„Já bych zrušil všechny vrchní stupně, tedy jak vrchní soudy, tak vrchní státní zastupitelství. Vím, že je špatně to takhle natvrdo říci, ale je to tak. Základ by měly tvořit okresy, odvolacím orgánem by pak měly být kraje. Kraje by prvoinstančně řešily nejzávažnější trestnou činnost a pak s tím rovnou na Nejvyšší soud,“ říká místopředseda Ústavního soudu (ÚS), profesor Jaroslav Fenyk v druhé části rozhovoru pro Českou justici.
V první půli rozhovoru jsme řešili mimo jiné místní příslušnost soudů například kvůli povolování odposlechů a sledování. S tím logicky souvisí otázka ohledně smysluplnosti tzv. speciálů při vrchních státních zastupitelstvích. Nejste jejich otcem?
Kdysi jsme s tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou a ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem řešili problém, co se závažnou hospodářskou finanční kriminalitou. Asi nikdo nebude popírat, že devadesátá léta, pokud jde o tento druh kriminality, nebyla v pořádku a něco se s tím muselo udělat. Tehdy přišla vláda s akcí „Čisté ruce“ a ministr spravedlnosti Motejl, to bylo ještě před účinností novely zákona o státním zastupitelství, kdy ministr vykonával dohled nad Nejvyšším státním zastupitelstvím, chodil na tzv. Baštovu komisi, která se zabývala tím, proč se některé hospodářské kauzy vlečou tak dlouho. Což jsem vnímal velmi bolestivě. Říkal jsem: ‚Tam se soustřeďují nějaké spisy, my o tom vůbec nic nevíme, cosi tam vyhodnocují‘. A i doktor Motejl z toho byl nešťastný. Tak jsem Marii Benešovou oslovil, že s tím někdo něco udělat musí. A že bychom měli vytvořit právně normálně fungující specializovaný útvar či útvary. Tehdy se hovořilo o jednom útvaru, speciálním odboru, nebo speciální státním zastupitelství. Neměli jsme úplně přesnou představu, co by to mělo být. Mělo jít o útvar, který by vykonával dozor, plus specializovaní policisté.
Tím by se vyřešil ten poměrně mimo zákonný postup, kterým se tehdy snažila vláda řešit prodlevy v řízeních a jiné věci. A to se nám jevilo jako nevhodné, neúčinné, ale hlavně neuchopitelné. Aby nás pak vláda tlačila k tomu, že něco máme, nebo nemáme, tohle máme řešit přednostně, to by nebylo příliš v pořádku. Trochu to trvalo, než se to vyřešilo, takové věci chtějí svůj čas. Marie Benešová tehdy oslovila Miloše Zemana coby premiéra a on s myšlenkou specializace na státním zastupitelství souhlasil. Jak jsem slyšel, nebylo to vůbec příjemné jednání, ale nakonec na Marii Benešovou dal. A rozhodlo se, že se ten systém tedy vytvoří. Hledala se proto cesta a ideální se nejprve zdál jeden speciální útvar státního zastupitelství. Měli jsme tu kolegy z Finska a Švédska, oni tam mají speciální státní zastupitelství právě na tuto formu trestné činnosti. Závažnou hospodářskou a finanční kriminalitu.
A ti nám tu odprezentovali, jak to u nich krásně funguje, jak jsou samostatní. Ale my jsme pak zjistili, že to sice jsou samostatné útvary, ale že podléhají kontrole generálnímu prokurátorovi, resp. Nejvyššímu státnímu zástupci. Severské země, to je něco mezi německým, francouzským a britským modelem žaloby. Generální prokurátor, přestože vykonává dohled nad těmito vně stojícími útvary, podle mého názoru není schopen přímo kontrolovat, co dělají a oni mu zase nechtějí úplně všechno sdělit. Takže ty komunikační kanály mezi oddělenými systémy jsou velmi problematické a vzájemné vztahy nešťastně konfliktní. Tak jsem si řekl, takhle bychom to dopracovat nechtěli, to není dobře. Samostatný speciál, to by byl stát ve státě, a vlastně nebudeme z hlediska dohledu schopni ničeho dosáhnout, ale za výsledek přitom budeme zodpovídat.
