Novelizaci stávající vyhlášky č. 175/2000Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, nám chystá ministerstvo dopravy. Odůvodňuje to tím, že vyhláška byla vydána v roce 2000, dále že se změnil občanský zákoník, na Česko již dopadají právní předpisy EU, a že došlo také k zásadnímu rozvoji elektronického prodeje jízdních dokladů a využívání elektronických odbavovacích systémů. Dalším argumentem se jeví zavedení Systému jednotného tarifu a požadavky na právní jistoty cestujících i provozovatelů dopravy.
V připravované novele vyhlášky č.175/2000 Sb. se záměrně zastavíme u jednoho z navrhovaných bodů. V paragrafu 15, bodu1) písmene m) se stanovují podmínky hodnocené jako porušení přepravních podmínek. A to z pohledu bezpečnosti cestujícího, bezpečnosti jiných osob, dále ochrany zdraví, bezpečnosti a plynulosti veřejné osobní dopravy a z hlediska zajištění řádné, klidné a pohodlné přepravy. Cestující poruší podmínky přepravy když, citujme:
„chová se hlučně, reprodukuje hlučně hudbu nebo zpěv nebo používá hlasitě audiovizuální techniku nebo obtěžuje ostatní cestující jiným nevhodným chováním, nebo zápachem“.
Ihned se musíme ptát, kdo je tou osobou, která bude posuzovat, zda cestující nenaplňuje jednu z výše uvedených skutečností, a tedy tím zakládá právo dopravce jej vyloučit z přepravy? V paragrafu 3, odstavce 4) vyhlášky se uvádí, že cestující smí být cestující vyloučen z přepravy dopravcem pověřenou osobou. Vyhláška dopravci totiž ukládá (v paragrafu 14, písmena e), že pořádek, čistotu a klid ve vozidle je povinen zajistit dopravce, a to v zájmu řádné péče o cestující při poskytování přepravních služeb.
Bude ale snad řidič tramvaje, autobusu či strojvedoucí, nebo snad průvodčí tou dopravcem pověřenou osobou? Tito pracovníci budou řešit porušení podmínek přepravy cestujícím citovaných výše podle § 15, bodu 1), písmena m)? O tom lze s úspěchem pochybovat.
Jak je totiž veřejně známé, pokud vůbec tito pracovníci někdy napomenuli cestujícího, byli obvykle za to cestujícím napadeni a surově mláceni za nezúčastněného přihlížení ostatních cestujících. Takže jak dopravce bude tuto novou vyhlášku dodržovat? Ministerstvo dopravy snadno odpoví, že to není jeho starost. Cestující na to nepochybně budou mít opačný názor. Pokud vyhláška stanoví povinnosti, měla by stanovit i postih pro dopravce za její neplnění, a to ve všech oblastech, nikoliv jen například za zpoždění či ztrátu zavazadla. Lze s úspěchem presumovat, že dopravce se většinově vyrovná s požadavkem na odpovědnou osobu pouze formálně, protože mu za neplnění žádná citelná sankce v novém návrhu vyhlášky nehrozí.
Podívejme se ale dále na jednotlivé odseky ministerského návrhu: Co to je reprodukce hlučné hudby? Nějaké kritérium v decibelech bude uvedeno? Vždyť slyšíte hudbu od cestujícího i ze současných sluchátek a může být pro cestujícího nepříjemná stylem i samotnou silou. Někdo nesnáší rap, jiný dechovku. A jisté cizí národy nesnášejí rockovou hudbu a mohli bychom pokračovat. Kdo a jak ale stanoví míru přijatelnosti, když se mnozí shodneme, že zákaz poslechu hudby z přenosných zařízení vhodným způsobem se nejeví jako vhodný a racionální.
