Ani v době koronakrize neustaly případy krádeží v obchodech. S tím se také objevil jeden problém, který v současné době trápí naši justici a mnozí mohou mít pocit, že spravedlnosti nebylo v řadě případů učiněno zadost. Mnozí se podivují například nad tím, proč by někdo měl jít na rok a půl do vězení jen proto, že v obchodě ukradl za nouzového stavu několik kusů pečiva. Podobný rozsudků už ale padlo více.
V dosavadních soudních rozhodnutích totiž dosud neexistuje jednotná právní kvalifikace krádeže za doby nouzového stavu. Soudy a ani státní zástupci si nejsou jisti, jak správně rozhodovat. § 205 odst. 1 trestního zákoníku říká, že „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Zároveň se ale v odstavci 4 písm. b dále mj. píše, že dvě léta až osm let odnětí svobody hrozí pachateli, a to tehdy, „spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.“
Stav nouze jako přitěžující okolnost?
Za spáchání podobného trestného činu může nyní pachatel dostat od různých soudů velmi odlišné rozsudky. Otázkou tedy je, zda se má aplikovat první odstavec, nebo se má u krádeží více zohlednit, že k trestnému činu došlo za stavu nouze při události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí? A právě o tomhle se nyní vede debata.
Většina soudů, a teď už to potvrdil i Nejvyšší soud, uvádí, že by tyto činy měly být kvalifikovány jako krádež dle § 205 odst. 4 písm. b). Na ukázku bych zde zmínil právě případ, kdy Nejvyšší soud zamítl dovolání odsouzeného, který tvrdil, že nevěděl o jarním nouzovém stavu. Potvrdil tak nepodmíněný trest čtyři roky vězení za krádež zboží v celkové hodnotě 18 000 korun. Muž se měl už vícekrát dopustit krádeže v maloobchodech. Kradené zboží zahrnovalo kosmetiku, drogerii, čokolády, zubní pasty a kartáčky nebo konzervy tuňáka. Z jednadvaceti menších přečinů spáchal poslední tři loni v březnu už poté, co byl vyhlášen nouzový stav. Okresní soud ve Frýdku-Místku mu za to vyměřil čtyřletý trest vězení a rozsudek posléze potvrdil i Krajský soud v Ostravě.
Odsouzený muž tvrdil, že o nouzovém stavu vůbec nevěděl. Soud ve Frýdku-Místku ale jeho tvrzení neuvěřil. Poukázal na to, že média informovala o aktuální situaci prakticky 24 hodin denně a gramotného člověka s přístupem na síť informace prakticky minout nemohla.
Tvrzení muže nevěřil ani Nejvyšší soud. V odůvodnění rozhodnutí NS se dočteme mj. následující: „Z jeho výpovědi vyplývá, že sledoval zprávy na internetu, a tudíž lze mít za to, že s vynaložením minimálního úsilí, kdy o epidemiologické situaci ve světě bylo informováno již minimálně od počátku března 2020, se mohl dozvědět o vyhlášeném nouzovém stavu a mohl se tak protiprávního jednání vyvarovat.“ Nejvyšší soud zároveň ve svém rozhodnutí dodává, že k tomu, aby obviněný odpovídal za spáchání činu v nouzovém stavu, postačí i tzv. nevědomá nedbalost.
Sporné užití čtvrtého odstavce
Krajský soud v Plzni však zaujal naprosto odlišné stanovisko. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že čtvrtý odstavec by v takových případech neměl být uplatňovaný vůbec a použil při tom argumenty, které rozhodně nelze jen tak smést ze stolu. Senát projednával v tomto případě odvolání proti rozsudku, na jehož základě byl obžalovaný odsouzen za krádeže dílem spáchané i vloupáním do objektů. Soud prvého stupně ho poslal na dva roky do vězení, když zohlednil při právní kvalifikaci, a tedy i trestní sazbě, že obžalovaný se trestné činnosti dopustil v době vyhlášeného nouzového stavu.
Odvolací senát označil v projednávaném případě tuto okolnost podmiňující použití přísnější právní kvalifikace za nepřiléhavou, a potrestal obžalovaného podmíněným trestem. „Aby mohl být nouzový stav kvůli nemoci covid-19 posuzován jako událost vážně ohrožující život a zdraví lidí, muselo by jít o stav, kdy již došlo k závažnému následku, jako například když se stane živelní pohroma, nebo když se země ocitne ve válečném stavu,“ můžeme se dočíst v rozsudku krajského soudu.