Takže co s tím?
Položili jsme si přesně tuto otázku. Jeden útvar pro dvě vrchní státní zastupitelství udělat nemůžeme, to by nešlo systematicky. Tehdy si Otakar Motejl pozval profesora Šámala a mě, a společně jsme vytvořili původní úpravu v jednacím řádu státního zastupitelství. Podle ní pak vznikly odbory na vrchních státních zastupitelstvích se specializací, podřízené Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupci z těchto odborů pak jezdili na školení, na různé vzdělávací akce, například do Bruselu, pokud šlo o rozpočtové prostředky unie. Všichni museli mít bankovní specializaci, absolvovat ekonomickou školu. Měli jsme na to i prostředky a narýsovali jsme specializovaný útvar, který byl sice při vrchních státních zastupitelstvích, byl jejich součástí, ale měl nad věcmi přímý dozor a byl pod přímým dohledem NSZ
A byl mezi státními zástupci tehdy zájem?
No právě že se personální obsazení ukázalo jako problém. Ono se do toho nikomu moc nechtělo. My jsme si tehdy říkali, že vytvoříme šanci pro takové ty mladé dravé žalobce, kteří mají znalosti i třeba z oborů, které žalobci většinou nemilují, z ekonomické kriminality, účetnictví, že jim poskytneme vzdělání, umožníme jim stáže v zahraničí, že o to bude zájem, a to byl trochu omyl. Trvalo nám tři, čtyři roky, než jsme odbory obsadili. Jak to pak pokračovalo dál, nevím, to už jsem byl pryč. Ale za mě to byly poměrně dobře a profesionálně fungující útvary.
Tehdy se řešila primárně poptávka, která vycházela z Baštovy komise? Anebo jste absenci těchto útvarů pociťovali i v praxi?
Inspirovali jsme se v zahraničí. Všechny státy mají nějaké speciální útvary, například polská prokuratura má tzv. Národní útvar pro organizovaný zločin. A mají je různě postavené. Ty samostatné se nám prostě nezdály vhodné. V některých státech mají jinou specifikaci, ale zkuste mi udělat definici, co to je organizovaný zločin. To je problém. Ostatně, my jsme hledali řešení pro náš problém, pro závažnou hospodářskou a finanční kriminalitu.
Organizovaný zločin je dnes podle státních zástupců v podstatě každý druhý trestný čin.
Počkejte, nežertujte. Takže jsme si řekli, že odbory zřídíme, zkusíme, jak to bude fungovat. Ale po našem. Tak, aby to bylo co nejméně kostrbaté. Já si myslím, že se to docela povedlo. Je ale otázkou, kdo dnes na těch odborech působí. To já vůbec nevím.
Takže myšlenka protikorupčních speciálů je podle vás dnes v podstatě mrtvá?
Dnes už to můžu říct. Udělat jeden speciální útvar, stojící mimo soustavu, považuji za slepou kolej. Vždy to bude vyvolávat potíže z hlediska toho, kdo za jeho činnost odpovídá, problematické budou zvláště informační toky. Asi bych to nedoporučoval.
Nezvládl by to ten systém tak, jak je standardně nastavený, sám? Zkušení a erudovaní státní zástupci už jsou i na okresech a krajích.
No my jsme je neměli. Problém je v tom, že tehdy závažná hospodářská a finanční kriminalita „stála“ na krajských státních zastupitelstvích. A tam doopravdy nebyli.
Ale od té doby uběhlo strašně let a soustava se občerstvila.
Upřímně? Já bych zrušil všechny vrchní stupně, tedy jak vrchní soudy, tak vrchní státní zastupitelství. Myslím si, že to jsou útvary poplatné federálnímu systému, který se pak aplikoval do podmínek České republiky, a nevědělo se, co s těmi federálními orgány. Vytvořil se model, aby to vyhovovalo existenci 4 stupňů. Dnes je stále máme a myslím si, že to je zbytečné.
Okresy by měly dělat nejvíce věcí. Vím, že je špatně to takhle natvrdo říci, ale je to tak. Základ by měly tvořit okresy, odvolacím orgánem by pak měly být kraje. Kraje by prvoinstančně řešily nejzávažnější trestnou činnost a pak s tím rovnou na Nejvyšší soud. Bohužel, ten nápad tu byl vyřčen mnohokrát, ale vrchní soudy a vrchní státní zastupitelství jsou velmi odolná, řekl bych. Přitom by se z nich daly vcelku snadno zřídit pobočky Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství.
Foto: ÚS
Z čeho podle vás plyne ta odolnost?
To nevím. Ale vždy s příchodem nového ministra se myšlenka zrušit vrchní stupně objevila a s jeho odchodem zase zanikla. Řeší se, jestli na to jsou finanční prostředky, nebo je problém v zákoně, nebo jestli by se muselo sáhnout i do Ústavy.
Jeden čas i sami státní zástupci navrhovali zrušení vrchních stupňů.
My jsme o tom uvažovali také, nakonec byly na pořadu dne nějaké jiné, závažnější úkoly. Chce to čas a koncepci. A té koncepce je nutné se držet.
Zbytečně fragmentární trestní řád
Ale tu koncepci musí také někdo vytvořit, není-liž pravda?
Pochopitelně. Je to většinou na ministrovi. Ale vezměte si, kolik ministrů spravedlnosti se tu od Listopadu vystřídalo. Podívejte se například na trestní řád. Tady od roku ´89 není – kromě otázky posílení lidských práv, která byla úplně zásadní a která se podle mého názoru naprosto bezproblémově v tom starém trestním řádu projevila – koncepce, jak má nový trestní řád vypadat. To přijde jeden ministr, chce tohle, pak přijde jiný, ten chce zas ono. Problém je v tom, a řeknu to možná z pohledu trochu politického, že tu není konsensus v rámci obou komor parlamentu na tom, jak má trestní řízení vypadat, protože tohle právníci neudělají. Jsou to politici, kdo musí nastavit jeho mantinely. Ale nesmí to být fragmentární přístup. Tady v řadě věcí vidíte tzv. salámovou metodu. Přijde nějaký nápad, a šup, je z něj dílčí novela. Pak přijde něco z Bruselu, je tu například konfiskační směrnice, a ta se do toho také zamontuje. Máte tu více než sto novel trestního řádu od roku 1989. Je to celé mimořádně nesourodé. Když do textu zákona vstoupíte, tak na sebe některá ustanovení vůbec nenavazují, musíte je hledat někde samostatně. A proč? Protože do toho oddílu, kam by normálně náležela, je už prostě legislativně technicky nedostanete. Nový trestní řád je věc, na které se i teď pracuje, jsem ve velké rekodifikační komisi, takže to mohu potvrdit. Ta současná komise připravuje odstranění zmiňovaných problémů a pracuje na zdokonalení textu.
A co je tedy podle vás nyní na práci této komise klíčové?
Aby už konečně někdo řekl, zda chceme, nebo nechceme anglo-americký proces. Chceme, nebo nechceme kontinentální model trestního řízení. Ale ono je to tady naopak. To se vždy objeví nějaký takový pojem. Například: ‚Chceme vyšetřujícího soudce. Chceme dohodu o vině a trestu, pokud možno bez omezení‘. Ale to jsou naprosto odlišné kategorie. Vyšetřující soudce je kontinentální francouzský model, který Francouzi a obecně okolní země drží už jen proto, že to je tradice. Protože tam přípravné řízení stále vede soudce, tedy v nejzávažnějších věcech, které činí asi pět procent. Ten zbytek dělá stejně policie, je to podobné, jako u nás. Vyšetřující soudce je vynikající institut, zajišťuje nezávislost přípravného řízení, ale je důkladný, hledá pravdu, je strašně pomalý. Ke každému úkonu můžete učinit námitku, takže spis putuje nahoru a zase dolů. Ale přesně tohle odporuje onomu americkému modelu, který zas nechce žádné přípravné řízení. Ti nejhlasitější kritici a rádci si musejí vybrat, co chtějí. Jedni křičí tohle, druzí něco jiného a výsledkem je to, že máme pořád trestní řád z roku 1961
Řeknu další příklad, totiž přístup státního zastupitelství a otázka důkazního břemene. Volá se tu po tzv. formálním důkazním břemenu státního zastupitelství, typický pro anglo-americký model sporného trestního řízení, podobný českému civilnímu procesu. Moje otázka pak zní: Jaký by tohle byl ve výsledku model? V našem systému, který je založen na povinnosti státu zjistit, jaký je skutkový stav, i kdyby obviněný neřekl ani slovo, tohle přeci nemá místo. U nás státní zástupce není jen stranou před soudem, ale naopak musí postupovat ve prospěch i v neprospěch obviněného. I v hlavním líčení. A státní zástupce má povinnost se odvolat proti rozsudku, se kterým nesouhlasí, i ve prospěch obviněného.
Ale to se v poslední době v podstatě vůbec neděje. Navíc, před soudy jdou často případy, kde je od začátku evidentní, že neúspěch je na spadnutí. Vnímáte to stejně?
To je otázka odvahy státního zástupce přiznat si, že udělal chybu. Může ji udělat v přípravném řízení a pak to znamená, že neuspěje v hlavním líčení. Ale současně může dojít k situaci, kdy se důkazní stav v hlavním líčení změní a označit vývoj důkazní situace za chybu určitě nelze. Jen je třeba, aby si státní zástupce ten vývoj, z hlediska obžaloby nepříznivý, dokázal přiznat
Státní zástupce by přeci měl počítat z logiky věci s tím, že pokud se vyjeví důkazy, které svědčí ve prospěch obžalovaného, tak by měl sám rozhodnout o zastavení stíhání. Proč se tomu tak v poslední době podle vás neděje?
Určitě. Je to samozřejmě otázka právního posouzení a jak říkám, také odvahy toho státního zástupce. Jestli si je schopen bezbolestně přiznat, že to důkazně neunese. Státní zástupce má ze zákona povinnost, že podá odvolání ve prospěch obžalovaného, když soud rozhodl podle jeho názoru špatně. Za svou praxi státního zástupce jsem to udělal jen jednou, ale vůbec jsem se nerozpakoval. Ale samozřejmě jsou případy, kdy jste přesvědčený, že to, co děláte, je správné a úplně nevěříte tomu, jak ten soud rozhodl. Navíc, víte co, v hlavním líčení je spousta důkazů odlišných od přípravného řízení a můžete na ně mít odlišný pohled. Je to otázka přístupu, koncepce a odvahy státního zastupitelství si tohle přiznat. Anebo naopak přijít k soudu s neprůstřelnou argumentací, která podrží váš názor. Koneckonců, státní zástupce je stranou v hlavním líčení, i když je jeho pozice taková schizofrenní. Jde o osvícený inkviziční systém. Systém, který hledá důkazy, jak to je, i kdyby obviněný nic neřekl. Tak to prostě je a takhle se s tím vždycky při tvorbě předpisů o státním zastupitelství má počítat. A dnes se žalobci dává obrovský prostor nejen v přípravném řízení, ale i v hlavním líčení, kde jako strana, může sám vyslýchat, takže k prokázání skutkového stavu, jak to opravdu bylo, může přispět významným způsobem.
Jak je to tedy s přípravou rekodifikace trestního řádu aktuálně, jak je daleko? Spěje už k nějakým závěrům?
Mám pocit, že paragrafované znění by už mělo být připraveno. Určitě vím, že části o přípravném řízení a hlavním líčení byly dokončeny. V zásadě jsme se na základních bodech, jako jsou otázky řízení před soudem, shodli. Ještě není hotové opravné řízení. Tam se licituje, jaké budou opravné prostředky. Budou k dispozici řádné, mimořádné, kdo je bude mít? To je zase koncepční a politická věc. Ono to má samozřejmě i právní dopady, protože kolik opravných prostředků poskytneme, tolik jich Ústavní soud bude vnímat. Soud pro lidská práva chce jeden, ale vzhledem k tomu, že jich máme více, tak Ústavní soud musí vnímat, že pokud jich máme více, musíme s nimi nakládat z pohledu práva na spravedlivý proces.
Úvaha o soukromém žalobci tam stále ještě zaznívá?
