Rozhodnutí jednoho ze senátů Nejvyššího správního soudu (NSS) z minulého týdne, který zrušil část opatření Ministerstva zdravotnictví (MZd) týkající se například prokazování očkování, vyvolalo u některých lékařů kritické reakce. Podle předsedy senátu Petra Mikeše se však jedná jak o nepochopení samotného rozhodnutí, tak role soudu. I podle nového předsedy NSS Karel Šimky lékaři někdy nevnímají, jaká je úloha NSS při rozhodování o pandemických opatřeních.
Nová pravidla, která zruší prokazování covidovými certifikáty, budou podle ministerstva zdravotnictví platit od půlnoci ze středy na čtvrtek. Ve středu je projedná vláda. Uvedl to mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob. Podle výkladu ministerstva až od půlnoci 9. února ruší opatření i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
„Je absurdní, že k ukončení pandemie dochází v České republice rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který je jistě vybaven vysoce kvalifikovanými odborníky na covid-19,“ vyjádřil se v reakci na rozhodnutí NSS z minulého týdne například předseda Společnosti infekčního lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Pavel Dlouhý. Již v dubnu minulého roku tehdejší ministr zdravotnictví Petr Arenberger zase prohlásil, že lékařské hledisko opatření by mělo mít přednost před právní čistotou.
„Pandemická mimořádná opatření jsou právní akty a musí být v souladu se zákonem. Ochrana životů je samozřejmě velmi důležitá ústavní hodnota, ale není jediná. Konkurují jí i jiné, jak jsem už řekl, a ty jiné někdy mohou a mají převážit. Pořád se provádějí optimalizační úvahy – jaký je přijatelný mix ztrát na životech, svobodě a ekonomických hodnotách. Lékaři to někdy nevnímají dostatečně. My právníci bychom s nimi měli začít hovořit a nacházet společnou řeč,“ reagoval na tuto kritiku předseda NSS Karel Šimka v rozhovoru pro Českou justici.
Podle Petra Mikeše, předsedy senátu NSS, který o věci minulý týden rozhodoval, jde o nepochopení rozsudku a zároveň i role soudu.
V daném případě totiž soudci řešili tři různé okruhy otázek.
Tou první bylo, zda má Ministerstvo zdravotnictví (MZd) možnost regulovat přístup ke službám v oblasti pohostinství, ubytování a k některým dalším službám. Zde v aktuálním rozhodnutí soudci pouze navázali na dřívější judikaturu NSS, podle níž by MZd tuto činnost mohlo omezit jen podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a to výhradně vůči osobám podezřelým z nákazy. Aby tak mohlo učinit plošně, musel by být podezřelý z nákazy každý, což by mohlo být jen za předpokladu, že ohniskem nákazy by byla celá ČR. To ale MZd ani v tomto případě netvrdilo.
Neposuzovali jsme podmínky
„Nejednalo se tedy o posuzování jakékoliv odborné medicínské otázky, ale pouze toho, zda ministerstvo splnilo podmínky pro možnost regulace tohoto segmentu služeb,“ dodává soudce Mikeš.
Druhý okruh byl již podle soudce Mikeše odborný: soudci posuzovali, zda je v pořádku, že ministerstvo přestalo ve většině případů uznávat test jako jeden z dokladů tzv. bezinfekčnosti. Tedy tam, kde regulaci provozoven umožňuje tzv. pandemický zákon (např. kadeřnictví, bazény).
„Zde jsme naopak akceptovali odborný pohled ministerstva, že u osob očkovaných a těch, které onemocnění prodělaly, je výrazně nižší riziko hospitalizace a nejsou ve srovnatelném postavení jako ty osoby, které se pouze na přítomnost viru testovaly. Testování totiž může prokazovat nízké riziko toho, že je daná osoba nakažená, ale pokud se nakazí od jiného, pak je u ní vyšší riziko, že se bude podílet na přetížení zdravotního systému,“ vysvětluje soudce Mikeš.
Nově k tomu soud uvedl, že ministerstvo je oprávněno podle tzv. pandemického zákona přijímat opatření nejen pro zabránění šíření epidemie Covid-19, ale i pro její zvládání. Což v sobě zahrnuje jak snížení možnosti šíření nemoci, ale také zmírnění nejvýznamnějších dopadů epidemie, tedy primárně přetížení systému zdravotní péče.
„Tyto závěry jsme nicméně činili s výhradou, že navrhovatelka odborná východiska ministerstva ohledně těchto důsledků očkování nezpochybnila. Vzhledem k tomu, že máme minimálně jeden návrh, který tato odborná stanoviska zpochybňuje, tak jsme výslovně zdůraznili, že nejde o konečné posouzení této otázky pro případ, že by některý návrh skutečně prokázal vadnost východisek ministerstva,“ dodal soudce Mikeš.
