Tak jsem vysoudil miliony. Dva. Tedy necelé. Alespoň jsem si to spolu s celou republikou přečetl v novinách. Všem, jejichž obzory nekončí u matematiky pro zvláštní školu nabízím trochu jiný pohled na nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci mých nároků z nezákonného trestního stíhání ve věci údajného držení dětské pornografie.

Díky této kauze těžko hovořit o nějakém mém soukromí či intimitě, a tak nemám problém se přiznat, že prvním důvodem, proč vznikl tento text, je důvod terapeutický. Člověk si prostě potřebuje zanadávat. Druhým důvodem je mé přesvědčení, které jsem u soudu opakovaně prezentoval. Že snad nejde jen o mne a o kauzu držení dětské pornografie. Že rozhodnutí soudu bude i jakýmsi vzkazem ostatním, kteří se ocitli, či mohou ocitnout v mém postavení. A to jsme dle mých truchlivých zkušeností my všichni.

Samé „nevysvětlitelné náhody“

Úvodem malé shrnutí faktů. Nezákonné stíhání v kauze držení dětské pornografie vzešlo z nezákonného stíhání v kauze dálničních odpočívadel. K jeho naprosté nedůvodnosti jsem měl možnost se na tomto fóru již podrobně vyjádřit.

Dětská pornografie měla být nalezená na 3,5“ disketách a šlo o rozrastrované malé náhledy, které dle vyjádření soudního znalce sexuologa nemohly sloužit k erotické stimulaci. Soudní znalec kybernetik došel k závěru, že souborový systém prastarých disket je snadno editovatelný. Jednoduše řečeno: nikdy nikdo věrohodně neprokáže, kdo a kdy na diskety soubory nahrál. Tím se také „vysvětlilo“ proč u některých souborů byla data z doby, kdy jsem seděl ve vazbě a opravdu jsem na rozdíl od policie neměl možnost se soubory nakládat.

Domovní prohlídka je zdokumentována pouze rozmazanými fotkami pořízenými soukromým mobilním telefonem jednoho z policistů, protože jakousi nevysvětlitelnou náhodou zásahové jednotce selhala veškerá technika. Ke klíčovému úkonu rozpečetění datových nosičů a otiskování dat nebyl, opět jakousi nevysvětlitelnou náhodou, přizván můj obhájce, který byl jinak zván k rozbalování všech nesmyslů, které policie „napytlovala“.

A nevysvětlitelnou náhodou protokol o tomto „úkonu“ nebyl téměř čtyři roky součástí spisového materiálu a „našel se“ až před podáním obžaloby. A co čert nechtěl, je na něm o rok posunuté datum. A aby těch náhod nebylo málo: stejná série obrázků se později našla i u obviněného detektiva, který upozornil na nezákonnosti při zahájení kauzy odpočívadel. Jak je to všechno možné? Na to si, světe div se, nikdo z policistů, kteří byli v rámci odškodňovacího řízení slyšeni jako svědci, nevzpomíná.

Pro zachování objektivity je nutno uvést, že tyto okolnosti nebyly pro rozhodnutí ve věci samé pro trestní soudy podstatné. Soudy vyšly ze zcela elementární skutečnosti, která však musela být zřejmá jak policii, tak státní zástupkyni ještě před zahájením trestního stíhání: neexistuje jakákoli spojitost mezi mnou a daty na oněch disketách. Soudy se tak podivnými náhodami nezabývaly, přes to, že svědci ochotní svědčit o tom, že o podivné náhody ve skutečnosti nešlo, čekali na chodbě. Nicméně: byl jsem osvobozen a vznikl tak onen pro odškodnění potřebný „odpovědnostní titul“.

