Smí soudce podnikat, anebo nesmí? Tahle otázka bude i po včerejším rozhodnutí kárného senátu v případu mělnického soudce Jana Veselého rozdělovat justiční obec i nadále.

Jedni zastávají názor, že soudce podnikat nesmí, přičemž pod pojem „podnikání“ zahrnují podle všeho i jakoukoliv větší správu vlastního majetku. Tito puritáni opírají své přesvědčení především o to, že zákonodárce onou správou vlastního majetku myslel na situace, kdy je soudce členem družstva, společenství vlastníků bytových jednotek, popřípadě zdědil-li nějaký menší majetek a ten pronajímá za mrzký peníz.

Není zde tedy riziko, že by svojí činností soudce pomalu ale jistě majetek začal rozmnožovat za účelem zisku, tedy podnikat. Podnikání je totiž podle nich činnost riziková, skýtající potenciální střet zájmů. Přiznejme, že tento názor má svoji logiku: nikdy nelze vyloučit střet zájmů a pokušení upřednostnit vlastní byznys před prací soudce.

Rozhodnutí kárného senátu Miluše Doškové neznamená nic jiného než to, že soudce může být bohatý jako Rotschild, ale musí si hlídat hranici toho, jak se svým majetkem nakládá. Příkladmo je nepřípustné, že by některou ze svých nemovitostí pronajal jako hernu, popřípadě jako veřejný dům. Kde jsou ony hranice takové střídmosti už ale kárný senát neřekl. Ponechal to na svědomí soudců a soudkyň a také na skromných vyšetřovacích pravomocích kárných žalobců.

Zastánci opačného názoru, tedy že soudce může být vlastníkem i rozsáhlejšího majetku, jsou v podstatě realisté. I soudce okresního soudu dnes má plat, který často mnohonásobně převyšuje příjem lučních advokátů a umožňuje mu nemalou část platu investovat. Pokud se tedy soudce nevěnuje náročným koníčkům či netráví volný čas na pravidelných luxusních dovolených. Je pokrytecké nadále vytvářet dojem, že soudce je dnes součást střední třídy a příjem mu postačuje leda tak na splátky hypotéky. Je to neuctivé k vlastnímu stavu i k veřejnosti. Soudce dnes patří k elitě i svým příjmem a je tak otázkou, zda není spíše rizikem nutit soudce (ale i státní zástupce) vymýšlet, jak to skrývat. I tento názor má mimochodem svoji logiku, včetně té, že finančně zajištěný soudce, který není závislý na platu z měsíce na měsíc, by měl být více odolný vůči vnějším tlakům. At ten může mít dnes i podobu systémovou, jak vidíme v Polsku či Maďarsku.

Ale zpět ke konkrétnímu případu, který se včera odehrával u kárného senátu. Od něj odešel rozčarovaný předseda okresního soudu, jehož předchůdce ve funkci s ním očividně nemůže najít společnou řeč. Jejich spor se dostal už do něčeho, co by se dalo nazvat zákopovou válkou, která má dopad na chod celého soudu, minimálně v rovině celkové atmosféry v instituci. Není přece normální, že se kolegové soudci vzájemně potajmu fotí, aby tak doložili, že jeden či druhý porušuje nemocenskou. Popřípadě na sebe žalovali u různých státních úřadů. Pokud to trvá roky, jako v tomto případě, volá to po nějakém vnějším zásahu a mediaci.

A pak je tu také praktická otázka toho, jak aplikovat rozhodnutí kárného senátu v praxi. Kární žalobci totiž mají jen malé pravomoci, aby mohli odhalovat případná podezření z nekalého podnikání, tedy aby mohli kárným senátům posílat kárné žaloby podložené důkazy. A tady je třeba velmi opatrně vážit, zda a případně jaké pravomoci posílit, aby se z předsedů soudů nestali drábové.

Petr Dimun