Nevím. Mám pocit, že už ne. V řadě případů by nebylo vůbec od věci, aby místo státního zástupce nebo vedle něho ten soukromý žalobce nastoupil. V některých státech se to dost často využívá, třeba ve Francii. Většinou tam, kde je princip oportunity, protože tam žalobce nemá povinnost žalovat. Tady je otázka, jestli to nové připravované řízení bude stát na oportunitě, nebo legalitě. Já si myslím, že zatím převažuje názor, že by to mohla být legalita s výraznými oportunními prvky. Nahradit absenci společenské nebezpečnosti, korektivu přílišné tvrdosti zákona v hmotném právu, není jednoduché, a nějak se to musí vyřešit, třeba korektivem procesním.
Žalobce nemusí provádět důkazy v přípravném řízení
Vraťme se ještě ke skutečnosti, že v poslední době je spousta obžalob vystavěná na odposleších a chybí v nich taková ta klasická detektivní, terénní práce, zajišťování důkazů atd. Ale zdá se, že státní zastupitelství je s tímto způsobem zajišťování důkazů, byť to prvodůkazy nejsou, celkem spokojeno.
Jsme u toho, jaká je koncepce a zase se vracíme zpět k trestnímu řízení. Chceme mít silné, nebo slabé přípravné řízení? Silné, nebo slabé hlavní líčení? Neustále, od roku 89, se prosazuje myšlenka, že dokazování se má provádět v řízení před soudem. A důkazy v přípravném řízení jen ty nejzákladnější. Co tedy po tom žalobci chcete, aby udělal v přípravném řízení? Pokud má vizi, že se to má provádět v hlavním líčení, tak nemá potřebu provádět podrobné, důsledné dokazování v přípravném řízení. On ani v řadě případů jinak nemůže, protože mu to trestní řád neumožňuje. Takže někdy skutečně musí jít do hlavního líčení s tím, že až tam se ukáže. Taková je koncepce. Až tam se ukáže, jestli to je tak, jak státní zástupce tvrdí, anebo není.
Nejsou potom podle vás soudci mnohdy u líčení překvapení?
Já zase na druhou stranu chápu soudce, který by měl rád na stole spis, ve kterém bude mít všechno. Protože jít do slepé uličky a dívat se, jestli to dopadne tak, nebo tak, to pro soudce není nic příjemného. On by rád věděl, jestli jsou nebo nejsou důkazy na podporu obžaloby. Máme tu institut vrácení obžaloby k došetření při předběžném projednání. Na jedné straně požadavek na slabší přípravné řízením, na straně druhé soudce chce mít podloženou obžalobu. To jsou takové protitlaky. Řeknu vám ještě jeden příklad, který je dost kuriózní. Tvrdí se, že by státní zástupce v pochybnostech žalovat neměl. Důkazy se mají provádět v hlavním líčení a pochybnosti tam být mohou. Na druhé straně jsou pak tlaky na to, aby se to naopak nezastavovalo, aby rozhodl soud. Tak co se tedy chce?
Kde se vzala ta formulka ‚v pochybnostech žalovat‘? Jak si ji vykládáte vy?
To je dáno tím, že přípravné řízení je slabé. Dnes je to postavené tak, že dokazování se má provádět hlavně v hlavním líčení, žalobce tudíž tolik netlačí na důkazní stránku věci v přípravném řízení a pochybnosti tam být mohou. A říkáte si ‚odhalíme je v hlavním líčení, je veřejné, bezprostřední, ústní‘. Tam jsou samozřejmě možnosti lepší a může to tam takhle dopadnout. Někdy je ovšem zřejmé, že ta kauza na obžalobu není. Tím pádem stíhání státní zástupce může zastavit a také může důkazy, které tam jsou, použít na odůvodnění svého rozhodnutí. Dnes se ale dokonce demonstruje za to, aby se některé věci žalovaly, tak si pak vyberte.
Tento příklad demonstrací bychom moc neuváděli.
