Vláda ČR nedávno schválila návrh novely zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“), která do českého právního řádu transponuje evropskou směrnici o restrukturalizaci a insolvenci. Jedním z hlavních bodů novely insolvenčního zákona je zkrácení a sjednocení doby oddlužení na 3 roky, a to jak pro podnikatele, tak i pro nepodnikatele. Rychlost schválení návrhu novely insolvenčního zákona, která byla i na české poměry neobvykle briskní, lze pravděpodobně přičíst stávající epidemiologické situaci a rychlým přípravám insolvenčního zákona na vlnu osobních bankrotů následujících koronavirovou ekonomickou krizi, jejíž nástup lze očekávat v první polovině roku 2021.
Nová podoba tříleté doby pro oddlužení
Stávající právní úprava institutu oddlužení již tříletou dobu pro oddlužení formálně zná, mohou jí však využít pouze vybrané kategorie tzv. zranitelných osob, mezi které lze zařadit například invalidy, starobní důchodce či mladistvé, popř. zkrácenou tříletou dobu oddlužení poskytuje dlužníkům, kteří jsou reálně schopni uhradit nezajištěným věřitelům 60 % pohledávek. Je pravdou, že takovýchto dlužníků mnoho není. Hlavní změnou připravované novely insolvenčního zákona je proto zavedení tříleté doby pro oddlužení nikoliv jen pro úzkou skupinu dlužníků, nýbrž pro všechny fyzické osoby. Bez ohledu na to, zda jsou to osoby podnikající, nebo spotřebitelé. Pokud tedy dlužník splatí 30 % pohledávek svých běžných nezajištěných věřitelů, bude mít v podstatě jistotu, že bude oddlužen.
Důvodová zpráva novely insolvenčního zákona často hovoří o nutnosti poskytnutí „druhé šance“ všem dlužníkům a odvolává se mj. i na negativní dopady koronavirové krize, která zřejmě postihne i osoby, jenž by se za „běžných“ okolností do finanční tísně nedostaly. Tyto argumenty jsou do jisté míry relevantní a každý poctivý dlužník má zajisté právo druhou šanci dostat. Realita je ovšem bohužel mnohdy trochu jiná a je třeba nezakrývat si oči před častými praktikami dlužníků vesele využívajících institutu oddlužení, kteří současně zákon obcházejí a využívají tzv. šedé ekonomiky k dosažení mnohdy velmi vysokých osobních výdělků a dosahují vysokého životního standardu, to vše samozřejmě bez odpovědného hrazení svých dluhů. Tento efekt mi správný rozhodně nepřijde.
Je jasné, že nepoctivosti při obcházení zákona ze strany dlužníků se těžko předchází, špatně se zjišťuje a ještě hůře sankcionuje. Na druhou stranu, pokud zákonodárce podmínky pro oddlužení razantně uvolňuje a klade zvláštní důraz na poctivost dlužníka, měl by být současně schopen zajistit také dostatečnou ochranu věřitelům a nastavit podmínky tak, aby bylo nezpochybnitelné, že dlužník, který na nové podmínky oddlužení dosáhne, bude při jejich plnění opravdu poctivý. Z pohledu dlužníků je návrh novely insolvenčního zákona samozřejmě pozitivní zprávou, která sebou přináší možnost vrátit se do ekonomického života relativně rychle. Pro věřitele je tento návrh ovšem s velikým s otazníkem, zda v praxi skutečně půjde o nastavení správného a férového přístupu k odpovědnosti za dluhy. Zejména vezmeme-li v potaz nevyhnutelné využívání šedé ekonomiky ze strany řady dlužníků. Argument, že takovýmto způsobem se část dlužníků rychleji vrátí do běžného ekonomického života, avšak za cenu zániku 70 % závazků, je z pohledu věřitelů dozajista zklamáním, jelikož z podstaty věci dlužníkům nic nebrání na oddlužení dosáhnout již nyní.
Odstranění překážek pro vstup do oddlužení a pro včasné osvobození dlužníka
Dle stávající právní úpravy nelze po zahájení insolvenčního řízení provést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, pokud je příjem povinného postižen výkonem rozhodnutí nebo exekucí a částka odpovídající srážce ze mzdy je tak deponována u plátce mzdy, bez možnosti jejího využití např. na úhradu pohledávek výživného nebo na úhradu zálohy na odměnu insolvenčního správce, a to až do schválení oddlužení insolvenčním soudem.
Návrh novely zákona však přistupuje k odstranění těchto překážek na vstupu do oddlužení a přináší možnost uspokojovat z deponovaných prostředků přednostně pohledávky běžného výživného a následně pohledávky hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, což je bezesporu krok správným směrem, který dlužníkům může výrazně ulevit a usnadnit cestu k oddlužení. Částka deponovaná u plátce mzdy by jinak zůstala zbytečně nevyužita a nepřinášela by prospěch nikomu, což navrhovaná novela zákona správně zohledňuje a právní úpravu vhodným způsobem mění. Obdobně by mělo dojít i k procesnímu odloučení rozhodnutí o přiznání osvobození od placení dluhů a rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění oddlužení. Včasnému osvobození dlužníka od placení dluhů by tak nově neměly bránit případné průtahy při zpeněžování jeho majetkové podstaty nebo průtahy při řešení incidenčních sporů.
Závěr
V některých ohledech přináší novela insolvenčního zákona koncepčně správné změny. Zůstává však otázkou, zda samotná podstata této novely, která fyzickým osobám ještě o něco více uvolňuje podmínky oddlužení, je opravu tím správným krokem. Pouhé zmírnění podmínek pro oddlužení osobám, které jsou často „notorickými“ dlužníky a neplatiči, totiž vůbec neznamená, že tím bude problém dluhových spirál v České republice vyřešen. Zajímavou statistikou by bylo, kolik z oddlužených dlužníků se znovu dostalo do dluhové pasti a jaký je tedy reální efekt „druhé šance“, o které se v důvodové zprávě k novele insolvenčního zákona tak často hovoří. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, zda by nebylo účinnější, aby se stát namísto jednoduchého zmírňování podmínek oddlužení fyzickým osobám, které se nevyhnutelně odehrává na úkor věřitelů, zaměřil na jiné způsoby předcházení dluhových pastí. Jedním z nich by mohlo být třeba zvyšování finanční gramotnosti fyzických osob.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM.