Případ už je vlastně uzavřený a vyřešený. Pro veřejnost se již rozhodlo, a zbytku nebude rozumět jako nerozumí případu soudce Ivana Elishera.  Tento text je na právnickém serveru, tak vážení, podívejte se očima těch, co nevědí o věci vůbec nic. Těch, co neznají soudní mašinérii a ví maximálně, že „všetci kradnů“. Tuto mediální a společenskou rovinu teď máme vyřešenu.

Máme tady i rovinu profesor Jelínek a advokát Teryngel. Tak tam je taky hotovo. Odsouzeno, uzavřeno.  Co se bude dít, je totiž i tady jedno. Individuální tresty jsou nic, nepodstatný ornament na 67 stránce vpravo dole . Taktéž  snaha paní vrchní státní ve vysokoškolském prostoru, komunikovaná ve veřejném prostoru, aby i na ní poukázala prstem.

Možná si neuškodí připomenout před následujícími úvahami profesní sliby. Ty části cti, svědomí o důstojnosti, jenom ty.  

Při budování justičního sytému po roce 1989 vidím, že jsme brzo zapomněli, že hlavní znak komunismu a nacismu bylo buranství a podlost, pravé opaky gentlemanství, etikety a slušnosti.

Teď se nám to vrací, všechny křivdy a nesnášenlivosti vyjedou na povrch. Píšu to s těžkou rukou, ale je to otázka mé cti, myslím si to, a je podle mě nutné to říct. Soudy a státní zastupitelství nemají sedět v jedné budově.  Čtyřstupňová soudní a kopírující soustava státních zastupitelství je luxus vzniklý z nouze a brzdící smysluplnou reformu soudní moci. Advokáti nejsou zařizovači věcí, ale přátelé soudu, kteří hájí zájmy svých klientů. Soudci nesmí být odděleni od veřejnosti, všichni spolu musíme a smíme volně mluvit, přirozeně v kancelářích soudů a státních zastupitelství. Nesmíme se uzavírat a utíkat a stýkat se na tajňačku.  Jsme kolegyně a kolegové, služebníci práva. Telefon a stejně i email, či různé zprávy, to je běžný procesní prostředek komunikace o věcech umožňující průběh řízení.  A jejich více než dost.  Zoufale chybí úprava takového jednání, ale prosím, jen jako povolené, a hlavně prosím, s přiměřenou evidencí, nikoliv ve formě slohových cvičení.  

Za nekolegiální jednání a odmítání komunikace shora naznačené musí být postihováno tím nejtvrdším trestem v rovině kárných profesních provinění. A profesním pohrdáním.

Neničí naši justici přijímané či nepřijímané úplatky, soudci a advokáti ve vazbách až do co nejdelší možné doby. Ostrá prohlášení jedněch pro média a stejně alibistická neurčitá prohlášení druhých.  Ničí nás neschopnost chovat se společně jako třetí moc ve státě, která má největší moc, protože ji má nad každým. Je naší povinností přestat se honit zde za vlastními egy a bát se vlastního strachu, balit se do nezávislosti a zastírat tak vlastní sledované cíle.

Šance Zdeňka Sováka je, že jeho věc skončí pro nás v justici výsledkem, že hlavní cnosti jsou ty shora uvedené. Jak to projde přes naše ega, to nevím.

JUDr. Václav Vlk