Městský soud v Praze (MS) tento týden rozhodl, že z programu podpory živnostníkům, kteří se museli starat o nezletilé či handicapované děti, měly být peníze vypláceny i těm, kteří živnost vykonávají jako činnost vedlejší. Soud tak vyhověl žalobě matky, pečující o plně závislou desetiletou dceru, na Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPo), které po ní chtělo již vyplavenou podporu zpět.
Matka nezletilé dcery coby živnostník (OSVČ) žádala o podporu z programu podpory malých podniků postižených šířením onemocnění COVID-19, konkrétně z části, v níž se vyplácelo ošetřovné.
V každé žádosti přitom žena uvedla s odkazem na ustanovení § 9 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, že svým charakterem je její samostatná výdělečná činnost činností hlavní podle bodu 3 příslušného dotačního programu, avšak z důvodu péče o postižené desetileté dítě se formálně považuje za činnost vedlejší.
Ministerstvo nejprve její žádosti za duben a květen minulého roku vyhovělo a podporu vyplatilo. Na její urgenci ohledně vyplacení podpory za březen 2020, kdy opět uvedla, že činnost OSVČ vykonává formálně jako vedlejší, jí ovšem v říjnu ministerstvo odpovědělo, že žádost zamítá. A zároveň jí vyzvalo k vrácení již vyplacených peněz.
Žena rozhodnutí ministerstva napadla správní žalobou. V ní uvedla, že není nikde zaměstnána, není ani ve služebním poměru, nedosahuje žádného jiného příjmu. Podnikání je tak pro ni, na rozdíl od ostatních OSVČ, jejichž samostatná výdělečná činnost se považuje dle zákona o důchodovém pojištění za činnost vedlejší, jediným zdrojem příjmů.
Bej jakékoliv kompenzace
V žalobě dále namítala, že v důsledku formalistického přístupu ministerstva tak OSVČ, pečující o handicapované děti, zůstaly jako jediné ze skupiny osob provozujících vedlejší samostatnou výdělečnou činnost (zaměstnanci, důchodci a další) bez příjmu i jakékoli kompenzace ze strany státu.
A to navzdory tomu, že péče OSVČ o hendikepované dítě je v příslušném programu přímo uvedena mezi podporovanými aktivitami. Ztráty způsobené OSVČ nemožností podnikat v důsledku uzavření škol tak mohou být kompenzovány všem OSVČ, jejichž jediným zdrojem příjmu jsou příjmy z podnikatelské činnosti, ovšem vyjma těch, kteří pečují o dítě závislé na jejich péči a formálně tak musí vykazovat činnost jako vedlejší.
Senát správního úseku MS v Praze v čele se soudcem Martinem Lachmannem žalobě vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil.
Soud došel k závěru, že pojem „hlavní činnost“ podle dotačního programu nelze automaticky vykládat podle zákona o důchodovém pojištění. „Přestože tak bude zásadně možné tyto pojmy ztotožňovat (a z nároku na dotaci vyloučit osoby vykonávající vedlejší výdělečnou činnost), není podle soudu zcela vyloučen ani takový výklad, který by na danou podmínku nahlížel šířeji, tj. že zahrnuje i osoby, které sice spadají pod vymezení vedlejší činnosti podle zákona o důchodovém pojištění, ale samostatná výdělečná činnost pro ně představuje hlavní výdělečnou činnost (hlavní zdroj příjmů); jinak řečeno, že se jedná o jedinou či zcela převažující samostatnou výdělečnou činnost dané osoby (bez ohledu na to, jestli pobírá i jiné příjmy z nevýdělečné činnosti) a nikoli jen nepatrný „přivýdělek“ vedle jiné hlavní činnosti žadatele. Podle názoru soudu proto pro posouzení věci nepostačuje závěr, že žalobkyně vykonává vedlejší výdělečnou činnost podle zákona o důchodovém pojištění, ale je potřeba zkoumat, jaký je tedy skutečný obsah pojmu hlavní činnosti, resp. jestli zde není jiný důvod, na základě něhož by bylo možné dovodit oprávněnost žalobkyně k podání žádosti,“ konstatuje se v rozhodnutí soudu.
Výklad ministerstva popírá smysl programu
Podle soudu výklad ministerstva popírá smysl programu, jehož cílem bylo podpořit živnostníky pečující o handicapované děti. Konkrétně by vedl k tomu, že by podpora náležela jen OSVČ, kteří pečují o nezaopatřené děti ve věku 10 – 26 let, a to pouze ve stupni lehké závislosti.
„Bez dalšího tak podle soudu nelze rozumně dovozovat, že by zamýšleným smyslem a účelem takové podpory byla jen podpora rodičů pečujících o děti ve věku 10 – 26 let ve stupni I. Takový závěr nelze dovozovat ani z obecného cíle programu, kterým je podpora OSVČ, jež byly skutečně postiženy negativními dopady nouzového stavu a utrpěly finanční újmu; do takového vymezení nepochybně spadají i osoby pečující o děti, pokud měly podnikání jako jedinou svou výdělečnou činnost. Problematičnost přístupu žalovaného konečně podtrhuje i ten fakt, že v případě osob s nejnižším stupněm závislosti – stupeň I (u dětí do 10 let), resp. stupeň II – by takový výklad vlastně znamenal (jakkoli to není přímo případ žalobkyně), že by stát poté, co jim znemožnil uzavřením škol podnikat, pečujícím osobám podporu v daném Programu odepřel a fakticky je odkázal na v tomto případě dosti nízké příspěvky na péči (3 300 Kč, resp. 6 600 Kč měsíčně – § 11 odst. 1 zákona o sociálních službách),“ konstatuje soud.
Podle něj sice neplatí, že by tyto osoby měly pod kompenzační program spadat vždy a není úkolem soudu, aby jakkoliv rozšiřoval podmínky, dané exekutivou, stát však v tomto případě podmínky nevymezil jasně a je proto namístě vykládat jej ve prospěch žadatelů.
Pro tento argument svědčí podle soudu i to, že nejdříve žadatelce dotace vyplatil a také to, že v pozdější úpravě pravidel programu již explicitně ministerstvo uvedlo, co se za hlavní činnost nepovažuje. Aktuálně jsou tak osoby pečující o handicapované děti ve stupni závislosti II a vyšším z možnosti čerpat podporu výslovně vyloučeny. V rozhodné době však bylo nutné vykládat podmínky programu materiálně, tedy posuzovat, zda výdělečná činnost představuje fakticky hlavní zdroj příjmů, anebo pouhý „přivýdělek“.
Petr Dimun
