V mediálním prostoru není těžké objevit nějaký ekonomický článek o ČNB a inflaci. A inflace je nepochybně prvotně problém ekonomický. Jedná se o růst cen zboží a služeb za nějaké období (měsíc, rok). Je to však i problém právní? Domnívám se, že ano. Že se jedná i o problém právní, dokonce ústavněprávní.
Vysoká inflace znehodnocuje úspory. Podle reakce ČBN (zvyšování úrokových sazeb) může zvyšovat také úroky u úvěrů (včetně hypoték). Což už může měnit i nálady ve společnosti. Může mít dopad i na nezávislost soudců. Dle Šimky inflace nesmí vést k plíživé redukci záruk nezávislosti soudců.
Inflace také materiálně snižuje hranice pro trestné činy, ve kterých je pojmovým znakem škoda či prospěch. Od 1. 10. 2020 byla zvýšena minimální hranice pro trestný čin z 5 000 Kč na 10 000 Kč. Nyní máme roční inflaci 16 %. Takže co mělo hodnotu 10 000 Kč k 1. 10. 2020, má nyní hodnotu cca 12 000 Kč. Materiálně se snižuje hranice vzniku trestní odpovědnosti.
Inflace snižuje úspory lidí, kteří mají své úspory ve formě peněz na bankovním účtu. Vysoká inflace je prostě zlo.
Mnoho, mnoho let měla ČNB za cíl, aby inflace byla na úrovni 2 %, říká se tomu inflační cílování. Tedy ČNB vytvořila v lidech, v podnikatelích a ve společnosti očekávání, že inflace má být (bude) na úrovni 2 %. Ke konci května máme inflaci 16 % měřeno nárůstem spotřebitelských cen za 12 měsíců. To je na hony vzdálené cílům ČNB (2 %).
Guvernér ČNB (od července) k tomu v rozhovoru 26. 5. řekl „Vedení bankovní rady budu přebírat v červenci. V tu dobu bude v zemi zřejmě dále rekordně vysoká inflace, kolem 15 procent, možná více. Cílem bude postupný návrat inflace k úrovni dvou procent. Předpokládám, že to bude trvat dva roky.“
Tedy podle guvernéra ČNB bude inflace vyšší než 2 % (cíl ČNB) dva roky. Guvernér dále uvádí: „Péče o cenovou stabilitu je úkolem centrální banky, to platí pořád. Tento typ inflace ale vyžaduje koordinaci měnové a fiskální politiky, proto se rád sejdu s panem premiérem Petrem Fialou. Každým dalším zvýšením sazeb se zdražuje i financování státního dluhu, zhoršuje se pozice vlády při snižování deficitu, což je v úvodu zmíněná podmínka číslo dvě ke snížení inflace.“
Guvernér zde správně používá termín z ústavy, která říká v článku 98 „Hlavním cílem její (ČNB) činnosti je péče o cenovou stabilitu.“
Péče o cenovou stabilitu je úkol ČNB. Není to úkol vlády. Ústava neurčuje ČNB nástroje, kterými má pečovat o cenovou stabilitu. ČNB je odpovědna za výsledek – cenová stabilita. Cestu a prostředky si volí sama. Není rozhodné, jaký typ inflace zapříčinil cenovou nestabilitu. Není to tak, že např. „dovezenou“ inflaci ČNB nemá řešit. Proto není správný názor guvernéra: „Zkrotit tento typ inflace (inflace nákladová, dovezená – např. zvyšování cen plynu) a rizika z ní plynoucí do budoucna vyžaduje více než změnu sazeb, na něž se zužuje debata v médiích. Nákladová inflace ekonomikou prostě proletí a nikdo na světě s tím nic nezmůže. Česká národní banka by ji měla komunikovat jako výjimku z plnění inflačního cíle. Klíčem je, aby z toho nevznikla poptávková inflace. Můžeme dělat preventivní kroky, aby se tak nestalo.“
Ústava nerozlišuje dovezenou a domácí inflaci. Ani výjimku z plnění inflačního cíle ústava nezná. Jestli „nákladová inflace“ ekonomikou proletí, a ČBN ji neřeší, je to stejné, jako kdybychom řekli, že nějaké nárazové chování lidé (třeba za COVIDu) republikou prostě proletí a soudy toto chování nebude řešit. Např. kdyby Nejvyšší správní soud řekl, že „covidové vyhlášky ministerstva“ republikou proletí a nebude je řešit, protože COVID stejně odezní. Instituce mají ukázat svůj smysl v těžkých časech. NSS řešil v těžkých dobách covidové vyhlášky. ČNB má v těžkých dobách řešit inflaci. Čím vyšší inflace je, tím jí má řešit naléhavěji. Neřešení inflace (např. nákladové) znamená rezignaci ČNB na její základní – ústavní – úkol a to v těžkých časech.
Přál bych si, aby obměněná bankovní rada (od 1. 7. 2022) sdělila veřejnosti, jak a v jakém horizontu chce snižovat inflaci. Tedy jak chce naplňovat svůj ústavní úkol.
Lukáš Křístek
