Zákaz nošení islámského šátku ve škole neporušuje Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, rozhodl v roce 2008 Evropský soud pro lidská práva v případu Dogru v. Francie. Jde o jeden z řady případů stížností muslimů či sikhů a příslušníků dalších náboženství, kteří chtějí manifestovat náboženskou příslušnost v institucích sekulárního evropského státu včetně školských zařízení. Soud rozhodl, že zákaz nosit náboženské symboly do školy chrání práva a svobody ostatních. Případy islámských šátků jsou v Evropě opakovaně rozhodovány už 25 let.
Totožný byl výsledek stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, kterou podala francouzská muslimka Belgin Dogru a kterou soud rozhodl v roce 2008. Jedenáctiletá muslimka, která opakovaně odmítla sundat šátek v hodinách tělocviku a sportu, byla vyloučena z docházky do školy a ve Štrasburku si stěžovala na porušení svého práva manifestovat náboženskou víru.
Stěžovatelka, jedenáctiletá muslimka narozená ve francouzském Flers navštěvovala prvním rokem střední školu, když v lednu roku 1999 začala do školy nosit na hlavě šátek. Celkem sedmkrát přišla se šátkem na hlavě na hodinu tělocviku a sportu a opakovaně odmítla šátek na žádost vyučujícího sundat. Disciplinární výbor školy dívku v únoru 1999 ze školy vyloučil pro porušení povinností tím, že se aktivně neúčastnila vyučování tělocviku a sportu. Proti tomu se odvolali rodiče dotyčné dívky. Dívky mezitím pokračovala ve studiu korespondenčním způsobem.
Už v březnu 1999 však rozhodnutí disciplinárního výboru školy potvrdil ředitel pro vzdělávání v Caen s odkazem na obecné principy vzdělávání, jak jsou zákonem ve Francii zavedeny pro místní školy, zejména k ustanovení, které říká, že vnitřní řád školy stanovuje, že žáci musí nosit oděv v souladu s pravidly v zájmu zajištění zdraví a bezpečnosti a navštěvovat hodiny tělocviku a sportu ve sportovním oděvu. Obecně řád stanoví, že je ponecháno na konkrétním učiteli, aby vyhodnotil konkrétní situaci a zastavil jakékoli chování žáka, které by se mohlo ukázat jako nebezpečné.
Navíc Státní Rada Francie už v roce 1995 rozhodla, že nošení šátku jako vyjádření náboženské víry se neslučuje se chováním v hodinách tělocviku a sportu, upozornila místní autorita. Rodiče muslimské dívky ovšem pokračovali v pokusech zvrátit rozhodnutí prostřednictvím soudů. V červnu 2003 odvolací správní soud v Nantes přesto potvrdil předchozí rozhodnutí jako správná s tím, že dívka překročila limity práva vyjádřit a manifestovat svoji náboženskou víru ve školním zařízení. Rodiče přesto trvali na tom, že právo na vyjádření náboženské víry jejich dítěte bylo porušeno a podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP)
Francouzská republiku je sekulární stát, klíčová je odluka církve
Ve Francii je vykonávání náboženské svobody na veřejnosti a zvláště nošení náboženských symbolů ve škole přímo spojeno s principy sekularismu, na kterých byla založena Francouzská republika, popsal v analýze v rámci svého rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva. Koncept sekularismu má svůj původ v Deklaraci práv občanů z roku 1789. Klíčovou roli však ve francouzském sekularismu sehrál zákon z roku 1905 známý jako Zákon o odluce církve a státu, který ukončil dlouhý konflikt mezi republikány a katolickou církví. Zákon obsahuje ustanovení, kterým je všem zajištěna svoboda svědomí a svobodná účast na bohoslužbách, které se mohou stát předmětem omezení pouze z důvodů veřejného pořádku. Dále se republika zavazuje, že nebude poskytovat stipendia a nebude subvencovat náboženské denominace. Vyjadřuje tím potvrzení náboženské plurality a státní neutrality vůči náboženstvím. Tyto principy byly začleněny do Ústavy v roce 1946, v roce 1976 ústavní výbor vydal dodatečné prohlášení, že “bezplatné, veřejné a sekulární vzdělání na všech úrovních je povinností státu”. A konečně článek 1 Ústavy Francie z roku 1958 říká, že Francie je sekulární, demokratická a sociální republika. Zajišťuje rovnost občanů před zákonem, bez rozlišení původu, rasy nebo náboženství. Respektuje všechny víry, vyjmenoval Evropský soud pro lidská práva principy, na kterých stojí Francouzská republika.
