Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04 judikoval, že: „otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní, a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení“.
V aktuálním usnesení sp. zn. 6 Tdo 1161/2020, ze dne 19. 11. 2020 však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v důsledku přijetí nového občanského zákoníku a změny právní úpravy nájmy bytu již nejsou shora uvedené vývody Ústavního soudu nadále použitelné.
O co v dané věci šlo? Obviněná byla uznána vinnou trestným činem podle § 208 odst. 1 tr. zák. (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru), kterého se dopustila tím, že: „nejméně v době od 1. 7. 2018 do 1. 2. 2019 užívala neoprávněně byt, ačkoliv jí byla nájemní smlouva, uzavřená dne 8. 12. 2017 s městem, vypovězena dne 28. 5. 2018, a to z důvodů neplnění jejích nájemních závazků, výpověď jí byla prokazatelně doručena dne 4. 6. 2018 s tím, že užívaný byt musí vyklidit nejpozději do 30. 6. 2018, a uhradit dlužné nájemné, což neučinila.“
Obviněná v dovolání namítala, že nemůže být tak trestně postiženo jednání do té doby, než bude soudem pravomocně o tom, zda má povinnost předmětný byt vyklidit v civilním řízení, a až za předpokladu, že nebude respektovat toto civilní rozhodnutí, které se navíc nepodaří vymoci. Teprve pak je možné uvažovat o trestní represi.
Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl s následujícím odůvodněním (pozn. zvýraznění doplněno autorem):
„Jak státní zástupce přiléhavě poukázal ve svém vyjádření, uvedený nález Ústavního soudu vycházel z právní úpravy tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“). Z toho důvodu ho nelze bez dalšího aplikovat na věci, na něž dopadá nyní platný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Je totiž třeba vždy posoudit, zda změny v právní úpravě nezpůsobily nepoužitelnost jeho závěrů na projednávanou věc.
Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel z tehdy platné úpravy a svůj závěr opřel o výklad ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., které podle něj „dává samo možnost k tomu, aby užívání bytu (či jiné věci) bez právního důvodu po skončení doby pronájmu bylo za předpokladu nečinnosti pronajímatele konvalidováno na další nájem. Zákon přitom zajišťuje ochranu vlastnického práva těm pronajímatelům, kteří jsou při vymáhání svého práva ze skončeného nájmu aktivní, a to žalobou na vyklizení.“ Věta první odkazovaného ustanovení totiž stanovovala, že „užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně“. Uvedené ustanovení mířilo na pronajímatele, kteří se k věci stavěli pasivně. Proto stanovovalo, že v případě, kdy nájemce dál věc využíval i po skončení nájmu a pronajímatel aktivně práva ze skončeného nájmu nevymáhal žalobou na vyklizení, nájemní smlouva byla obnovena. Závěr Ústavního soudu, podmiňují možnost trestního postihu osoby byt nadále užívající podáním žaloby na vyklizení a rozhodnutím civilního soudu o její oprávněnosti, zohledňoval důsledky citované ustanovení obč. zák.
Podle nyní (resp. i v době obviněné vytýkaného jednání) účinné právní úpravy je však situace poněkud odlišná. Věta první ustanovení § 2285 o. z. stanoví, že „pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného.“ Z uvedeného je zřejmé, že přestože i nyní účinná právní úprava postihuje nečinnost pronajímatele obnovením nájmu, nemusí pro zabránění vzniku takového důsledku podávat žalobu na vyklizení, jako tomu bylo za účinnosti předešlé právní úpravy. Postačuje, pokud nájemce vyzve, aby byt opustil. Z uvedeného je zřejmé, že závěry citovaného nálezu Ústavního soudu již nejsou bez dalšího aplikovatelné na situaci řídící se novou právní úpravou. Zákon totiž již nevyžaduje pro předejití obnovy nájmu podání žaloby na vyklizení, jako to bylo v citovaném § 676 odst. 2 obč. zák., z něhož Ústavní soud vycházel při formulaci svých závěrů. Stávající ustanovení upravující danou oblast, tj. § 2285 o. z. vyžaduje aktivitu pronajímatele ve formě písemné výzvy nájemci k opuštění bytu. Uvedený závěr odpovídá také příslušné komentářové literatuře, podle níž „postačuje výzva, která musí být učiněna a prokazatelně nájemci doručena, není vyžadováno, aby pronajímatel podával proti nájemci k soudu žalobu na vyklizení [viz HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 450.].“
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s argumentací státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že aplikace § 208 tr. zákoníku vůči osobě, který protiprávně užívá objekty v tomto ustanovení uvedené, není podmíněna předchozím použitím prostředků práva civilního vůči této osobě.
Vladimír Janošek
