V uplynulých dnech se veřejnost na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR seznámila s důvody, které vedly k rozhodnutí ministra spravedlnosti nejmenovat do funkce místopředsedy trestního úseku Krajského soudu v Brně soudce Mgr. Aleše Novotného. Svoje rozhodnutí ministr odůvodňuje tím, že „v trestních věcech projednávaných senátem č. 46T vedeným předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kdy v rámci své rozhodovací činnosti se podílel na vzniku škody státu minimálně ve výši 3 851 958,- Kč; nadále ještě běží některá soudní řízení o náhradu škody. Ministr spravedlnosti tak nemohl do funkce místopředsedy Krajského soudu v Brně odpovědného za úsek trestního soudnictví jmenovat někoho, kdo se opakovaně podílel svými nezákonnými rozhodnutími na vzniku takto vysokých škod“.

Toto odůvodnění zkritizovala ve svém prohlášení Soudcovská unie s tím, že zpochybnila právo ministra posuzovat odbornou úroveň konkrétního soudce, když hodnocení příslušného odvolacího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, bylo opačné. Dále upozornila na fakt, že k odpovědnosti soudce za škodu způsobenou nezákonným postupem vede pouze rozhodnutí příslušného kárného senátu.

Soudcovská unie ale především poukázala na to, že předsedy a místopředsedy soudů jmenuje moc výkonná, prezident či ministr spravedlnosti. Pokud by se připustilo, že při rozhodování o tom, kdo se stane soudním funkcionářem, se může hodnotit konkrétní rozhodnutí soudce, jde o přímý a nepřípustný zásah moci výkonné do rozhodovací činnosti soudců.

Prohlášení zaujalo novináře a řadu dalších osobností, z nichž někteří s názory Soudcovské unie polemizovali, třeba zde nebo zde.

Jako člověk pod prohlášením Soudcovské unie podepsaný, bych k celé řadě argumentů kolujících v médiích a po sociálních sítích rád dodal pár vět.

1. Žádný ústavní činitel nesmí být nekritizovatelný, soudce nevyjímaje. Každý občan, aktivista, novinář má na takovou kritiku právo, stejně jako politik. Ministr spravedlnosti by měl být poněkud zdrženlivější, protože má v soudním systému ekonomické a personální pravomoci. Nicméně jeho obecné právo kritizovat soudce v konkrétní kauze končí tam, kde začíná odůvodňovat své personální rozhodnutí, které dle zákona činí. Tam se má opírat o fakta a podklady ve jmenovacím řízení shromážděná.
2. Stát vyplácí každoročně nemalé náhrady škody osobám, jež byly trestně stíhané, v horším případě třeba i vazebně, aby byly nakonec obžaloby zproštěny. Na konci každého takové řízení je konkrétní soudní senát, nejčastěji prvostupňový, někdy odvolací, občas až ten dovolací, Nejvyššího soudu. V některých z těchto případů vznikne podezření, že za nezákonné stíhání či jeho délku by měl nést individuální odpovědnost konkrétní orgán činný v trestním řízení. A protože v soudním řízení jde často o členy senátu, většinou ve více instancích, tak k hledání individuální odpovědnosti slouží u soudců kárné řízení. Také ministr spravedlnosti je oprávněn kárnou žalobu podat a svá tvrzení tak prokázat. To se však u náhrad škody v textu ministerstva zmíněných, pokud vím, nestalo.
3. Spojí-li moc výkonná, která soudní funkcionáře jmenuje (prezident a ministr) své úvahy o jmenování či nejmenování konkrétního soudce s jednotlivými kauzami, ve kterých byl povinen dle rozvrhu práce rozhodnout, bude to do budoucna znamenat zvýšenou nedůvěru občanů v nezávislost soudní moci. Protože, jak je v našem kraji zvykem, bude každý hned posuzovat ten který soudní senát, že rozhodl ve prospěch někoho, kdo má blízko k určité politické osobnosti, jenom proto, že chce v budoucnosti kandidovat na předsedu či místopředsedu nějakého soudu.

Nevím, zda a jaké jednání ohledně nominace trestního místopředsedy Krajského soudu v Brně probíhalo mezi příslušným předsedou a ministrem. Nevím ani, zda probíhá v současnosti, či zda se plánuje. Proces navržení a jmenovaní konkrétního kandidáta je v rukou předsedy a ministra a Soudcovská unie jako dobrovolná organizace by neměla do těchto procesů svévolně zasahovat. Navíc nezpochybňuje právo ministra konkrétnímu návrhu nevyhovět. Ale musela se ozvat, když odůvodnění použité v tiskové zprávě ministerstva považovala za způsobilé ohrozit důvěru v nezávislost naší justice.

Možná trochu paradoxně vzpomenu závěrem tohoto textu na stejný akt, jaký ve svém článku polemizujícím se stanoviskem Soudcovské unie uvedl docent Koudelka, jen si z něj odnáším ještě jiné ponaučení. Někdy před prázdninami 2014 navrhla tehdejší ministryně spravedlnosti Válková prezidentu Zemanovi ke jmenování předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem Jana Veselého. Ten tehdy uspěl dokonce ve výběrovém řízení, takže jeho nominace se mohla jevit o to silnější. Prezident po konzultaci s některými představiteli justice rozhodl, že kandidáta nejmenuje, protože jeho dosavadní práce ve funkci předsedy okresního soudu byla neuspokojivá.  Odůvodnění stručné, leč svým obsahem snadno ověřitelné vedlo k tomu, že ač se někteří novináři o věc velmi zajímali, nikdo z justice rozhodnutí hlavy státu nezpochybnil. Ne proto, že se prezident někoho předem zeptal, ale proto, že jím uvedené důvody měly reálný základ a souvisely s funkcí, o kterou se kandidát ucházel.

V Evropě jsme jednou ze tří zemí, kde moc soudní nemá vlastní nejvyšší ústavní orgán, který by mimo jiné personální a jmenovací otázky soudnictví řešil. Dokud budou mít u nás tuto pravomoc politici, z povahy věci občas ke vzájemným polemikám dojde. Pro dobro věci, protože kdyby jedna ústavní moc ustupovala jiné příliš, žádoucí ústavní rovnováha by byla ohrožena.

Libor Vávra

Psáno pro Právní prostor