Evropský sekulární stát a republika v konfrontaci s islámem
Avšak od 80. let je francouzský sekulární model konfrontován s integrací muslimů do společnosti, zvláště ve školách. První případy “islámských šátků” jsou staré 25 let a objevily se v roce 1989. Právě na začátku tohoto roku se rozšířila na středních školách řada incidentů s nošením šátků do škol. Ve střední škole v Creil, v departementu Oise, byli vyloučeni tři žáci za odmítnutí sundat šátky z hlavy. Případ se stal událostí a řešil jej ministr školství. Během následujících deseti let narůstal počet šátkových incidentů od pouhých tří v roce 1989 na počet 3000 v roce 1994, kdy se ministr školství obrátil na Senát. Problémy vyústily v kolektivní mobilizaci ve vztahu k otázce, jaké je místo islámu v republikánské společnosti.
Byla dokonce ustanovena komise, která v roce 2003 vyprodukovala zprávu pro prezidenta, v níž vykreslená hrozba sekularismu byla alarmující: „Chování, které je protikladem sekularismu, je na vzestupu… příčinou jsou potíže v integraci těch, kteří přijeli do Francie v posledních dekádách, v životních podmínkách na předměstích, nezaměstnanosti, v pocitu mnoha lidí, že jsou předmětem diskriminace ve Francii či jsou dokonce vyloučeni z národní komunity, takoví lidé vysvětlují, že proto dávají sluchu těm, kteří iniciují boj proti tomu, co nazýváme hodnoty republiky… V této souvislosti je přirozené, že mnoho občanů žádá obnovení autority republiky a zvláště ve školách… viditelné náboženské znaky jsou mnohými přijímány jako protiklad k roli škol, které mají zůstat neutrálním fórem a místem pro rozvoj včetně kritického myšlení, narušují rovněž principy rovnosti mužů a žen.”
V březnu 2004 schválil parlament vložení do Zákona 2004-228 o sekularismu nové ustanovení, které se týká vzdělávání a které zní: Na státních základních a středních školách je nošení znaků nebo oděvů, kterými žáci manifestují náboženskou příslušnost, zakázáno. Školní pravidla stanoví, že disciplinárnímu procesu bude předcházet pohovor se žákem.
Případ Belgin Dogru u Evropského soudu pro lidská práva
Právní zástupce jedenáctileté muslimky Belgin Dogru napadl u Evropského soudu pro lidská práva právě toto ustanovení. Před soudem stěžovatelka a její zástupci vyjádřili názor, že individuální svobody a zvláště svoboda vyznání jsou základní svobody a nemohou být omezeny ustanovením, které je z hlediska práva zavazující a ve skutečnosti povinností a že francouzská vláda vědoma si této díry v zákoně, přesto schválila předmětný zákon z března 2004. Stěžovatelka uvedla, že omezení nenaplňuje legitimní cíl, který je nezbytný v demokratické společnosti. Přes její návrhy, že bude namísto šátku nosit klobouk nebo balaklavu, jí bylo permanentně upíráno právo účastnit se hodin tělocviku.
Stížnost byla k Evropskému soudu pro lidská práva podána pro údajné porušení článku 9 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Článek 9 obsahuje právo na svobodu vyznání a na manifestaci náboženské víry bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony a obřady. Ta to Svobodu může být omezena zákony, které jsou nezbytné demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Úmluva nechrání každý nábožensky motivovaný čin
Soud konstatoval, že zatímco svoboda náboženství je především věcí individuálního svědomí, obsahuje rovněž inter alia svobodu manifestovat náboženství sám v soukromí nebo v komunitě s ostatními, na veřejnosti a v kruhu s těmi, kteří takovou víru sdílí. Článek 9 (Úmluvy) obsahuje seznam forem, jak lze manifestovat víru – učením, praktikováním, účastí, jako divák bohoslužeb. Přesto nechrání každý čin motivovaný nebo inspirovaný náboženstvím a vírou a negarantuje vždy právo chovat se způsobem řízeným náboženskou vírou. (odkaz na případ Leyla Sahin)
Soud dále poznamenal, že v demokratické společnosti, ve které spolu koexistuje několik náboženství v rámci jedné populace, může být nezbytné uvalit omezení na svobodu za účelem toho, že víra každé skupiny je respektována.