Já se vám snažím naznačit, jak to vypadá. Veřejnost někdy křičí po tom, aby se žalovalo a jindy zas, aby se nežalovalo. Tak si musí vybrat. A jsme zpět u koncepce trestního řízení. Jaké má tedy být? I advokáti často volají po tom, že by se mělo v pochybnostech nežalovat. Pak tu máte opačné situace, kdy z jejich strany také zaznívá požadavek, ať se to raději pustí k soudu, tam se to rozhodne lépe než v přípravném řízení. A státní zástupci tu jsou ve dvou ohních.
Vy sám jste sám v minulosti kritizoval státní zástupce, že jsou často pošťáky. Proč?
V praxi se to bohužel stává. Ale já jsem to cílil především k otázkám možnosti jiného vyřízení věci. My tu máme možnost odklonů, ale ono se jim do těch odklonů moc nechce. A to já vidím jako špatné.
Proč se odklony takřka nevyužívají?
Mě se na to neptejte. Mohu jen velmi orientačně zmínit, alespoň ve spisech to vidím, že to je komplikovanější z hlediska jejich provedení. Jsou tam potřeba určité procesní úkony, vyhodnocování situace.
A převzetí částečné odpovědnosti na sebe?
Taky. Ten případ svolením k odklonu nekončím. Asi by to vyžadovalo určité zjednodušení. Dohoda o vině a trestu vyžaduje přítomnost advokáta. A jste v problému, ta diskuze se potom jenom natahuje. Slováci tam advokáta nemají a v řadě případů se dohody uzavírají rychleji. Tím nechci říci, že právní pomoc advokáta u dohody o vině a trestu, zejména u závažných činů, by nebyla na místě. Aby ta dohoda vůbec k něčemu byla a byla především realizovatelná. U těch méně závažných bych to ale jako povinnost nestanovil. Pak je zde problém narovnání. U částky, která se má složit na obecně prospěšné účely, musíte mít souhlas obou stran, i poškozeného. Dosáhnout nějaké dohody, která bude výsledkem mediace směřující k narovnání, je často dost těžké.
Jaká je ovšem záruka, že mediace bude úspěšná?
To je přesně ono. Státní zástupce věc raději pošle před soud, je to pro něj jednodušší. Tam značná část věcí skončí trestním příkazem a věc je pro něj vyřízená. A trestní příkaz je svým způsobem nabídka soudce na dohodu, taková malá dohoda, nepřímá, tichá, o vině a trestu. Protože když nesouhlasíte, tak podáte odpor a jde se do hlavního líčení. A proto státní zástupci často využívají návrh na vydání trestního příkazu. Místo žaloby návrh na potrestání. A soudci tomu rádi vyhoví, pokud tu ta možnost je. A na odklony, které nekončí odsuzujícím rozsudkem, se zapomíná.
Vraťme se k tématu odposlechů. Velká část případů je postavena právě na odposleších, které běží nepřetržitě rok a půl, dva roky, tři.
Z pohledu Ústavního soudu by zásahy do lidských práv tohoto druhu měly být subsidiární a proporcionálně vyvážené, platí tam i zásada zdrženlivosti. V trestním řádu, v paragrafu 2, ty zásady najdete také. Když hovořím o zásadách, neberte to jako teorii, ty zásady určují povahu trestního řízení a vy se na ně můžete odvolávat. A v tomto případě bych se odvolával na tyto tři zásady, kdy některé úkony by se měly provádět jen tehdy, když se nemohou provést jiné, méně závažné, méně intenzivní zásahy. Samozřejmě to záleží na konkrétní kauze. Někdy ty méně intenzivní zásahy provést nelze, neboť nemají žádný výsledek.
Není to zbytečný formalismus?
To asi není. Protože je potřeba vnímat to tak, že zásah musí povolit soudce, je tam určitý proces, je to intenzivní, velmi nepříjemný zásah. A z hlediska Ústavy by měl přicházet tehdy, když už opravdu jiné prostředky nejde použít. Máte ovšem druhy trestné činnosti, kde se bez toho asi neobejdete. To už asi znáte. Organizovaná trestná činnost, drogová delikvence apod.
Ale co odposlechy povolované opakovaně a trvající tři roky? Není to prachsprosté „velrybaření“?
