Nejen na správnou léčbu, ale i na zmírnění utrpení a odstranění bolesti má pacient právo, které je chráněno Listinou základních práv a svobod, konstatoval Ústavní soud (ÚS) v 15 let starém případu. ÚS zároveň vyslal zdravotnickým zařízením signál, že není podle pravidel oboru praxe, kdy trpící pacient, který je přijímán do zařízení v pátek, je operován až v pondělí.
Senát v čele s předsedou Vladimírem Sládečkem, soudcem Tomášem Lichovníkem a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem posuzoval případ pacientky, která byla v roce 2005 přijata v pátek s obtížemi do Nemocnice s poliklinikou v Karviné – Ráji. Než byla v pondělí operována, měla trpět nesnesitelnými bolestmi, za něž se domáhala po nemocnici odškodnění.
Okresní soud v Karviné nejprve její žalobu v roce 2008 zamítl s tím, že „samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví“, což mu následně ještě tentýž rok vytkl odvolací Krajský soud v Ostravě. Karvinský soud ve věci opětovně rozhodl až po devíti letech v roce 2017, kdy opět žalobu zamítl s tím, že žalobkyně neprokázala zdravotnickému zařízení postup proti pravidlům oboru. Proti rozhodnutí podala žalobkyně opět odvolání, kdy poukazovala jak na nekvalitně vedenou a nečitelnou zdravotnickou dokumentaci k jejímu případu, tak na rozpor rozhodnutí prvoinstančního soudu s výpověďmi 11 svědků. Krajský soud v Ostravě však odvolání zamítl a z formálních důvodů odmítl dovolání i Nejvyšší soud.
Podle názoru výše zmíněných ústavních soudců však tímto postupem soudy porušily základní práva stěžovatelky, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a rozhodnutí obecných soudů zrušil.
„Ústavní soud tedy shrnuje, že z hlediska ústavnosti hodnocení důkazů nelze v daném případě stěžovatelce jako žalobkyni přičítat k tíži neunesení důkazního břemene, jestliže se na nemožnosti zjistit skutečný stav věci výrazně podílela nemocnice neúplným a nesprávným vedením zdravotnické dokumentace. Dále jde o věcné srovnání a adekvátní hodnocení stížností stěžovatelky na přetrvávající silné bolesti, potvrzené četnými, na sobě nezávislými svědeckými výpověďmi a tvrzení žalované nemocnice o postupu lege artis. K poznámce lékaře, citované ve vyjádření vedlejší účastnice, že „bolest je to, co přivádí pacienta do nemocnice“, lze uvést, že pacienti bezpochyby přicházejí do nemocnice především za tím účelem, aby byli bolesti zbaveni. Pokud se tak nestane, a důkazy svědčí o pochybení nemocnice, umožňuje právní řád postiženým následnou satisfakci, i když pouze ve formě finanční. Rovněž je notoricky známo, že je-li pacient hospitalizován v pátek, až na výjimky je operován nejdříve v pondělí. Postup lege artis však musí být nepochybně stejný v pracovních dnech i ve dnech pracovního klidu.“ – z nálezu I. ÚS 3937/18 z 28. dubna 2020
Soudu prvního stupně ústavní soudci vytkli, že „mechanicky a nekriticky vycházel hlavně ze znaleckých posudků, konvenujících žalované nemocnici a výrazně potlačil další zjištění a důkazy, ke kterým ve věci došlo, a které svědčí o opaku“.
Soud totiž podle nich chybně postavil logiku svého rozhodnutí na tom, že úspěšně provedenou operací dostálo zdravotnické zařízení zásady správné léčby, podle pravidel medicínského oboru. Žalobkyně ale podle ústavních soudců nevedla spor o to, zda ji řádně operovala, ale zda to bylo včas a její léčba byla správná. „Ústavní soud je přesvědčen, že součástí postupu lege artis je také řádná, včasná a účinná pomoc a úleva pacientovi od bolesti. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že hlavním účelem operace je odstranit příčiny obtíží, což se nakonec (po přeložení stěžovatelky na gynekologické oddělení a stanovení správné diagnózy) zdařilo. I sekundární účel léčby, tedy co nejrychlejší odstranění nebo výrazné zmírnění utrpení pacienta, je třeba z hlediska práva na zdraví a jeho ochranu presumovat jako ústavně žádoucí a odpovídající smyslu a účelu mimo jiné čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu zdraví,“ napsali ústavní soudci do svého nálezu, který byl zveřejněn minulý týden. V řízení před obecnými soudy přitom podle ústavních soudců bylo předloženo dost důkazů o tom, že žalobkyně bolestmi do provedení operace trpěla, navíc to bylo konstatováno i některými přizvanými znalci.
Ústavní soudci také podrobili kritice názor odvolacího soudu, podle něhož nemohl přezkoumat „věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit“.
„Závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro právní závěr o postupu „(non) lege artis“,“ konstatuje se v nálezu. „Soud musí hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince,“ uvádí se dále v nálezu.
Podle ústavních soudců se měla v případu uplatnit také zásada obrácení důkazního břemene, neboť bylo prokázáno pochybení nemocnice při vedení zdravotnické dokumentace. Pochybil i Nejvyšší soud, který měl možnost věcně posoudit dovolání stěžovatelky, ale neučinil tak. „Proto se ve věci uplatnila judikatura Ústavního soudu, podle níž absence racionálního zdůvodnění názorů obecných soudů v jejich rozhodnutích zakládá porušení práva na spravedlivý proces, a to kvůli libovůli a nepřezkoumatelnosti takových závěrů,“ konstatovali ústavní soudci v nálezu.
Petr Dimun
