Vznik československé federace a dvou ji tvořících států – České a Slovenské socialistické republiky v roce 1969 s sebou přinesl i možnost volby, zda se občané federace stanou ještě občany českými nebo slovenskými. S jistými omezeními bylo možné volbu provést také po rozpadu federace a vzniku samostatné České a Slovenské republiky i v roce 1993. Pro většinu lidí zřejmě nepříliš složité rozhodování však mohlo mít, a minimálně v jednom případě má dodnes, zcela fatální důsledky. Jde o případ posledního odsouzeného Čecha k trestu smrti, jehož trest nebyl díky demokratické přeměně v roce 1989 vykonán a dodnes je ve vězení.
Po Sametové revoluci došlo k úspěšnému otevření debaty o úplném odstranění trestu smrti z právního řádu a přiblížení se tak k západním hodnotám. Velmi rychle po změně režimu přijalo Federální shromáždění novelu trestního zákona (č. 175/1990 Sb.), která s účinností k 1. červenci 1990 trest smrti definitivně zrušila. Novela trestního zákona nahradila původní trest smrti (jako výjimečný trest) novým výjimečným trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet pět let nebo trest odnětí svobody na doživotí.
Podle novely trestního zákona se však uložené tresty smrti přeměnily na trest odnětí svobody na doživotí. Současně bylo přijato omezení, že odsouzeného lze propustit na svobodu až nejméně po dvaceti letech.
V době těchto změn čekali na výkon trestu smrti tři k trestu smrti pravomocně odsouzení, z toho dva české státní příslušnosti. Jeden z nich spáchal ve vězení sebevraždu, druhý z nich (Čech) si stále odpykává doživotní trest a soudy opakovaně zamítají jeho žádost o propuštění. Naopak odsouzený slovenské státní příslušnosti byl již propuštěn na svobodu, neboť na Slovensku mu byl trest odnětí svobody snížen na 25 let. Jsme tak svědky zásadní disproporce v českém a slovenském přístupu ke stejnému případu, ačkoliv oba dva byli odsouzení ve stejném státě – v Československu.
Trestní právníci velmi dobře znají základní zásadu trestního práva – nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona), platnou samozřejmě i v trestním zákoně účinném před rokem 1989. Ta mimo jiné znamená, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.
Pojďme se znovu vrátit k našemu případu. Na přelomu let 1989 a 1990 došlo k situaci, kdy odsouzení k trestu smrti čekali na výkon pravomocného rozsudku, který však následně z politických důvodů, potvrzených následnou změnou zákona, nebyl vykonán.
Právní problém spočívá v tom, že platná právní úprava v době rozhodování neznala možnost doživotního trestu odnětí svobody. S ohledem na základní zásady trestního práva lze jen stěží připustit výklad, že místo absolutního trestu, trestu smrti, bude následně pravomocný odsuzující rozsudek dodatečně upraven na doživotní odnětí svobody – tedy trest, který v době odsouzení nemohl být pachateli uložen. Přesto však tehdejší zákonodárce tuto právní úpravu přijal.
Po zrušení trestu smrti mělo být správně využito uložení trestu odnětí svobody, a to až v nejvyšší možné výši – nad patnáct až do dvaceti pěti let. Trest doživotního vězení zákon v době odsouzení vůbec neznal a zákonem zakotvená přeměna tak odporuje jedné ze základních (dnes i ústavně zaručených) zásad trestního práva.
Na tomto místě je vhodné připomenout i případ Jaroslava Gančarčíka, ve kterém i soud dospěl k závěru, že pachateli není možné uložit místo trestu smrti doživotí, ale „jen“ tehdy účinnou výměru odnětí svobody. „Před listopadem 1989 by Gančarčík za tři vraždy skončil na šibenici. 2. května 1990, dva dny po krveprolití v Klučově, byl však trest smrti v Československu zrušen. Senát Krajského soudu v Praze měl v lednu 2005 k dispozici dvě právní úpravy, kterými se mohl řídit. Musel zvolit tu, která byla pro Gančarčíka příznivější. Platný zákon nabízel doživotí, ten starý (vedle již zrušené oprátky) maximálně pětadvacet let vězení. Výsledek byl jasný – druhá možnost. „Soud dospěl k závěru, že pro obžalovaného je příznivější úprava dřívější, účinná v době spáchání trestného činu. Proto ho soud uznal vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona účinného ke dni 30. 4. 1990,“ vysvětlil soudce Franc.“[1]
Jak předpověděl již Tomáš Garrigue Masaryk,[2] „právo trestat smrtí je právo hrozné, a soudíc podle jeho dějin a vývoje, bude v budoucnosti zrušeno,“ trest smrti byl skutečně v Československu v roce 1990 zrušen. Druhá část jeho vize, a to že „budoucí věky budou mít víc možností prevence, nápravy a převychování – i jasnější poznání kriminální odpovědnosti,“ se však naplnila jen zčásti, protože zrušení trestu smrti v Československu je do dnešních dní spojeno s nerovným přístupem k výkladu časové působnosti trestních zákonů, s praktickými důsledky do životních osudů odsouzených. Odlišný přístup ke dvěma pachatelům s odlišným občanstvím po rozpadu federace pak vzbuzuje oprávněnou otázku, zda byly rozsouzeny spravedlivě, v souladu s principy demokratického právního státu. A zda by dnes neměly být takové případy zpětně přezkoumány s cílem nápravy dřívějších pochybení.
Mgr. Matěj Dědina
[1] PÁNEK, Jiří. Neumím zabít ani kuře, tvrdil Gančarčík. Řeznickými noži ubodal tři ženy. In: iDnes.cz [online]. Praha: Mafra, 2020, 30. dubna 2020. [cit. 2022-07-01]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/trojnasobna-vrazda-klucov-gancarcik-genetika-dna-znasilneni-policie-soud.A200424_184346_krimi_iri.
[2] „Právo trestat smrtí je právo hrozné, a soudíc podle jeho dějin a vývoje, bude v budoucnosti zrušeno. Neptejte se, jak mně bylo, když jsem návrhy na vykonání trestu smrti podpisoval. Trest smrti mi není hlavně odplatou ani zastrašením, není zajištěním proti nebezpečnému zločinci; má-li smysl a oprávnění, tedy pouze jako expiace. Nic nevyváží a nevykoupí tak strašnou věc, jako je surová a zištná vražda na člověku, než smrt; takový vrah se provinil na celém člověčenstvu. Ale i to platí jen pro dnešní stav kulturní – budoucí věky budou mít víc možností prevence, nápravy a převychování – i jasnější poznání kriminální odpovědnosti.“ Zdroj: ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem III. Myšlení a život. Fr. Borový a nakladatelství Čin, Praha 1936 (oddíl II – Metafysika, kapitola 4 – Prozřetelnost, str. 74)