Jak to bude s tím „hlučným“ zpěvem? Zpívat se smí či nesmí, jako v té pohádce o Pyšné princezně? Pokud se zpívat smí, tak co a jak hlasitě? Pojem „hlučný zpěv“ je v zásadě neurčitý. Tedy nepřezkoumatelný a pak tedy i nepostižitelný. Ovšem při argumentu že ke zpěvu obvyklé intenzity vyhláška mlčí, pak můžeme dovodit, že zpívat se ve veřejné dopravě smí. Nikoliv hlučně, ale smí. Určitě se cestující těší, jak si budou spolucestující “broukat tu svou”… Obdobně neurčité platí i pro kouření, neboť bod l) již zmiňovaného § 15 uvádí, že cestující porušuje podmínky přeprav pokud kouří ve vozidle nebo v prostorách určených pro cestující, v nichž není kouření povoleno. Opět to ale znamená, že tvůrce vyhlášky předpokládá, že někde (sic!) kouření povoleno bude. A kde? Zákaz kouření v restauracích a barech, ale také v zařízeních pro kulturní akce nebo na zastávkách veřejné dopravy platí od roku 2017. V jakých v prostorách určených pro cestující ve veřejné dopravě se očekává, že bude dopravcem povoleno kouření?
Další ustanovení: Obtěžuje ostatní cestující jiným nevhodným chováním. Pojem „Nevhodné chování“ sice judikatura zná, ale kdo osvědčí, že cestující užil vůči jinému např. osobní invektivu, narážku, diskriminační označení, vulgarismus, tykání, zvýšený hlas a podobně? Ta dopravcem pověřená osoba? Na neúspěšnost získat svědky příp. incidentu si můžeme předem vsadit. A co, když cestující zblízka na jiného jen mlčky zírá?
A jako poslední jsme si ponechali od autorů z ministerstva dopravy nově zařazený navrhovaný zápach. Je obecně známé, že různí lidé vydávají různé pachy, používají velmi rozdílné kosmetiky a také to, že typ kuchyně respektive stravování ovlivňuje celkové aróma. Co jednomu páchne, druhý může vnímat přesně opačně. Kdo tedy v Česku posoudí „zapáchajícího cestujícího“? Kdo určí vylučovací intenzitu zápachu?
A co popíjení nápojů, například horkých nebo alkoholických? To bude ve veřejné dopravě možné? Úředníci ministerstva volbu asi zakleli do uváděného paragrafu 15, tentokráte do bodu 2 a napsali: „Dopravce může s ohledem na charakter přepravy upravit ve smluvních přepravních podmínkách další povinnosti cestujících směřující k ochraně zdraví, bezpečnosti nebo plynulosti přepravy. Jednání cestujícího v rozporu s těmito povinnostmi je považováno za porušení přepravních podmínek.“
Autoři vyhlášky, zdá se, zvolili řešení, které není příliš šťastné. Nejenže hrozí, že se vyhláška stane v některých částech mrtvou literou, ale především v dnešních reáliích dává základ k rozdílným a nejednotným výkladům, sporům a konfliktům. Rozhodně porušení čehokoliv by mělo mít přezkoumatelné parametry a stanovenou sankci, nebo způsob jejího stanovení. Protože jsou to dopravci, kteří se podle této vyhlášky budou muset postarat o dodržení komplexních podmínek přepravy a vyhláška jim proto musí být jasná a srozumitelná.
Pokud ministerští úředníci stanovují, že cit: „Přepravní smlouva je splněna řádným provedením přepravy ve smluveném rozsahu podle uzavřené přepravní smlouvy.“ (§ 3 odst. 3. návrhu vyhlášky), pak se musíme ptát, zda pojem „řádné provedení“ znamená i to, že cestující nebude při přepravě obtěžován jiným cestujícím, ani hlukem ani zpěvem ani zápachem. Šibalské ustanovení nemá ve vyhlášce jednoznačné vymezení a může být k tíži obtěžovaného cestujícího. Vyhláška, jak je výše zdokumentováno, rozhodně před svým vydáním stojí za přezkum.
Rudolf Mládek