Krajský soud své rozhodnutí dále zdůvodnil následovně: „Ale to, že obžalovaný páchal krádeže v potravinových řetězcích za situace, kdy obchody a ostraha fungovaly normálně, nijak nezvyšovalo škodlivost jeho jednání. Nelze to srovnávat například s rabováním při povodních.“ Zároveň zdůraznil, že: „Jiná situace by nastala, pokud by obžalovaný kradl zdravotní materiál nebo jiné věci úzce související se šířením nákazy. Tam je přísnější právní kvalifikace samozřejmě na místě.“
Skutečnost, že se pachatel se nedopustil odcizení věcí nezbytně důležitých pro zastavení šíření nákazy (tedy např. v té chvíli opravdu nedostupných roušek a dezinfekcí) je velmi silným argumentem proto, aby se přistoupilo pouze k sazbě na základě prvního odstavce.
Opomíjená zásada subsidiarity
Existují další dobré důvody, proč by nemělo být za nouzového stavu vždy aplikováno přísnější ustanovení. K tomuto postoji se kloní také členové platformy Rozumné právo. Loni v srpnu vydali stanovisko, v němž mají za to, že vyhlášený nouzový stav, resp. událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, by neměly automaticky znamenat uplatnění přísnějšího ustanovení.
Ve svém prohlášení tvrdí, že při výkladu trestněprávních norem je třeba respektovat zásadu subsidiarity trestní represe. Tato zásada je ostatně zakotvena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku a její princip spočívá v tom, že trestní právo je prostředkem přípustným jen tehdy, když užití jiných (mírnějších) právních prostředků nepřichází v úvahu, protože byly vyčerpány nebo jsou zjevně nevhodné či nepoužitelné. Pokud tedy stát neuplatňuje prostředky trestního práva zdrženlivě, jedná ve své podstatě protiústavně.
Dále pak platforma Rozumné právo doporučuje možnost využití zásady subsidiarity i v některých případech, kdy došlo k trestnému činu za okolnosti podmiňující použití trestní sazby. Také v případech, kdy nelze zásadu subsidiarity trestní represe uplatnit, je u méně závažných trestných činů na místě zvláště zvážit uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby namísto uložení nepodmíněného trestu. Vedle toho považuje platforma za nepřijatelné, aby za krádež potravin v řádu desítek korun pro potřebu pachatele padaly nepodmíněné tresty. A to i tehdy, když se jedná o mnohonásobného recidivistu.
Ačkoliv se jedná o jednu ze základních zásad trestního práva, obecné soudy v praxi tuto zásadu příliš neaplikují. Porušení zásady subsidiarity trestní represe přitom označil Ústavní soud ve svém nálezu z roku 2014 za porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod.
A porušení zásady subsidiarity může být problém právě v případech, kdy soudy přistoupily k přísnějšímu posouzení podle odstavce č. 4. Došlo tak k tomu, že např. zmíněný Nejvyšší soud prakticky postavil první zmíněný případ na argumentaci, že zloděj věděl, že je nouzový stav, a i přesto kradl. Háček je ale v tom, že vzhledem k tomu, že někteří zloději mají patologickou potřebu krást, není v době nouzového stavu škodlivost jejich jednání pro okolí i celou společnost větší než za normálních okolností v případech, kdy neukradli roušky, respirátory nebo vakcíny, ale kradli jídlo nebo elektroniku, čehož je stále dostatek.
Mám za to, že uplatňování přísnější sazby je v takových případech úplně proti smyslu a účelu práva. Navíc zde existuje možnost aplikovat základní skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 a zvýšit sazbu o jednu třetinu na základě přitěžujících okolností, jako je právě nouzový stav. To dává z právního hlediska mnohem větší smysl. Nyní je ve hře, jaké stanovisko zaujme v této věci Ústavní soud. Byl bych rád, kdyby se exemplární tresty nechaly spíše na dobu, kdy opravdu budou krádeže za nouzového stavu nebezpečné.
Tomáš Zdechovský