A zároveň připomněl, že již dříve se NSS jasně postavil k tomu, jaká je jeho role při přezkoumávání odborných závěrů MZd. Konkrétně upozornil na rozhodnutí z října minulého roku ve sporu o uznávání protilátek (čj. 8 Ao 22/2021). Tehdy soud konstatoval, že soudní moci nepřísluší věcně rozhodovat namísto správních orgánů. Tím spíše to podle soudce Mikeše platí při rozhodování otázek, které jsou sporné i ve vědecké komunitě.
Popírání dělby moci
„Soud zkoumá, zda je odůvodnění napadeného opatření opřeno o relevantní zdroje, není vnitřně rozporné či nelogické. V tomto směru však zkoumá i odbornost daných závěrů, pokud je zpochybňuje navrhovatel prostřednictvím uznávaných medicínských autorit. Opačný výklad by totiž z povahy věci fakticky vylučoval soudní přezkum mimořádných opatření,“ popisuje soudce Mikeš.
Není tak podle něj možné, aby ministerstvo s odkazem na „přílišnou odbornost“ řešené problematiky mohlo vydávat opatření, která by nebyla opřena o aktuální vědecké poznatky, případně následně libovolně nahrazovat chybějící odůvodnění či teprve zpětně dohledávat podklady, které by souzněly s jím zvoleným řešením.
„Nicméně pokud nejsou vědecké poznatky ustálené nebo se vědecké názory výrazně různí, pak Nejvyšší správní soud jasně konstatoval, že je na Ministerstvu zdravotnictví, které z obdobně relevantních vědeckých poznatků a názorů zvolí. I pokud by se soud domníval, že by se on sám přikláněl k jinému možnému řešení, nepřísluší mu, aby do této odborné úvahy odpůrce vstupoval. Tím by popíral dělbu moci, neboť by si osoboval právo věcně rozhodovat namísto toho, aby pouze přezkoumal zákonnost rozhodnutí ministerstva,“ dodává soudce Mikeš.
Podle něj tak aktuální rozhodnutí jeho senátu nijak nelimitovalo ministerstvo v tom, jak konkrétně bude regulovat služby, které podle zákona může, pokud to „odborně ustojí“. Soud pouze upozornil na to, že se od doby vydání opatření změnila situace s ohledem na převládnutí varianty omikron, což do svých úvah musí ministerstvo promítnout, aniž by ovšem jakkoliv předjímal, jak to má ministerstvo provést.
Třetí okruh, který Mikešův senát řešil, se týkal toho, zda by bylo přípustné, aby mimořádné opatření omezovalo určité aktivity neočkovaných jen z toho důvodu, aby se nechali naočkovat. Tedy, zjednodušeně řečeno, aby se jim znepříjemnil život a oni se tak raději nechali naočkovat.
„Takovouto argumentaci jsme odmítli. Ta se však v odůvodnění opatření vyskytovala jen v podobě jedné věty. Proto jsme došli k závěru, že tento argument je sice nepřípustný, ale obstojí cíl bránící přetížení nemocnic, který nebyl relevantně zpochybněn,“ vysvětlil soudce Mikeš. Podle něj tedy důvod zrušení opatření neměl nic společného s odborným posuzováním otázek onemocnění Covid-19. Soud byl naopak velmi zdrženlivý a poskytl exekutivě velký časový prostor pro reakci.
„Rozsudek tedy žádným způsobem nenutil Ministerstvo zdravotnictví, aby ustoupilo od požadavku na prokazování tzv. bezinfekčnosti u těch provozů a akcí, které regulovat podle zákona může, pokud to je nadále odůvodněno epidemickou situací. V případě restaurací a ubytovacích služeb se jednalo o situaci složitější, kterou však nezavinil soud, ale je dána nastavením legislativního prostředí. Tam by si zřejmě ministerstvo se stávající legislativou nevystačilo, pokud by neprokázalo, že podezřelým z nákazy je každý. Přesto má vláda pro případ, že by byla situace skutečně natolik špatná, jiné nástroje, konkrétně nouzový stav a v něm přijímaná krizová opatření. To, že ministerstvo a potažmo vláda následně vyhodnotily, že podezřelým z nákazy není každý a nepovažují za naplněné podmínky pro vyhlášení nouzového stavu, je ryze odpovědností exekutivy, nikoliv soudu,“ uzavřel soudce Mikeš.
Petr Dimun
