Nejvyšší soud rozhodl o aktuální otázce práva na odčinění nemajetkové újmy právnické osoby způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Nejvyšší soud o tom dnes informoval v tiskové zprávě.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, (ve složení senátu JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., předseda senátu; JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., LL.M., soudce zpravodaj; JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., soudce) vyjádřil k otázce existence soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. (resp. práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu).
Nejvyšší soud rozhodoval v řízení, v němž se žalující obchodní společnost domáhala ochrany před zásahem do své pověsti, jehož se žalovaný spolek měl dopustit uveřejněním informací o kvalitě činnosti žalobkyně v oblasti ochrany přírody a krajiny. Mezi účastníky řízení nebylo o odčinění nemajetkové újmy žalobkyně ničeho výslovně ujednáno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., není-li výslovně ujednáno jinak.
Nejvyšší soud přitom zohlednil, že současná právní úprava v občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon, přičemž v souvislosti s neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví.
Soudci proto posuzovali, zda lze existenci toto práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy.
Závazek nevyplývá ani z mezinárodních smluv
Vzal tak především v úvahu to, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti.
Závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního. Nejvyšší soud rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka, přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky, které poskytují podle vnitrostátního práva.
Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních úprav Nejvyšší soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně. Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou.
Nejvyšší soud dále zohlednil, že toto právo nelze považovat ani za tradiční institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013).
Antropocentrické pojetí soukromého práva
Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není právně dosažitelná.
Zároveň však Nejvyšší soud konstatoval, že shora uvedeným závěrem nejsou dotčeny jiné právní prostředky ochrany pověsti právnických osob, které právo právnickým osobám přiznává. Stejně tak není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem stanovena, zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dne 14. 12. 2021 vyvěšeno na elektronické úřední desce soudu a úřední desce v budově soudu. Dostupné je pod sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Po uplynutí 15 dnů bude rozhodnutí z úřední desky svěšeno.
(epa, ns)