Relativní hodnota peněz

Postoj škůdce, tedy České republiky zastoupené ministerstvem „Spravedlnosti“ (ty uvozovky mají, jak dále uvedu svůj smysl), a posléze ÚZSVM, za který se ona „Spravedlnost“ v odškodňovacích sporech schovává, nemohu označit jinak než jako cynický. Můj právní zástupce Jan Szewczyk je otrlý muž, ale i on se vztekal, když ministerstvo v jednom a tomtéž pamfletu napsalo, že nějak nemůžou najít trestní spis, tudíž za obhajobu mi nedají ani korunu, nicméně (aniž by viděli spis a věděli o co jde) věc „srovnali s jinými obdobnými“ a došli k závěru, že se mi nic až tak hrozného nestalo. Zkuste o tom přesvědčit moji tehdy jedenáctiletou dceru, které uvědomělí spoluobčané připínali na skříňku školní šatny články z Blesku, že táta je pedofil.

Za imateriální újmu a průtahy ve věci, která se vyšetřovala až se promlčela, jsem dostal 300.000,- Kč. Za čtyři roky a dva měsíce brutální dehonestace mi částka, kterou člověk s nadprůměrnými příjmy dokáže vydělat za několik měsíců přišla opravdu neadekvátní. A tak jsem se začal soudit. O náklady obhajoby, ušlý zisk a imateriální újmu. V médiích jsem byl prezentován jako blázen, žádající stamiliony. Jenže peníze, dle mého přesvědčení, mají relativní hodnotu. Zvláště mají-li plnit funkci satisfakce. Pro každého z nás je těch 300.000,- Kč něco jiného. Bezdomovci změní život, člověk s vyšším příjmem, jak řečeno, je vydělá za několik měsíců, miliardář je těžko postřehne.

A zkuste si prosím upřímně odpovědět: pokud byste prožili to, co jsem byl spolu s celou svou rodinou donucen prožít já: přišlo by vám „odškodnění“ například ve výši vašeho měsíčního příjmu jako adekvátní a spravedlivé?

Panu soudci Bělohlávkovi zjevně ano. Ten, jak avizoval (a musím uznat, že v tom byl naprosto konzistentní a předvídatelný), vycházel z judikatury a hledal srovnání. Já jsem zase konzistentně tvrdil, že žádný srovnatelný případ neexistuje a že je to snad dobře. Bohužel. Snaha držet se judikatury vede k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 2 vychází z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. My to tady u nás prostě tak děláme.

Lamborghini, žebřiňák a rybník

Logika takovéhoto „srovnávání“ pak vede k tomu, že jak Lamborghini, tak žebřiňák mají čtyři kola. A hodíte-li do rybníka čtyři kamínky, pak i rybník má čtyři kola. Ponechávám na úvaze laskavého čtenáře, k jakým závěrům dojdete, srovnáváte-li Lamborghini, žebřiňák a rybník. Pan soudce Bělohlávek se s tím spokojil a došel k závěru, že oněch 300.000,- Kč plnění od ministerstva je naprosto v pořádku a nepřiznal mi ani o haléř více.

Inu nelenil jsem, začal jsem googlit a počítat. Padesát měsíců života. Kolik si tak za padesát měsíců vydělá z eráru státní zástupkyně Jahodová, která na počátku tohoto svinstva stála a která je nadále nadána pravomocí rozhodovat o našich životech? No, přibližně 6 milionů. Jaké výsluhy platíme my, daňoví poplatníci, onomu policistovi, který si dnes na nic nevzpomíná? No, asi půl milionu. A mě „Spravedlnost“ poslala tři sta tisíc. Kašlu na to, jak budu vypadat. Ale věřím, že minimálně na tomto fóru mají čtenáři povědomost třeba o tom, kolik stojí školné na soukromé škole. A jak dlouho za tři sta tisíc budu moct té holce s dětstvím zpestřeným „výstřižkovou službou“ to školné platit.

Život doslova pod psa

V rámci onoho srovnávání jsem soudu doložil řadu případů, kdy za osobnostní újmy dle mého názoru nesrovnatelně menší byly přiznány kompenzace vyšší, a to i řádově. Nemyslím ani tak případy z jiných zemí EU, které moji újmu staví přibližně na roveň polití horkým čajem v letadle Ryanair. Ale i noha zlomená pádem na zledovatělý pražský chodník má cenu vyšší, konkrétně 753.000,- Kč. Poškození cti bulvárem má dnes cenu milionů. Nechci touto úvahou nijak zlehčovat například utrpení paní Dagmar Havlové. Pokud ovšem za zveřejnění jedné sprosté a podlé lži jí byla přiznána kompenzace 4 miliony Kč, pak věřím, že můj požadavek na zhruba desetinásobnou kompenzaci ospravedlnitelný je.

