Telefonické porady s klientem v rámci obhajoby je nutné považovat za rovnocenné poradám osobním, tváří v tvář, a soudy tak nemohou odmítat automaticky jejich proplacení. Rozhodl tak Ústavní soud (ÚS), který vyhověl stížnosti advokáta, kterému pražské soudy neuznaly sedm hovorů s klientem v délce přes jednu hodinu.
Advokát provedl celkem 85 takových porad s klientem. Ten pobýval ve věznici a telefonická forma konzultací byla zvolena s ohledem na jeho zdravotní stav. Sedm z těchto porad, přesahujících jednu hodinu, pak předložil advokát soudu k proplacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (OS) to však odmítl, neboť advokát nepředložil doklady o provedených hovorech, aniž by ovšem soud přihlédl ke komplikacím, které s tím jsou spojené. Potvrzení hovorů tak bylo předloženo až Městskému soudu v Praze (MS), který rozhodoval o stížnosti.
Tu MS zamítl, když k telefonickým hovorům konstatoval, že „nelze skutečně jednoznačně dovodit, zda se jedná o takové úkony, aby mohly být posuzovány ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu“. Dále MS uvedl, že „těžko je možno pod pojem ‚další porada s klientem’ zařadit telefonický hovor, kdy i vzhledem k fungování systému telefonních hovorů z věznice, na který poukazuje advokát, lze stěží posoudit, zda takový hovor je vůbec možno za další poradu s klientem považovat“.
S tímto názorem MS však senát ÚS ve složení Vladimír Sládeček (zpravodaj), Tomáš Lichovník a Jaromír Jirsa nesouhlasí. Podle názoru ústavních soudců totiž příslušné ustanovení advokátního tarifu nijak nespecifikuje formu „další porady s klientem“ a neomezuje přiznání odměny advokátovi jen na případy, kdy byla porada uskutečněna za osobní přítomnosti advokáta a jeho klienta.
Jedná se tedy ze strany MS o restriktivní výklad, který je sice přípustný, musel by ovšem být podložen náležitou argumentací, což se v tomto případě nestalo. V rozhodnutí pak ÚS zmínil některá rozhodnutí obecných soudů, v nichž byla telefonická forma konzultací připuštěna a proplacena.
„Ústavní soud nenachází žádný relevantní důvod, proč by v současné době, charakteristické mj. rozvinutím možností komunikace na dálku, bylo legitimní požadovat, aby veškeré porady mezi advokátem a klientem (za něž má advokátovi příslušet odměna) měly být uskutečňovány výhradně formou osobního setkání,“ konstatuje se v nálezu ÚS.
Podle soudců je sice pravdou, že během telefonického hovoru může advokát s klientem probírat i jiné záležitosti, nesouvisející s poskytováním právní pomoci. Taková námitka ale neobstojí, neboť totéž lze tvrdit i ve vztahu k poradám s osobní účastí, které jsou taktéž důvěrné a bez přítomnosti třetích osob.
Petr Dimun
