Povinnost mlčenlivosti příslušníků bezpečnostních sborů je celkově upravena v několika právních předpisech. Co se týká konkrétně policistů – pokud pomineme mlčenlivost o utajovaných informacích, které se dozví policisté, kteří k nim mají mít umožněn přístup v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, tak povinnost mlčenlivosti je upravena v zákoně o Policii České republiky a v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
V poslední době je veřejnost svědkem toho, že bývalí policisté píší knihy o svých „zážitcích“ ze služby. Aktuálně dosti populární je kniha Roberta Š. – „Třicet let pod přísahou“ (otázka nad rámec – proč je v názvu uvedeno 30 let, když autor sloužil v rámci služebního poměru dle svého mediálního vyjádření 29 let – asi se do předmětného názvu započetl i jeho následující rok civilní, neboť možná už v té době byl pod Přísahou, a to výhledově politickou?) a loňskou novinkou je i kniha Jana D. – „Můj příběh jménem POLICIE“.
Oba výše zmiňovaní autoři argumentují vesměs tím, že se v jejich knize jedná pouze o jejich osobní pohled na službu u policejního sboru a že se v žádném případě nejedná o porušení povinnosti mlčenlivosti. Robert Š. k tomu dále ještě zmiňuje i problematiku utajovaných informací, Jan D. se spokojí s konstatováním v úvodu své knihy ohledně povinnosti mlčenlivosti z pohledu citace uvedené v zákoně o Policii České republiky. Nicméně oba pánové evidentně jaksi pozapomněli na zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sboru, kde je konkrétně v § 214 odst. 1 uvedeno: „Povinnost příslušníka zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, trvá i po skončení služebního poměru; to neplatí, jestliže je příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“
K zamyšlení jistě je, co je konkrétně myšleno tím – „…skutečnosti, o nichž se dozvěděl při výkonu služby…“ – lze pod toto znění – na rozdíl od zákona o Policii České republiky, kde se vyžaduje mlčenlivost ohledně skutečností zjištěných při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami – subsumovat úplně všechny skutečnosti – např. i ty různě běžně obyčejné situace, které policista zažívá ve službě standardně, ty personální, ty ekonomické, ty z výslechů, ty ze zákroků apod.? Či snad již někde existuje nějaký konkrétní a právně závazný výčet toho, co možné sdělovat je a co možné sdělovat není? Takový případný výčet však autorka textu doposud nezná. A pokud dojde k porušení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů někým, kdo už příslušník bezpečnostního sboru není, kdo toto bude řešit, kdo bude povinnost mlčenlivosti exekutivně vymáhat a na základě jaké právní argumentace? V zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů se přeci hovoří o tom, že povinnost mlčenlivosti mají příslušníci i po skončení služebního poměru, nicméně jak se zdá, vymáhat tuto povinnost v praxi je zřejmě „oříšek“.
Autorka textu proto veřejně vznáší dotaz – platí tedy pravidlo povinnosti mlčenlivosti pro bývalé policisty nebo neplatí? A pokud platí, platí opravdu pro všechny – i pro ty mediálně komerčně známé případy – nebo spíše platí pouze jako „strašák“ na bývalé příslušníky, kteří by si třeba chtěli pustit pusu na špacír někde u piva? Autorka textu se domnívá, že jistě vícero bývalých policistů by zvážilo možnost přivýdělku v souvislosti s psaním knih o svých služebních „zážitcích“, ale neučiní tak, protože ctí zákonná pravidla. Přiléhavě navazující otázka proto může znít, zda předmětná pravidla nastavená zákonodárcem tito vlastně chápou správně či nikoli. Po vhledu do veřejného prostoru je povinnost mlčenlivosti příslušníků bezpečnostních sborů totiž zřejmě možno začít kontrovat snad jako nějaký „přežitek“, a kdo ji dodržuje, přichází nejen o zajímavý poslužební výdělek, ale třebas i o titul „Kniha roku“. Jistě by se totiž stále dalo napsat dílo, které by výše dvě uvedená s přehledem „trumflo“.
Zdeňka Kovaříková