Pokud je známo, jednalo se o jeden lživý článek. V mém případě těch lživých článků bylo přes osm set. Je přitom významné, že zatímco v prvním případě byl původcem té lži bulvár, v mém případě to byla „elitní“ policie a „elitní“ VSZ Praha, které v očích veřejnosti požívají (jakkoli neprávem) nesporně vyšší autoritu.

Za neméně důležitou pak považuji skutečnost, že v osobnostních sporech „celebrity vs. bulvár“ je stát prostřednictvím moci soudní arbitrem sporů dvou soukromých subjektů a přiznávány jsou miliony.

Tam, kde je škůdcem a stranou sporu stát zastoupený mocí výkonnou a (opět při vší úctě) kdy škody jsou nesrovnatelně větší, jsou přiznávány statisíce. To je zcela proti principu judikovanému ústavním soudem, že tam, kde stát dohlíží sám na sebe, měl by být přísnější. Ba co hůř. Pokud soudy svými rozsudky v podstatě verifikují částky přiznané ministerstvem, pak je to de facto škůdce, kdo určuje výši odškodnění. To považuji za nejen nespravedlivé, ale i za nemorální.

A ke srovnání ještě dvě perličky. Upozornil jsem i na případ občanského aktivisty Luďka Maděry, který dle soudu „utrpěl pocity frustrace a nedůvěry v právní stát“ tím, že mu kancelář prezidenta republiky odmítla sdělit výši platů svých zaměstnanců. Za to byl odškodněn částkou necelých 50.000,- Kč. No nevím. Opět při vší úctě. Co jsem tak asi utrpěl já? Ale veřejné ocejchování pedofilem prezentované spolu s fotkou a plným jménem je u nás tedy pětkrát či šestkrát závažnější než mediálně populární „bitva“ s panem kancléřem Mynářem.

A ještě příběh jezevčíka Mildy. Ne, nezbláznil jsem se úplně. Jen jsem soudu připomněl, že Hasičský záchranný sbor bez mrknutí oka zaplatil 376.000,- Kč za záchranu jezevčíka, který uvízl v nepřístupném terénu. Život psa má tedy v našem „právním“ státě vyšší cenu než život člověka. Úsloví „cítit se pod psa“ či „život pod psa“ dostalo pro mne osobně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 nový rozměr.

Dotuj své stíhání

Neméně tristní je pak bilance týkající se nákladů obhajoby. Odškodňovací zákon totiž počítá s náklady dle advokátního tarifu. Na tomto fóru asi nemusím vysvětlovat, že reálně zaplacené náklady ve srovnání s advokátním tarifem vytvoří ve vaší kapse solidní díru. V případě mojí pornogate je to asi 350.000,- Kč. Ano, počítáte správně. Oněch 300.000,- „bolestného“ nepokryje ani reálně zaplacené náklady na obhajobu. Nemohl by se tím někdo, třeba paní a páni poslanci začít zabývat, když už na té „Spravedlnosti“ je jim tohle ústavním soudem posvěcené okrádání chudáků srdečně jedno?

Ušlý zisk, který tvoří většinu těch mých „vysouzených milionů“, pak dle mého názoru není žádným odškodněním. To jsou peníze, které mi náš milý stát ukradl a teď mi je tedy milostivě vrací. Bystřejším jistě neuniklo, že je to náhrada příjmu, a tudíž je budu muset (pokud se jich někdy dočkám) tvrdě zdanit a že toto zdanění bude nepoměrně vyšší než v době, kdy zisk unikal.