Nevím. To bychom se museli dostat do konkrétních případů, a to po mě nechtějte, řada z nich totiž doputuje k nám. Obecně vám k tomu víc neřeknu. Ukažte mi konkrétní příklad a pak se o tom můžeme bavit.
Soudy péči o děti neumí
Jste autorem poměrně zásadního rozhodnutí, které se dotklo řady rodinných sporů, a to střídavé péče. Jaká je zkušenost s aplikací střídavé péče? Řešíte tuto problematiku často?
Především, a to už jsme tu zmínili, jsme v těchto věcech třetí stupeň. A to je špatně. Soudy v rodinných věcech, to je podle mne vůbec krajní možnost. Já sám jako soudce zpravodaj do všech rozhodnutí na závěr dávám poznámku, že rodiče by se nad sebou měli zamyslet a vytvořit takové komunikační prostředí, aby se v zájmu dětí domluvili. Soudy to prostě neumí vyřešit tak, aby vše plnohodnotně nahrazovalo rodinné prostředí. To, že soudy tyto spory rozhodnou neznamená, že je to dobře. Je to jen proces, kterým vytvoříme nějaké rozhodnutí. Protože nějaké asi musí nastat, když se nejsou rodiče schopni domluvit. Ale že bychom z toho byli šťastní, to si nemyslím. Ani okresní soudy, krajské, natož my tady. Po těch letech, co se to řeší, než to sem přijde, to také chvilku trvá. Takže výsledné řešení je vždy takové polovičaté. V tom mém případu, který jste zmínil, střídavá péče byla provázena tím, že oba účastníci řízení žili daleko od sebe, což samozřejmě pro děti vyvolá problém. Jak je tam velká vzdálenost, je střídavá péče samozřejmě obtížnější. Ale není úplně vyloučená. Tady šlo o to, že krajský soud rozhodl, pokud si vzpomínám, že si dítě budou rodiče předávat někde v Pardubicích, na půli cesty.
Rodiče bydleli od sebe dost daleko. Může to fungovat i ve školním věku?
Tak nějak to bylo, že to vlastně nebrání tomu, aby otec měl dítě jedenáct dní a matka devatenáct. A my jsme řekli, že není o čem licitovat. Co to pro to dítě znamená, jestli je u otce 11 dní a u matky 19? Proč to není na půl? Tam pak ta vzdálenost nehrála vůbec žádnou roli. A z tohoto důvodu jsme řekli, že tady je střídavá péče vhodná. I když tam právě byla okolnost, že dítě mělo jít za rok do školy. Ale to jsme neřešili, protože ta situace v době rozhodnutí ještě nenastala. Já osobně si myslím, že střídavá péče není špatný institut, ale musí pro ni být splněny určité podmínky. Práva dítěte v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, to je zaklínadlo, které tu všichni známe a aplikujeme: nejlepší zájem dítěte. Takže hledejme ten nejlepší zájem. Jestli chce být dítě s oběma rodiči, to je první věc. Jestli to může vyjádřit, jestli je způsobilé být s oběma rodiči, vzhledem třeba k věku. A ovlivňují to další a další věci. Jaká je fakticita toho vztahu, jestli si rodiče navzájem nedělají potíže, které by vedly k rozpadu toho systému, to vše se bere v úvahu. Ta možnost tu zkrátka je a já byl nakloněn tomu, pokud tu možnost je, tak ji aplikovat. A jsem tomu otevřený stále.
Registrujete častější řešení problémů s tzv. rodičem manipulátorem, který manipuluje s dítětem tak, až se to dostává do trestní sféry, například křivá obvinění z pedofilie a podobně?
Měl jsem na stole i podobné věci, kde to vypadalo, že to tak pravděpodobně bude, ale z mého pohledu si v těch kauzách soudy poradily dobře. Přišlo se dokazováním na to, jak to vypadá a v zásadě tomu přizpůsobily rozhodnutí. Takže já nemohu říct, že bych tu narazil na něco, co bych místo nich musel řešit sám.
A narazil jste ve své praxi na tzv. syndrom zavrženého rodiče, kdy dítě nekomunikuje s jedním z rodičů?
