Kárný senát Nejvyššího správního soudu zamítl žalobu krajské státní zástupkyně v Plzni Anny Maříkové na náměstka okresního státního zástupce v Chebu Viktora Böhma. Tu jeho nadřízená vedoucí státní zástupkyně podala letos v červnu poté, co obdržela podnět od soudce krajského soudu Pravoslava Poláka. Ten postup státního zástupce, který žaloval dva úředníky Františkových Lázní za pokácení čtyř stromů, zkritizoval přímo v soudní síni.
Verdikt Nejvyššího správní soudu obsahuje příkrou kritiku výroku soudu vůči státnímu zastupitelství. „Vedení trestního stíhání a podání obžaloby je výrazem vnitřního přesvědčení veřejného žalobce o existenci potřebného stupně pravděpodobnosti spáchání trestného činu obviněným, za něž by státní zástupce v zásadě neměl být postihován, i když se podezření z trestné činnosti nakonec nepotvrdí.“
Jak se dále konstatuje ve vydaném rozhodnutí, k nápravě nedostatků činnosti státního zástupce v trestních věcech by především mělo sloužit řízení před soudem, nikoliv podání kárného návrhu po právní moci zprošťujícího rozsudku. V opačném případě by totiž podle soudu funkce veřejného žalobce byla mimořádně rizikovou záležitostí, jež by státní zástupce odrazovala od vedení trestního řízení ve skutkově složitých či právně sporných případech, u nichž existuje reálná možnost zproštění obžaloby. Kárná odpovědnost státního zástupce by podle NSS byla odůvodněná v případech, kdy státní zástupce flagrantně porušil své povinnosti postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení, případně i v následném řízení před soudem, což se podle senátu v tomto případě nestalo.
Soud kritizoval postup krajského soudce Poláka s tím, že své výhrady vůči způsobu výkonu dozoru kárně obviněného v přípravném řízení a jeho úkonům učiněným v řízení před soudem neuplatnil v samostatně podaném podnětu k zahájení kárného řízení, nýbrž veřejného žalobce tvrdě kritizoval přímo v rozhodnutí o odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, v němž neváhal použít na jeho adresu i expresivní výrazy. „Toto vyznění rozhodnutí o odvolání výrazně přispělo k jednostranně laděné medializaci dané kauzy a tím i k vytvoření vnějšího tlaku na podání kárného návrhu,“ uvádí se v rozhodnutí.
Rozhodnutí je zajímavé i z toho důvodu, že může být vodítkem k obecnějším závěrům o trestní odpovědnosti úředních osob či místních zastupitelů. V návrhu na zahájení kárného řízení Maříková Böhmovi vytkla, že se v trestním řízení nezabýval tím, zda výkon pravomoci úředních osob způsobem odporujícím právnímu předpisu byl veden pohnutkou způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a že vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě postrádalo konkrétní popis toho, v čem má tato pohnutka spočívat. „Ve vztahu k této části kárného návrhu je nejprve nutné zdůraznit, že formou nepřímého úmyslu zaviněný výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím právnímu předpisu bývá ve správní praxi častým jevem. K němu dochází i v situacích shodných s posuzovanou správní věcí, kdy není zcela zřejmé, zda pro vydání rozhodnutí správního orgánu postačí již provedené důkazy nebo je třeba provádět další dokazování. V takovém případě si totiž úředníci musejí být vědomi určitého rizika, že skutkový stav zjistí nedostatečně a že tato skutečnost může mít vliv na zákonnost jimi vydaného rozhodnutí,“ uvedl NSS.
Na druhé straně soud konstatoval, že „jestliže následně nadřízený správní orgán v řízení o opravném prostředku či příslušný orgán při kontrolní činnosti dospěje k závěru, že k uvedenému pochybení ve správním řízení skutečně došlo, nemůže toto zjištění bez dalšího zakládat trestní odpovědnost úřední osoby, která se na vydání vadného rozhodnutí podílela, neboť by to bylo v hrubém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.“ Soud se nakonec ztotožnil s názorem státního zástupce o nepřímém úmyslu, a proto podle něho právní názor kárně obviněného o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu nelze hodnotit jako naprosto excesivní výklad jednoznačného znění aplikované právní normy, jenž by vedl k závěru o kárném provinění státního zástupce.
Soud rovněž připomněl, že z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že předsedou a členy představenstva společnosti CPI, jež byla vlastníkem pozemku sousedícího s městským pozemkem, na němž se nacházely předmětné stromy, a jež dala městského úřadu podnět k jejich pokácení, byl starosta Města Františkovy Lázně a zřejmě i jeho rodinní příslušníci. „Ostatně i Ivo Mlátilík při hlavním líčení ve svědecké výpovědi uvedl, že své úředníky odstraněním předmětných stromů zaúkoloval. S ohledem na závislost úředníků městského úřadu na starostovi města tak bylo možné uvažovat i o tom, že uvedené jednání obviněných nebylo vedeno čistě přesvědčením o velmi nepříznivém stravu stromů, nýbrž také či výhradně pohnutkou opatřit neoprávněný prospěch starostovi Města Františkovy Lázně nebo společnosti CPI,“ uvádí NSS.
I když kárný senát nakonec konstatoval, že kárně obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost skutkovým a právním otázkám týkajících se pohnutky jako jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu, uvedené pochybení však s ohledem na zmíněné skutečnosti svědčící ve prospěch kárně obviněného nedosahuje takové intenzity, aby jej bylo možné označit za exces státního zástupce při výkonu dozoru v přípravném řízení či při plnění úkolů v řízení před soudem, mající povahu kárného provinění.
Ve zprošťujícím rozsudku Polák konstatoval, že jednání obžalovaných nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin, a dokonce prohlásil, že státní zástupce prokázal „flagrantní neznalost práva na obhajobu, a to nejen v rovině trestně právní, ale dokonce i ústavní rovině“. I v dalších bodech konstatoval, že státní zástupce porušil svým odvoláním nejenom trestní řád, ale i Ústavu ČR. Soudce Polák dokonce neváhal v rozsudku konstatovat, že celé přípravné řízení bylo od počátku nezákonné a nedůvodné.
Dušan Šrámek
