Dějiny českého ústavního soudnictví se začaly psát už za první československé republiky, činnost sedmičlenného sboru ústavních soudců však příliš stop v historii nezanechala. Vznik ústavního soudu (ÚS) předpokládala i socialistická konstituce z roku 1968, až do listopadu 1989 však tento článek nebyl nikdy naplněn. Výraznější roli tak hrál teprve Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky, který zahájil činnost 3. února 1992.
Příslušný zákon přijalo Federální shromáždění již koncem února 1991, trvalo ale téměř rok, než se sbor 12 soudců v Brně poprvé sešel. Složení soudu, jednoho z vrcholných orgánů čs. federace, vycházelo z rovnoměrného zastoupení oboru republik, polovina ze soudců tak musela pocházet z České a polovina ze Slovenské republiky. Celkem měl Ústavní soud ČSFR 12 členů, které do funkce jmenoval prezident na základě návrhů, které mu předložily všechny tři parlamenty.
Formální způsob utváření federálního ústavního soudu se tak výrazně lišil od toho, jak jsou ústavní soudci jmenováni v České republice. S návrhem, kdo by se měl stát novým členem soudu, totiž od roku 1993 přichází hlava státu a prezidentova nominanta poté schvaluje Senát. Československý soud se tvořil opačně – své kandidáty navrhly Federální shromáždění (čtyři Čechy a čtyři Slováky) a obě národní rady (po osmi kandidátech). Ze 24 navržených pak prezident Václav Havel vybral tucet soudců.
Požadavky na rovnoměrné zastoupení české a slovenské právnické obce se týkaly nejen samotného složení soudu, ale prezident je musel respektovat i při výběru jeho vedení. Ústavní soud ČSFR měl předsedu a jednoho místopředsedu, každý z nich musel pocházet z jiné části federace. Prvním a zároveň posledním předsedou federálního ústavního soudu se stal slovenský právník Ernest Valko, jeho zástupcem pak Vlastimil Ševčík.
11 měsíců existence
Zákon předpokládal, že funkční období členů ústavního soudu bude sedm let, soud ale nakonec fungoval jen necelých 11 měsíců do rozpadu federace. Přes svoji krátkou existenci posoudil přes tisíc podání, nejznámější rozhodnutí se týkalo lustračního zákona. Normu, kterou chtěli poslanci ochránit nově utvářené instituce před vlivem někdejší Státní bezpečnosti (StB) a lidí s ní spjatých, přijal parlament v říjnu 1991. K ústavnímu soudu ji skupina 99 poslanců poslala začátkem března 1992.
Čtěte také: Podle Rychetského federální ÚS stihl položit základy, politici si neuvědomovali jeho moc
Federální soudci sice koncem listopadu 1992 ústavnost zákona potvrdili, odstranili z něj ale nejspornější místa. Zrušili zejména část, která ukládala zjišťovat, zda byli občané vedeni v kategorii důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce, kam se lidé často dostali bez svého vědomí. Dále se soudci zabývali třeba vyšším zdaněním důchodců oproti zaměstnancům, které zrušili, stejně jako část trestního zákona, týkající se postihu občanů podporujících nebo propagujících komunismus.
S koncem československé federace skončil 31. prosince 1992 i mandát členů jejího ústavního soudu. Pět z jeho šesti českých členů nicméně v práci ústavních soudců pokračovalo. Vojen Güttler, Zdeněk Kessler, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík byli českými ústavními soudci jmenováni hned v létě 1993, jejich kolega Jiří Malenovský pak v roce 2000. Do funkce ústavního soudce se již nevrátil pouze uznávaný vysokoškolský pedagog a odborník na správní právo Pavel Mates.
Naprosto opačná byla situace na Slovensku, kde se do tamního ústavního soudu, ustaveného již v lednu 1993, nedostal ani jediný z někdejších federálních soudců. Někteří z nich se nicméně uplatnili u mezinárodních soudních orgánů, Peter Kresák a Viera Strážnická například působili u Evropského soudu pro lidská práva. Bývalý předseda čs. ústavního soudu Valko se stal prominentním právníkem. V listopadu 2010 byl zastřelen ve své vile, podle vyšetřovatelů když překvapil ozbrojené lupiče.
(čtk)