Tu největší „pecku“ si však pan soudce nechal na závěr, ve zcela nepovšimnutém výroku o nákladech řízení o odškodnění. Tento pokus zjistit, zda žijeme v právním státě, mne na posudcích a nákladech právního zastoupení stál zhruba opět oněch osudných 300.000,- Kč. Soud došel k závěru, že jsem konec konců neuspěl a mám je nést sám.

Je tedy v našem „právním“ státě třeba vynaložit 300.000,- Kč na to, abyste se dozvěděli, že 300.000,- Kč za doživotní cejch pedofila, který minimálně v očích internetových diskutérů dodnes mám, je vlastně úplně v pořádku. Zcela mimo můj rámec chápání je fakt, že soud mi přiřkl (skoro a jenom) ušlý zisk přesně podle znaleckého posudku (zde jsem byl úspěšný na 100 %), nemalé náklady na tento posudek však nikoli.

Vzkazy veřejnosti

Myslím, že toto je první významný vzkaz. Třeba paní Aleně Vitáskové, panu Vladimíru Smejkalovi a dalším a dalším, kteří stejně jako já posloužili, co pokusní králíci našeho „osvobozeného“ státního zastupitelství. Ten vzkaz je jasný, stručný a krutý: nesuďte se. Nemá to smysl. Buďte rádi, že jste živí.

Ještě nebezpečnější vzkaz však posílá soudce Bělohlávek policii a státnímu zastupitelství. V závěrečném návrhu jsem apeloval na soud, aby tento rozměr vzal v potaz. Nesoudil jsem se jen o peníze. Chtěl jsem se hlavně dozvědět, jestli to, co jsem byl spolu s celou svou rodinou donucen prožít, jestli to, co mi nenávratně změnilo život a připravilo mne o vše, o co chlapa v produktivním věku připravit můžete, je jaksi „v pořádku“. Jestli je to běžné.

Odpověď je nasnadě. Jestli za to přináleží „běžné“ odškodné, pak to „běžné“, „dovolené“ a „v pořádku“ je.

Zatímco média za nejpodstatnější považují ony „miliony pro Halu“, já tu podstatu vidím právě v tomto. Prozatímní výsledek mých sporů se státem znamená, že zahajovat nezákonné trestní stíhání na základě důkazů opatřených v jiném nezákonném a od počátku nedůvodném stíhání je běžné. Opatřovat tyto důkazy v rozporu s trestním řádem je dovolené. Doplňovat do spisu klíčové dokumenty budící oprávněně dojem podvrhu, nadto po čtyřech letech stíhání, je v pořádku. Vše jsou jen nevysvětlitelné náhody. Mučit nezletilé děti veřejným zostouzením jejich rodičů se dovoluje. To vše musíte snést, protože jste „jen“ trestně stíháni. Absolutní nefunkčnost institutu dozoru a dohledu nad trestním stíháním je v pořádku.

Spravedlnost je spravedlnost

A kdyby to všechno náhodou v pořádku nebylo, dostane se vám přeci odškodnění.

To vám pak z ministerstva „Spravedlnosti“ napíší, že oni páchají škody tak často, že už na to mají tabulku. Podle té tabulky, když někomu urazí ruku, dají mu pět korun. A aby to bylo „spravedlivé“, nemůžete vy za utrženou nohu dostat víc jak šest, no možná sedm korun. Tak se začnete soudit. Stojí vás to peníze. Všechno to prožíváte znovu. Sedíte tam jako na vlastním pohřbu a posloucháte tam z úst svědků vlastní nekrology. A co je snad vůbec to nejhorší: celou dobu posloucháte, že se vám vlastně vůbec nic nestalo. A dokažte opak. Cynické úsměvy právničky státu si budu pamatovat do smrti.

A pak vám pošlou jednu měsíční výplatu.

A pak to celé sečtete zjistíte, že jste minimálně 300.000 v mínusu.

Inu, spravedlnost je spravedlnost, Máchale.

PS: Nesuďte se.

Omlouvám se všem, jejichž jména jsem v článku zmínil. Nejde o snahu parazitovat na jejich utrpení.

Michal Hala