech z nich je Jaroslav Barták. Je tam se dvěma papeži, a několika našimi prezidenty – minulými, současným, a možná i budoucími. Je tam se všemi možnými premiéry, předsedy sněmovny, senátu, diplomatickým sborem – a na všech těchto fotografiích je mile se usmívající Jaroslav Barták. Z těchto mediálních a společenských výšin spadl na úplné dno, dokonce do suterénu, kterým kriminál nepochybně je, a neuměl se tomu přizpůsobit. Tím nemyslím, proč se tam dostal, ale jak se tam choval.
Co vlastně může s takovým člověk kriminál udělat?
Tam se dostal do společností lidí, kteří si s takovou osobou dělali, co chtěli. Tím nemyslím po fyzické, ale po psychické stránce. Po ponížení následuje pocit ublížení, a reakcí na to je pomsta. Barták vlastní zavinění neviděl, chtěl se někomu pomstít, a tak začal rozpřádat různé divoké teorie, co by s těmi lidmi mohl udělat. Těmi osobami byli právník Oldřich Choděra a generál Andor Šándor, kteří jej podle jeho představ měli poškodit kvůli konkurenci v rámci Lions klubu. A tyto své nejdivočejší fantazie začal spřádat v prostředí protřelých kriminálníků, kteří si s ním mohli dělat, co chtěli.
Dobře, ale bez nějaké souhry s příslušnými represivními orgány by to bylo jenom tlachání někde na cele.
To se dostáváme do procesní roviny. K usvědčení a prvoinstančnímu odsouzení Bartáka by nestačilo pouhé svědectví člověka rovněž odsouzeného, bylo toho potřeba mnohem víc. A tady jsme u toho nahrávacího zařízení. Znám to pouze ze sdělovacích prostředků, ale je to něco, co se mi zdá coby bývalému soudci jako něco naprosto nepředstavitelného. Barták byl ve vězení nahráván nějakým speciálním nahrávacím zařízením v hodinkách, a tyto hodinky byly majetkem spoluvězně. Ten nikdy neprozradil, jak se mu ty hodinky dostaly na ruku, respektive jak se vůbec mohly dostat z civilního sektoru do vězení. A to považuji v rozhodování o věrohodnosti tohoto člověka za naprosto rozhodující. Nedovedu si představit, kdybych tuto kauzu soudil, že bych to z toho člověka nedostal, respektive dostal, a potom by to všechno vypadalo úplně jinak. Pokud bych to z něj nedostal, pak by takový svědek byl pro mne naprosto nedůvěryhodnou a nespolehlivou osobou. Podle mého názoru poté, co se od Bartáka dozvěděl, co ve své hlavě chystá, využil všech možností, které měl. To znamená i toho, že byl v té době ne z vlastní, ale cizí iniciativy vybaven nahrávacím zařízením. Od tohoto okamžiku už nešlo o regulérní shromažďování důkazů, ale o provokaci, dokonce řízenou provokaci, kde samozřejmě ten, který se táže, toho dotazovaného nasměruje nějakým směrem k tomu, co z něj chce dostat. Prostě nezkušený Barták se dostal do rukou zkušeného vězně, a všechny okolnosti, co bylo dál, měl nalézací soud zjistit.
Takže se jednalo o policejní provokaci? A lze vůbec takovýto důkaz použít?
Mohu jenom zopakovat to, co vím z médií, že onen svědek – spoluvězeň neidentifikoval, jak k nahrávacímu zařízení přišel, takže tato část dokazování na mne působí značně nedůvěryhodně. Těžko mohu říci, podle toho, co o tom vím, zda bylo všechno podle trestního řádu, protože v té době ani nebylo ještě sděleno obvinění, nebyly tedy povoleny operativní úkony, jako jsou odposlechy, protože je to podáváno tak, že někdo to nahrával sám ze své iniciativy, a předal to jako důkaz k trestnímu řízení. To je na prostředí, osoby a obsazení naprosto nevěrohodné.
Dá se vůbec hovořit o věrohodnosti oné přípravy?
Ve výkonu trestu si jsou odsouzení schopni vymyslet leccos. Dlouhá chvíle a vztek dokáží probudit fantazii v tom, jak se pomstít. Nakonec to může dospět až k nejrůznějším fantasmagoriím. Z toho, že měl Barták plánovat útěk helikoptérou z pankrácké věznice do Běloruska, musí každý pochopit, že to nemohl říci normální člověk.
Do jaké míry mohlo hrát v rozhodování soudu to, že Barták spáchal původně trestné činy, které i z hlediska morálky bývají chápány jako odpudivé?
Tak úplně přesně bych to neformuloval, ale jde o klasický pohyb kyvadla. Zatímco před tím se s ním všichni fotili, teď to přišlo do jiného extrému, kdy toho lumpa, který znásilňoval své sekretářky, je potřeba exemplárně potrestat. A ten trest je skutečně exemplární, což je za nějaký fantasmagorický výplod skutečně příliš.
Dušan Šrámek