To jsou názory odborníků určitého druhu. Druhá strana zase tvrdí, že takovýto syndrom neexistuje. Pokud se tato skutečnost objevuje ve spisu a je to součástí dokazování, tak to soudy samozřejmě berou v úvahu. To jsou okolnosti, které asi nelze úplně pominout. Fakticita kompletního stavu v rodině je důležitá. Pro to dítě a pro všechno. Pod nejlepší zájem dítěte je potřeba podřadit i vzájemné vztahy rodičů a to, v jakém prostředí bude dítě dále vychováváno a zda a v jakém rozsahu je mu kontakt s oběma rodiči zajištěn Rozhodli jsme tímto způsobem i případ, kdy byl jeden z rodičů ve vězení a obecným soudům se příliš nechtělo do toho k němu děti pouštět.
S jakým největším nešvarem se setkáváte, když posuzujete případy, které se týkají trestní justice? Co je pro vás, jako pro člověka, který léta zastával různé pozice v soustavě veřejné žaloby, hodně problematické?
Odůvodnění rozhodnutí jako podmínka práva na spravedlivý proces. Když školím soudce a státní zástupce, a dělám to, pokud jde například o vazbu, jednoznačně jim říkám: Odůvodňujte. Já odůvodnění chci. Jakmile nebude odůvodnění dostatečné, tak ho zpravidla rušíme. Potřebuji vědět, jaké byly myšlenkové pochody soudce, k čemu při rozhodování přihlédli k tomu, abych mohl tomu dotyčnému říct: ‚Oni to vzali v úvahu a takto rozhodli‘. Já to místo státních zástupců a soudců dělat nemůžu a nebudu, od toho tu nejsme.
Pokud soud a státní zástupce, policejní orgán v trestním řízení, soud v civilním řízení, odůvodní svoje rozhodnutí, tak alespoň vysledujete jeho myšlenkové pochody. Vnitřní přesvědčení. I my tu musíme mít vnitřní přesvědčení, ukládá nám to náš slib. Což je součást volného hodnocení důkazů. Musíte být vnitřně přesvědčeni o tom, že to nějak bylo a já to vnitřní přesvědčení musím v odůvodnění nějak zformulovat. To, že to je na papíře, je totiž kontrola mého rozhodnutí. Ten názor v odůvodnění nemusí být dobrý, já s ním nemusím souhlasit, a v řadě případů v civilních i trestních věcech jedna strana většinou nesouhlasí, pokud to není ideální situace. Ale právě proto by to smysluplné odůvodnění mělo být na papíře, abych na to mohl nesouhlasně reagovat a použít opravný prostředek.
Co je tedy největší problém, absence odůvodnění, nebo to, že jsou špatně napsána?
Spíš kvalita, měla by být lepší. Neříkám, že je úplně špatná, ale mohla by být lepší. Očekával bych texty věcnější, ale také teoreticky odůvodněné. Často od soudců slyšíme: ‚My děláme praxi, a to jsou ty vaše teorie‘. Ale bez té základní teorie to prostě vůbec nejde! To se pak dozvídáte, že existuje objektivní pravda a ona žádná už dávno není, to se už dávno zrušilo. My můžeme hovořit o materiální pravdě. Když řeknu slovní spojení materiální pravda a podíváte se do učebnic, tak dnešní generace soudců to už zná. Materiální pravda není žádná pravda pocházející z minulého režimu, je to pravda hmotného práva, kdy dokazujeme znaky skutkové podstaty. Trestní právo potřebuje znát pravdu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty, pravdu materiálního práva. Když soudce ví, co je materiální pravda a zná ji, tak nemá problém. Pokud v tom bude hledat něco víc, tak jsme u otázky vnitřního přesvědčení. Protože volné hodnocení důkazů je korigováno materiální pravdou. Není bezbřehé, ani libovolné, ani svévolné. To by bylo špatně. Musí být volné, ale korigované materiální pravdou, aby to opravdu odpovídalo skutkovým zjištěním. A ne, že v tom někdo hledá nějakou vyšší, nebo filozofickou, kategorii. A to vše se rámuje do práva na spravedlivý proces, což je také teoreticko-praktická kategorie. A mohl bych pokračovat.
Jan Hrbáček, Petr Dimun