Co se týče otázky vztahu mezi státem a náboženstvím, zvláštní důležitost má podle Evropského soudu pro lidská práva role národních rozhodujících institucí. To je případ i regulace nošení náboženských symbolů ve vzdělávacích institucích. Pravidla v této sféře budou různá od jedné země ke druhé vzhledem k národní tradici a požadavkům na potřebu chránit práva a svobody druhých a udržením veřejného pořádku.
Stát může omezit svobodu manifestovat náboženství, například nošení islámského šátku na hlavě, pokud výkon svobody naráží na cíl chránit práva a svobody ostatních, veřejný pořádek a veřejné bezpečí. Stejně jako motorkář, který byl praktikujícím sikhem a nosil turban, byl donucen nosit helmu z bezpečnostních a zdravotních důvodů, stejně jako se odehrávají bezpečnostní kontroly na letišti, kde trvají na odstranění turbanu nebo závoje z bezpečnostních důvodů, nezakládají tato opatření nepřiměřený zásah do výkonu práva na náboženskou svobodu.
Právě tak nepředstavuje takový zásah regulace studentských oděvů nebo odmítnutí administrativní služby při vydávání diplomu tam, kde jednotlivec selhal při přizpůsobení se pravidlům, konstatoval Evropský soud pro lidská práva s odkazem na případ, kdy bylo na studentce s hlavou zakrytou islámským šátkem žádáno, aby se odhalila pro účely pasové fotografie, neboť to byl požadavek univerzitního bezpečnostního systému (Karaduman v. Turecko)
V případu Leyla Sahin poté co soud analyzoval turecký kontext, zjistil soud, že Turecká republika byla založena rovněž jako sekulární stát, že většina obyvatel jsou muslimové a pro ty, kteří upřednostňují sekularismus, se stal islámský šátek symbolem politiky islámu a jejího zvětšujícího se vlivu. Soud poznamenal, že právě sekularismus se stal v Turecku garantem demokratických hodnot a principu, že občané jsou si rovni.
V případu Kose a spol. Evropský soud pro lidská práva rovněž shledal, že principy sekularismu a neutrality ve škole a respekt pro princip pluralismu jsou jasné a legitimní základy opravňující odmítnout žáky, kteří nosí šátky a nechtějí je – kromě relevantních důvodů – sundat ve školním zařízení.
Muslimka Dogru překročila limity práva na manifestaci víry
Co se týče stěžovatelky, Soud zjistil, že místní úřady odůvodnily zákaz nošení šátků na hodiny tělocviku v souladu se školním řádem za účelem zajištěním zdraví a bezpečnosti a aplikovali zákaz na všechny žáky bez rozdílu. Zopakoval, že místní soudy shledaly, že odmítáním odstranit šátek, stěžovatelka překročila limity práva na manifestaci náboženské víry ve školním zařízení.
Soud shledal, že trest vyloučení není nepřiměřený a poznamenal, že stěžovatelka byla schopna pokračovat ve studiích korespondenčně. To znamená, že její náboženské přesvědčení bylo plně vzato v úvahu v souvislosti s požadavkem na práva a svobody ostatních a veřejný pořádek.
Evropský soud pro lidská práva neshledal žádné porušení článku 9 Úmluvy o ochraně lidských prav a základních svobod.
Stěžovatelka dále uvedla, že její právo na vzdělání je deprivováno, neboť musela studovat korespondenčně.
Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo na vzdělání nevylučuje disciplinární měřítka k zajištění souladu s interními pravidly. Uvalování disciplinárních trestů je součástí procesu, protože škola tak dosahuje účelu, za kterým byla založena včetně rozvoje a formování charakteru a mentálních sil svých žáků, uvedl doslova Evropský soud pro lidská práva. Z tohoto důvodu nebyl žádný důvod zkoumat případ z hlediska článku 2 Protokol č. 1 Úmluvy, uzavřel případ Dogru v. Francie Evropský soud pro lidská práva v roce 2008.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou závazná pro všechny členské země Úmluvy včetně České republiky,
Irena Válová
